Covid deníček IV

Ve stavu, v němž se vynacházím těch asi 10 dní, stále nejsem schopna jakýchkoli duchovních úkonů či výkonů. Po pravdě řečeno, nejsem schopna ani těch neduchovních, ale o tom jsem již vyprávěla. Ve stavu, v němž se vynacházím, jsem zcela pasivní. Nevzmůžu se ani na Ježíšovu modlitbu a to už je co říct!. Připouštím si možnost, že… ale vlastně nemohu nic dělat. Nemám mentální kapacitu na to Bohu cokoli říkat, nemám kapacitu ani na škemrání o to, jak to má být dál. Nejde to. Naprosto ne.

Jeden z mých přátel, starokatolický kněz, se při každé bohoslužbě modlí za ty, kdo boj s covidem prohráli a nebyli na to připraveni. Jevilo se mi to v těch předchozích měsících trochu jako klišé. Že to říká možná trochu jako něco, co se naučil, co „se má“. Hluboká omluva! Za všechny ty, kdo jsou opravdu v průšvihovém stavu a nemohou nic. Když nic jiného, tak ty naše přímluvy vážně potřebují.

Nemocniční kaplan za mnou dorazí až po víkendu (o víkendu opravdu v nemocnici chcípl pes). Schopný, profesionální, manažer. Také s ním řeším více méně manažerské věci. Kupodivu bych neměla zas tak moc potřebu řešit s člověkem tohoto typu věci duchovní. Ne že by to asi neuměl, ale možná nemám momentálně na to mezi tou profesionalitou hledat právě jen tu normální blízkost. Naše setkání nicméně končí Otčenášem a příslibem (splněným), že se může dostavit vlastní farář. Tím moje kauza pro nemocničního kaplana končí. Nevadí, určitě jsou tu mnozí, kteří ho teď potřebují víc.

Duchovní podpora zvenčí se odehrává převážně prostřednictvím sms. On si člověk s kyslíkem na tlamě moc s okolím nepokecá. První dny ty sms jen vnímám. Že jsou. Další dny jsem za ně ráda. A nakonec skrze jednu tu sms dorazí skutečnost, kterou by starozákonní prorok popsal slovy: I stalo se ke mně slovo Hospodinovo… I když mám horečkou skoro vařený mozek, tak tohle ještě poznám. Halucinace to opravdu není. Ta sms přinesla první, velice opatrný náznak naděje. Zároveň vybavila jeden zasutý biblický verš, na který jsem dávno, ale opravdu dávno nevzpomněla. Spolu s oním veršem a nadějí nasadila do hlavy i otazník. Ten tam sedí ještě teď. Budu ho muset s Hospodinem nějak rozebrat. Protože teď už to, na rozdíl od tehdy, půjde.