Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček III

 Převážejí mne kupodivu na oční oddělení. Ne, není to nonsens. Očaři zkrátka zastavili zákroky a ze svého lůžkového udělali covid oddělení.

Hned po příjezdu se objeví dvě sestry a začíná cvrkot. Měří se všechno: teplota 39,5°C, saturace 88, tlak 70/42. Laskavé ruce mne uložily do postele, okamžitě mi pleskly na obličej masku s kyslíkem. Zeptali se dokonce, zda chci setkání s nemocničním kaplanem (předpokládám, že je to standard, který se poskytuje, i když je otázka, jak jsem v tu chvíli vypadala). Ležela jsem a připadala jsem si konečně v bezpečí. Pro tu chvíli.

Následující čas mám trochu rozmazaný. Den byl členěn jaksi formálně. Ráno kolem půl šesté se na nás vrhly sestry z noční směny, zasypaly nám do lékovek prášky, proměřily (teplota, tlak, saturace), případně nabodali (odběry, glykemie). Poté nám sebrali zbytky včerejšího nemocničního čaje, prášky tedy nebylo čím zapít. Do osmi pak byl klid a většina oddělení znovu usnula. Snídaně (týden jsem křičela, že jsem bezlaktózová, než mi přestali nutit nemocniční „kakao“). Kolem deváté proletěl oddělením doktor v atomobleku, vyptal se, zda žijeme. V poledne znovu proměření a oběd. Totéž v bledě zeleném kolem páté odpoledne, vylepšené ještě protitrombózovou injekcí do břicha (stále ještě vlastním krásnou sbírku zelenočerných modřin). Kolem šesté proletěl znovu doktor.

Neformální členění dne se neslo spíš v duchu polknutí Paralenu, zpocení, převléknutí, bojem s nevolnostmi, pasivním ležením a mírným únikem do světa minulosti. Přirozená reakce organismu, kterému se moc nechce vnímat momentální mizérii. Nejsou to halucinace v pravém slova smyslu, jen stáhnutí se do vzpomínek, které dokonce nejsou ani zásadní, ale představují nějak pohodu.

Vzhledem k tomu, že je každý den stejný, nevím, kolik jich uplynulo. Ležím na boku obrácená k oknu (to má své důvody) a vegetuji. Stále strašně kašlu, za několik dalších dní začíná protestovat páteř. Bolest vystřeluje do obou nohou, nevím, jak si lehnout, jak si sednout (obojí bolí). Úlevu by přinesl pohyb, ale stále je na hranici mých možností těch 10 kroků do sprchy a 30 kroků na ono druhé sociální zařízení. Bolí to tak, že dokonce ztrácím představu o hranicích svého těla a za „já“ vnímám sebe plus plochu postele. Při konstantní horečce mezi 38 a 39°C to zas není tak špatný odhad.

Pod kyslíkovou maskou, která je tvrdá a o anatomickém vzhledu si může nechat jen zdát, se na jednu stranu strašně potím a jak ležím na boku se skloněnou hlavou, vyrábím si krásnou kontaktní alergii úplně všude. Na druhé straně to strašně vysušuje sliznice, musím tedy co 20 minut pít. Plast je tvrdý, mám vydřené rýhy pod očima, občas mne maska škrábne. Ale to jsou nepodstatné potíže růstu (tomu, kdo tohle navrhoval, bych to s radostí nechala na obličeji pár hodin).

Kombinace všech vedlejších radostí mne nenechává spát v delších časových intervalech, spím tedy skoro pořád. Taky ještě pořád jsem.

Komentáře

  1. Na pozorování, kam jinam než na oční, to dá rozum. Já mám halucinace už při 38.. Taková dlouhodobá horečka.. si nedovedu představit. No Darino, přeji, ať to brzo odezní..!!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n