Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček II

Je noc… někam mne dovezli, položili do postele a hodili mi Paralen a prášky na kašel. Prášky fungují asi dvě hodiny. Pak další dávka záchvatů kašle.

Ráno se rozkoukávám. Jsem na infekčním oddělení. Na pokoji jsme tři a je to mizerné. Paní vpravo má kyslík, paní proti mně halucinuje. Přede mnou vidí návod, jak polohovat při zápalu plic. Paní proti mně v záchvatu halucinací utíkala, i přikurtovali ji v poloze na zádech. Dalších 30 hodin ji nikdo nepolohuje, jen ji krmí a přebalují. Paní vedle mne je na tom blbě. Já jsem na tom taky docela blbě, ale nic se neděje. Nikdo si mne nevšímá. A pokud si personál všímá ostatních, znamená to vždy průšvih. Nelaskavě vybíjejí svou únavu a své frustrace do nás. Slovně, občas i tím, že zacházení s lidmi není právě jemné. My jsme přece zdrojem jejich nepohodlí (fakticky jsme, ale je to jejich práce). Občas nám vykládají, jaké je to tu s námi hrozné. Na halucinující paní křičí. Jo, je obtížné (víc pro nás), když někdo v totálním zmatku volá nepřítomného manžela, ale ani to není důvod k tomu na onoho člověka křičet. Sem tam se objeví nějaký doktor a něco řekne. Každý něco jiného. Snažím se být neviditelná a mám pocit, že tady umřu. Mám rozházenou glykemii. Mám tlak 70/50. Z posledních sil se hádám s personálem, že v této situaci si opravdu prášky na tlak brát nehodlám. Vyženou mne na rentgen. I když je to sanitkou do vedlejší budovy, mám pocit, že to nedám. Když se vrátíme, jen tupě ležím. Horečka postoupila na 39,5°C. Po Paralenu se potím co dvě hodiny. Dojít do sprchy je utrpení. Psychicky jsem mimo. Nějak tak se choulím do hezkých vzpomínek svého dětství. Vybavují se mi cesty ke známým na pouť na Chodsku. Nevím proč. Nemohu jíst a jen pomyšlení na jídlo mi zvedá žaludek.

Nemocniční blafy se tyto dny nesou ve znamení tlustého vepřového. Každé ráno zemdleně říkám, že jsem bezlaktózová. Na to konto mi k obědu přinesou buchtičky se šodó. Je mi to šumák, jsem o hladu a tohle moc nevadí. Ležím a nemám sílu na nic. Přemýšlet nejde, dokonce ani modlit se nejde. Nic nejde. Prostě čekání na konec.

Když začíná třetí den, objeví se doktorka, která mi vysvětluje, že mi vlastně vůbec nic není. Kyslík nepotřebuji, na rentgenu nic moc, kašel má každý a horečku taky. Výsledek: půjdu domů. No, nazdar, mám jen sílu si pomyslet. Ale asi vypadám hodně zbědovaně, takže doktorka nakonec mění svůj verdikt na to, že mne pro jistotu přesunou na den na jiné oddělení na pozorování.

Den ubíhá a neděje se nic. Kašlu, horečkuji, potím se. K halucinující paní přišel psychiatr, který zjišťuje, že to, jak se chová, je důsledek covidu. Přesto paní začínají připravovat na převoz kamsi. Sestry jí nadávají za to, že má oblečení, které právě nevoní. Jo, při šíleném kašli se občas přihází inkontinence. Ale kde by si mohla přikurtovaná zbědovaná paní vyprat? Pak přiletí sestra a křičí na mne, proč nemám sbaleno. Celý den mi nikdo neřekl, že už… Ale i s horečkou 39,5°C to dokážu celek rychle. Všechno lepší, než být tady. Jsem ráda, že jdu pryč, i když nevím, kam.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n