Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček III

 Převážejí mne kupodivu na oční oddělení. Ne, není to nonsens. Očaři zkrátka zastavili zákroky a ze svého lůžkového udělali covid oddělení.

Hned po příjezdu se objeví dvě sestry a začíná cvrkot. Měří se všechno: teplota 39,5°C, saturace 88, tlak 70/42. Laskavé ruce mne uložily do postele, okamžitě mi pleskly na obličej masku s kyslíkem. Zeptali se dokonce, zda chci setkání s nemocničním kaplanem (předpokládám, že je to standard, který se poskytuje, i když je otázka, jak jsem v tu chvíli vypadala). Ležela jsem a připadala jsem si konečně v bezpečí. Pro tu chvíli.

Následující čas mám trochu rozmazaný. Den byl členěn jaksi formálně. Ráno kolem půl šesté se na nás vrhly sestry z noční směny, zasypaly nám do lékovek prášky, proměřily (teplota, tlak, saturace), případně nabodali (odběry, glykemie). Poté nám sebrali zbytky včerejšího nemocničního čaje, prášky tedy nebylo čím zapít. Do osmi pak byl klid a většina oddělení znovu usnula. Snídaně (týden jsem křičela, že jsem bezlaktózová, než mi přestali nutit nemocniční „kakao“). Kolem deváté proletěl oddělením doktor v atomobleku, vyptal se, zda žijeme. V poledne znovu proměření a oběd. Totéž v bledě zeleném kolem páté odpoledne, vylepšené ještě protitrombózovou injekcí do břicha (stále ještě vlastním krásnou sbírku zelenočerných modřin). Kolem šesté proletěl znovu doktor.

Neformální členění dne se neslo spíš v duchu polknutí Paralenu, zpocení, převléknutí, bojem s nevolnostmi, pasivním ležením a mírným únikem do světa minulosti. Přirozená reakce organismu, kterému se moc nechce vnímat momentální mizérii. Nejsou to halucinace v pravém slova smyslu, jen stáhnutí se do vzpomínek, které dokonce nejsou ani zásadní, ale představují nějak pohodu.

Vzhledem k tomu, že je každý den stejný, nevím, kolik jich uplynulo. Ležím na boku obrácená k oknu (to má své důvody) a vegetuji. Stále strašně kašlu, za několik dalších dní začíná protestovat páteř. Bolest vystřeluje do obou nohou, nevím, jak si lehnout, jak si sednout (obojí bolí). Úlevu by přinesl pohyb, ale stále je na hranici mých možností těch 10 kroků do sprchy a 30 kroků na ono druhé sociální zařízení. Bolí to tak, že dokonce ztrácím představu o hranicích svého těla a za „já“ vnímám sebe plus plochu postele. Při konstantní horečce mezi 38 a 39°C to zas není tak špatný odhad.

Pod kyslíkovou maskou, která je tvrdá a o anatomickém vzhledu si může nechat jen zdát, se na jednu stranu strašně potím a jak ležím na boku se skloněnou hlavou, vyrábím si krásnou kontaktní alergii úplně všude. Na druhé straně to strašně vysušuje sliznice, musím tedy co 20 minut pít. Plast je tvrdý, mám vydřené rýhy pod očima, občas mne maska škrábne. Ale to jsou nepodstatné potíže růstu (tomu, kdo tohle navrhoval, bych to s radostí nechala na obličeji pár hodin).

Kombinace všech vedlejších radostí mne nenechává spát v delších časových intervalech, spím tedy skoro pořád. Taky ještě pořád jsem.

Komentáře

  1. Na pozorování, kam jinam než na oční, to dá rozum. Já mám halucinace už při 38.. Taková dlouhodobá horečka.. si nedovedu představit. No Darino, přeji, ať to brzo odezní..!!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...