Je noc… někam mne dovezli, položili do postele a hodili mi Paralen a prášky na kašel. Prášky fungují asi dvě hodiny. Pak další dávka záchvatů kašle.
Ráno se rozkoukávám. Jsem na infekčním oddělení. Na pokoji
jsme tři a je to mizerné. Paní vpravo má kyslík, paní proti mně halucinuje.
Přede mnou vidí návod, jak polohovat při zápalu plic. Paní proti mně v záchvatu
halucinací utíkala, i přikurtovali ji v poloze na zádech. Dalších 30 hodin
ji nikdo nepolohuje, jen ji krmí a přebalují. Paní vedle mne je na tom blbě. Já
jsem na tom taky docela blbě, ale nic se neděje. Nikdo si mne nevšímá. A pokud
si personál všímá ostatních, znamená to vždy průšvih. Nelaskavě vybíjejí svou
únavu a své frustrace do nás. Slovně, občas i tím, že zacházení s lidmi není
právě jemné. My jsme přece zdrojem jejich nepohodlí (fakticky jsme, ale je to
jejich práce). Občas nám vykládají, jaké je to tu s námi hrozné. Na
halucinující paní křičí. Jo, je obtížné (víc pro nás), když někdo v totálním
zmatku volá nepřítomného manžela, ale ani to není důvod k tomu na onoho
člověka křičet. Sem tam se objeví nějaký doktor a něco řekne. Každý něco
jiného. Snažím se být neviditelná a mám pocit, že tady umřu. Mám rozházenou
glykemii. Mám tlak 70/50. Z posledních sil se hádám s personálem, že
v této situaci si opravdu prášky na tlak brát nehodlám. Vyženou mne na
rentgen. I když je to sanitkou do vedlejší budovy, mám pocit, že to nedám. Když
se vrátíme, jen tupě ležím. Horečka postoupila na 39,5°C. Po Paralenu se potím co dvě
hodiny. Dojít do sprchy je utrpení. Psychicky jsem mimo. Nějak tak se choulím
do hezkých vzpomínek svého dětství. Vybavují se mi cesty ke známým na pouť na
Chodsku. Nevím proč. Nemohu jíst a jen pomyšlení na jídlo mi zvedá žaludek.
Nemocniční blafy se tyto dny nesou ve znamení tlustého
vepřového. Každé ráno zemdleně říkám, že jsem bezlaktózová. Na to konto mi k obědu
přinesou buchtičky se šodó. Je mi to šumák, jsem o hladu a tohle moc nevadí.
Ležím a nemám sílu na nic. Přemýšlet nejde, dokonce ani modlit se nejde. Nic
nejde. Prostě čekání na konec.
Když začíná třetí den, objeví se doktorka, která mi
vysvětluje, že mi vlastně vůbec nic není. Kyslík nepotřebuji, na rentgenu nic
moc, kašel má každý a horečku taky. Výsledek: půjdu domů. No, nazdar, mám jen
sílu si pomyslet. Ale asi vypadám hodně zbědovaně, takže doktorka nakonec mění
svůj verdikt na to, že mne pro jistotu přesunou na den na jiné oddělení na
pozorování.
Den ubíhá a neděje se nic. Kašlu, horečkuji, potím se. K halucinující
paní přišel psychiatr, který zjišťuje, že to, jak se chová, je důsledek covidu.
Přesto paní začínají připravovat na převoz kamsi. Sestry jí nadávají za to, že
má oblečení, které právě nevoní. Jo, při šíleném kašli se občas přihází
inkontinence. Ale kde by si mohla přikurtovaná zbědovaná paní vyprat? Pak
přiletí sestra a křičí na mne, proč nemám sbaleno. Celý den mi nikdo neřekl, že
už… Ale i s horečkou 39,5°C
to dokážu celek rychle. Všechno lepší, než být tady. Jsem ráda, že jdu pryč, i
když nevím, kam.
Komentáře
Okomentovat