Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček II

Je noc… někam mne dovezli, položili do postele a hodili mi Paralen a prášky na kašel. Prášky fungují asi dvě hodiny. Pak další dávka záchvatů kašle.

Ráno se rozkoukávám. Jsem na infekčním oddělení. Na pokoji jsme tři a je to mizerné. Paní vpravo má kyslík, paní proti mně halucinuje. Přede mnou vidí návod, jak polohovat při zápalu plic. Paní proti mně v záchvatu halucinací utíkala, i přikurtovali ji v poloze na zádech. Dalších 30 hodin ji nikdo nepolohuje, jen ji krmí a přebalují. Paní vedle mne je na tom blbě. Já jsem na tom taky docela blbě, ale nic se neděje. Nikdo si mne nevšímá. A pokud si personál všímá ostatních, znamená to vždy průšvih. Nelaskavě vybíjejí svou únavu a své frustrace do nás. Slovně, občas i tím, že zacházení s lidmi není právě jemné. My jsme přece zdrojem jejich nepohodlí (fakticky jsme, ale je to jejich práce). Občas nám vykládají, jaké je to tu s námi hrozné. Na halucinující paní křičí. Jo, je obtížné (víc pro nás), když někdo v totálním zmatku volá nepřítomného manžela, ale ani to není důvod k tomu na onoho člověka křičet. Sem tam se objeví nějaký doktor a něco řekne. Každý něco jiného. Snažím se být neviditelná a mám pocit, že tady umřu. Mám rozházenou glykemii. Mám tlak 70/50. Z posledních sil se hádám s personálem, že v této situaci si opravdu prášky na tlak brát nehodlám. Vyženou mne na rentgen. I když je to sanitkou do vedlejší budovy, mám pocit, že to nedám. Když se vrátíme, jen tupě ležím. Horečka postoupila na 39,5°C. Po Paralenu se potím co dvě hodiny. Dojít do sprchy je utrpení. Psychicky jsem mimo. Nějak tak se choulím do hezkých vzpomínek svého dětství. Vybavují se mi cesty ke známým na pouť na Chodsku. Nevím proč. Nemohu jíst a jen pomyšlení na jídlo mi zvedá žaludek.

Nemocniční blafy se tyto dny nesou ve znamení tlustého vepřového. Každé ráno zemdleně říkám, že jsem bezlaktózová. Na to konto mi k obědu přinesou buchtičky se šodó. Je mi to šumák, jsem o hladu a tohle moc nevadí. Ležím a nemám sílu na nic. Přemýšlet nejde, dokonce ani modlit se nejde. Nic nejde. Prostě čekání na konec.

Když začíná třetí den, objeví se doktorka, která mi vysvětluje, že mi vlastně vůbec nic není. Kyslík nepotřebuji, na rentgenu nic moc, kašel má každý a horečku taky. Výsledek: půjdu domů. No, nazdar, mám jen sílu si pomyslet. Ale asi vypadám hodně zbědovaně, takže doktorka nakonec mění svůj verdikt na to, že mne pro jistotu přesunou na den na jiné oddělení na pozorování.

Den ubíhá a neděje se nic. Kašlu, horečkuji, potím se. K halucinující paní přišel psychiatr, který zjišťuje, že to, jak se chová, je důsledek covidu. Přesto paní začínají připravovat na převoz kamsi. Sestry jí nadávají za to, že má oblečení, které právě nevoní. Jo, při šíleném kašli se občas přihází inkontinence. Ale kde by si mohla přikurtovaná zbědovaná paní vyprat? Pak přiletí sestra a křičí na mne, proč nemám sbaleno. Celý den mi nikdo neřekl, že už… Ale i s horečkou 39,5°C to dokážu celek rychle. Všechno lepší, než být tady. Jsem ráda, že jdu pryč, i když nevím, kam.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...