Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček IV

Ve stavu, v němž se vynacházím těch asi 10 dní, stále nejsem schopna jakýchkoli duchovních úkonů či výkonů. Po pravdě řečeno, nejsem schopna ani těch neduchovních, ale o tom jsem již vyprávěla. Ve stavu, v němž se vynacházím, jsem zcela pasivní. Nevzmůžu se ani na Ježíšovu modlitbu a to už je co říct!. Připouštím si možnost, že… ale vlastně nemohu nic dělat. Nemám mentální kapacitu na to Bohu cokoli říkat, nemám kapacitu ani na škemrání o to, jak to má být dál. Nejde to. Naprosto ne.

Jeden z mých přátel, starokatolický kněz, se při každé bohoslužbě modlí za ty, kdo boj s covidem prohráli a nebyli na to připraveni. Jevilo se mi to v těch předchozích měsících trochu jako klišé. Že to říká možná trochu jako něco, co se naučil, co „se má“. Hluboká omluva! Za všechny ty, kdo jsou opravdu v průšvihovém stavu a nemohou nic. Když nic jiného, tak ty naše přímluvy vážně potřebují.

Nemocniční kaplan za mnou dorazí až po víkendu (o víkendu opravdu v nemocnici chcípl pes). Schopný, profesionální, manažer. Také s ním řeším více méně manažerské věci. Kupodivu bych neměla zas tak moc potřebu řešit s člověkem tohoto typu věci duchovní. Ne že by to asi neuměl, ale možná nemám momentálně na to mezi tou profesionalitou hledat právě jen tu normální blízkost. Naše setkání nicméně končí Otčenášem a příslibem (splněným), že se může dostavit vlastní farář. Tím moje kauza pro nemocničního kaplana končí. Nevadí, určitě jsou tu mnozí, kteří ho teď potřebují víc.

Duchovní podpora zvenčí se odehrává převážně prostřednictvím sms. On si člověk s kyslíkem na tlamě moc s okolím nepokecá. První dny ty sms jen vnímám. Že jsou. Další dny jsem za ně ráda. A nakonec skrze jednu tu sms dorazí skutečnost, kterou by starozákonní prorok popsal slovy: I stalo se ke mně slovo Hospodinovo… I když mám horečkou skoro vařený mozek, tak tohle ještě poznám. Halucinace to opravdu není. Ta sms přinesla první, velice opatrný náznak naděje. Zároveň vybavila jeden zasutý biblický verš, na který jsem dávno, ale opravdu dávno nevzpomněla. Spolu s oním veršem a nadějí nasadila do hlavy i otazník. Ten tam sedí ještě teď. Budu ho muset s Hospodinem nějak rozebrat. Protože teď už to, na rozdíl od tehdy, půjde.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace