Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček IV

Ve stavu, v němž se vynacházím těch asi 10 dní, stále nejsem schopna jakýchkoli duchovních úkonů či výkonů. Po pravdě řečeno, nejsem schopna ani těch neduchovních, ale o tom jsem již vyprávěla. Ve stavu, v němž se vynacházím, jsem zcela pasivní. Nevzmůžu se ani na Ježíšovu modlitbu a to už je co říct!. Připouštím si možnost, že… ale vlastně nemohu nic dělat. Nemám mentální kapacitu na to Bohu cokoli říkat, nemám kapacitu ani na škemrání o to, jak to má být dál. Nejde to. Naprosto ne.

Jeden z mých přátel, starokatolický kněz, se při každé bohoslužbě modlí za ty, kdo boj s covidem prohráli a nebyli na to připraveni. Jevilo se mi to v těch předchozích měsících trochu jako klišé. Že to říká možná trochu jako něco, co se naučil, co „se má“. Hluboká omluva! Za všechny ty, kdo jsou opravdu v průšvihovém stavu a nemohou nic. Když nic jiného, tak ty naše přímluvy vážně potřebují.

Nemocniční kaplan za mnou dorazí až po víkendu (o víkendu opravdu v nemocnici chcípl pes). Schopný, profesionální, manažer. Také s ním řeším více méně manažerské věci. Kupodivu bych neměla zas tak moc potřebu řešit s člověkem tohoto typu věci duchovní. Ne že by to asi neuměl, ale možná nemám momentálně na to mezi tou profesionalitou hledat právě jen tu normální blízkost. Naše setkání nicméně končí Otčenášem a příslibem (splněným), že se může dostavit vlastní farář. Tím moje kauza pro nemocničního kaplana končí. Nevadí, určitě jsou tu mnozí, kteří ho teď potřebují víc.

Duchovní podpora zvenčí se odehrává převážně prostřednictvím sms. On si člověk s kyslíkem na tlamě moc s okolím nepokecá. První dny ty sms jen vnímám. Že jsou. Další dny jsem za ně ráda. A nakonec skrze jednu tu sms dorazí skutečnost, kterou by starozákonní prorok popsal slovy: I stalo se ke mně slovo Hospodinovo… I když mám horečkou skoro vařený mozek, tak tohle ještě poznám. Halucinace to opravdu není. Ta sms přinesla první, velice opatrný náznak naděje. Zároveň vybavila jeden zasutý biblický verš, na který jsem dávno, ale opravdu dávno nevzpomněla. Spolu s oním veršem a nadějí nasadila do hlavy i otazník. Ten tam sedí ještě teď. Budu ho muset s Hospodinem nějak rozebrat. Protože teď už to, na rozdíl od tehdy, půjde.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n