Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček I

 Silvestr. Veselý, slunný. Šlapu si někde kolem Zdib, spokojená, že i s berlemi se dá chodit venku, že je možné se radovat, jak to pěkně jde, jak jsem vylepšila fyzičku. Usmívám se a sluníčko se usmívá na mne.

Nový rok. Všichni ještě spí a já vyrážím na ranní vycházku, protože teď přece nikde nikdo. Je trochu promrzlo a já malinko pokašlávám. Nic se neděje.

Nový rok o pár hodin později… bolest svalů, nevolno. Odpadávám do postele. Není mi dvakrát. Kašlu. Zatím nic víc.

Další den. Kašel se zhoršuje, únava a bolesti svalů také. Ale pořád je to snesitelné.

Následující ráno jako když cvakne vypínačem. Necítím. Zkouším to na nějakém šíleném parfému typu „duchy Nataša“. Necítím ale lautr nic. Takže je jasno. Kašlu a ujišťuji se, že ti, kdo ztratili čich, mají přece mírný průběh. Říkal mi to kdekdo. Pravda, horečka, která šplhá přes 38°C, s touto mou vírou trochu otřásá. Ale musím vydržet, doktorka bude až v pondělí…

V pondělí doktorka je, ale až odpoledne. Prokašlávám se tedy dnem a čekám, až se mi podaří ji kontaktovat. Musím přece na testy. Horečka, kašel, kašel, horečka… nejsem schopná nic, tupě ležím a snažím se to vydržet.

Na testy mne v pondělí bere kdosi, kdo to už má za sebou. Není mi dvakrát. Horečka, slabost. Před střediskem fronta až do nevidím. Pán v atom-obleku, který ve dveřích důležitě cáká lidem na ruce dezinfekci, usoudí, že musím frontu vystát, protože berle nezakládají žádné výhody. Naštěstí se objevil anděl. Vypadá trochu jako cosi mezi dělňasem a motorkářem. Udělá rychle pořádek a protlačí mne dopředu. Pán cákající dezinfekci to už naštěstí neřeší.

Uvnitř už to jde fofrem, takže za 5 minut jsem venku. Vím, že na zpáteční cestě ještě nějak konverzuji se svým dobrodincem, ale už mám zamlženo. Doma pak ležím a snažím se jen žít. Za dvě hodiny pípne pozitivní sms. Ležím dál a snažím se přežít. Moc to nejde. Utrpením je cesta na WC, uvařit čaj je nadlidský výkon. Horečka se usazuje nad 39°C. Mírně tedy halucinuji. V noci už to nedávám. Tápavě shledávám věci – práce asi na hodinu. Pak čekání na sanitku další hodinu. Sedím na podlaze v kuchyni a doufám, že se dočkám…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace