K narozeninám jsem si dala třetí pokus zvládnout to bez kyslíku. První dva zatím nebyly moc slavné. Ale nějak se mi v noci hadička uvolnila a já měla ráno saturaci kupodivu velmi dobrou. A tak jsem doufala, že těch 48 hodin konečně dokážu.
Nicméně doktorka, která měla službu, přišla ráno s tím,
že jsem měla pravdu, že podle rentgenu se mi hezky (může být tohle hezky?)
rozjíždí zápal plic a že teď bude záviset na tom, zda to udýchám. Pokud ano,
jdu domů a v klidu nechám plíce uzdravit. Pokud ne, začnou mě ládovat
kortikoidy a budu v nemocnici dalších 10 dní. Do kortikoidů se mi moc
nechtělo už třeba kvůli očím, protože vím, že nitrooční tlaky u mne reagují
docela divoce. A dalších 10 dní zde? To tedy stojí za to dýchat na plné pecky –
a doufat.
Pořád jsem měla děsný kašel, zažívání také nebylo zcela v pořádku,
to jsem ale trochu připisovala naší bizarní stravě. Na tlak jsem konečně
dostala prášky a bylo to sice vyšší, než je norma, ale kupodivu ne o moc. S rehabilitační
jsem cvičila o sto šest, kupodivu znala metodu, kterou mne rehabilitují a dokázala
mi ukázat cviky, které byly v této linii a přitom mají nějaký efekt i na
to dýchání. Ta půlhodina denně s ní byl sice záběr, ale jednak se zabily
dlouhé hodiny nudy, jednak to pomohlo jak zádům, tak asi i dýchání.
A tak se začalo mluvit o tom, že – když moje plíce udrží
saturaci 92 % těch požadovaných 48 hodin, mohla bych jít domů.
Zjistila jsem, že mne covidová mlha nepřeválcovala úplně a
že jsem schopná (byť na omezenou dobu) i intelektuálních výkonů. Jeden známý
potřeboval pomoci s matikou. Komunikační zařízení jsem tu už měla,
propisku taky, ale papír je v nemocnici úzkoprofilová věc, pokud tedy
nejde o papír toaletní. Na ten se ovšem zase dost špatně píše. Komunikovali
jsme tedy o matice a já byla tímto nastavením nucena počítat z hlavy.
Matiku, kterou za mne běžně počítá nějaký šikovný software. A – dávala jsem to.
A vydržela jsem to vždy asi hodinu. Tiše jsem si poklepala na rameno, že to
není a nebude tak zlé.
O případném propuštění domů jsem pověrčivě ani nepřemýšlela.
Pořád bylo nejméně deset věcí, které by to mohly zhatit. A pak, moje
spolubydlící se trochu horšila, jak na ní covid začal řádit. Zatím nic moc
dramatického, ale když je někomu kolem osmdesátky… Proto jsem ji trochu
hecovala, aby si udržela náladu a nepoddávala se tomu. Zůstanu-li tu, dobře,
půjdu-li domů, také dobře.
Komentáře
Okomentovat