Covid deníček III

 Převážejí mne kupodivu na oční oddělení. Ne, není to nonsens. Očaři zkrátka zastavili zákroky a ze svého lůžkového udělali covid oddělení.

Hned po příjezdu se objeví dvě sestry a začíná cvrkot. Měří se všechno: teplota 39,5°C, saturace 88, tlak 70/42. Laskavé ruce mne uložily do postele, okamžitě mi pleskly na obličej masku s kyslíkem. Zeptali se dokonce, zda chci setkání s nemocničním kaplanem (předpokládám, že je to standard, který se poskytuje, i když je otázka, jak jsem v tu chvíli vypadala). Ležela jsem a připadala jsem si konečně v bezpečí. Pro tu chvíli.

Následující čas mám trochu rozmazaný. Den byl členěn jaksi formálně. Ráno kolem půl šesté se na nás vrhly sestry z noční směny, zasypaly nám do lékovek prášky, proměřily (teplota, tlak, saturace), případně nabodali (odběry, glykemie). Poté nám sebrali zbytky včerejšího nemocničního čaje, prášky tedy nebylo čím zapít. Do osmi pak byl klid a většina oddělení znovu usnula. Snídaně (týden jsem křičela, že jsem bezlaktózová, než mi přestali nutit nemocniční „kakao“). Kolem deváté proletěl oddělením doktor v atomobleku, vyptal se, zda žijeme. V poledne znovu proměření a oběd. Totéž v bledě zeleném kolem páté odpoledne, vylepšené ještě protitrombózovou injekcí do břicha (stále ještě vlastním krásnou sbírku zelenočerných modřin). Kolem šesté proletěl znovu doktor.

Neformální členění dne se neslo spíš v duchu polknutí Paralenu, zpocení, převléknutí, bojem s nevolnostmi, pasivním ležením a mírným únikem do světa minulosti. Přirozená reakce organismu, kterému se moc nechce vnímat momentální mizérii. Nejsou to halucinace v pravém slova smyslu, jen stáhnutí se do vzpomínek, které dokonce nejsou ani zásadní, ale představují nějak pohodu.

Vzhledem k tomu, že je každý den stejný, nevím, kolik jich uplynulo. Ležím na boku obrácená k oknu (to má své důvody) a vegetuji. Stále strašně kašlu, za několik dalších dní začíná protestovat páteř. Bolest vystřeluje do obou nohou, nevím, jak si lehnout, jak si sednout (obojí bolí). Úlevu by přinesl pohyb, ale stále je na hranici mých možností těch 10 kroků do sprchy a 30 kroků na ono druhé sociální zařízení. Bolí to tak, že dokonce ztrácím představu o hranicích svého těla a za „já“ vnímám sebe plus plochu postele. Při konstantní horečce mezi 38 a 39°C to zas není tak špatný odhad.

Pod kyslíkovou maskou, která je tvrdá a o anatomickém vzhledu si může nechat jen zdát, se na jednu stranu strašně potím a jak ležím na boku se skloněnou hlavou, vyrábím si krásnou kontaktní alergii úplně všude. Na druhé straně to strašně vysušuje sliznice, musím tedy co 20 minut pít. Plast je tvrdý, mám vydřené rýhy pod očima, občas mne maska škrábne. Ale to jsou nepodstatné potíže růstu (tomu, kdo tohle navrhoval, bych to s radostí nechala na obličeji pár hodin).

Kombinace všech vedlejších radostí mne nenechává spát v delších časových intervalech, spím tedy skoro pořád. Taky ještě pořád jsem.