Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček IX

K narozeninám jsem si dala třetí pokus zvládnout to bez kyslíku. První dva zatím nebyly moc slavné. Ale nějak se mi v noci hadička uvolnila a já měla ráno saturaci kupodivu velmi dobrou. A tak jsem doufala, že těch 48 hodin konečně dokážu.

Nicméně doktorka, která měla službu, přišla ráno s tím, že jsem měla pravdu, že podle rentgenu se mi hezky (může být tohle hezky?) rozjíždí zápal plic a že teď bude záviset na tom, zda to udýchám. Pokud ano, jdu domů a v klidu nechám plíce uzdravit. Pokud ne, začnou mě ládovat kortikoidy a budu v nemocnici dalších 10 dní. Do kortikoidů se mi moc nechtělo už třeba kvůli očím, protože vím, že nitrooční tlaky u mne reagují docela divoce. A dalších 10 dní zde? To tedy stojí za to dýchat na plné pecky – a doufat.

Pořád jsem měla děsný kašel, zažívání také nebylo zcela v pořádku, to jsem ale trochu připisovala naší bizarní stravě. Na tlak jsem konečně dostala prášky a bylo to sice vyšší, než je norma, ale kupodivu ne o moc. S rehabilitační jsem cvičila o sto šest, kupodivu znala metodu, kterou mne rehabilitují a dokázala mi ukázat cviky, které byly v této linii a přitom mají nějaký efekt i na to dýchání. Ta půlhodina denně s ní byl sice záběr, ale jednak se zabily dlouhé hodiny nudy, jednak to pomohlo jak zádům, tak asi i dýchání.

A tak se začalo mluvit o tom, že – když moje plíce udrží saturaci 92 % těch požadovaných 48 hodin, mohla bych jít domů.

Zjistila jsem, že mne covidová mlha nepřeválcovala úplně a že jsem schopná (byť na omezenou dobu) i intelektuálních výkonů. Jeden známý potřeboval pomoci s matikou. Komunikační zařízení jsem tu už měla, propisku taky, ale papír je v nemocnici úzkoprofilová věc, pokud tedy nejde o papír toaletní. Na ten se ovšem zase dost špatně píše. Komunikovali jsme tedy o matice a já byla tímto nastavením nucena počítat z hlavy. Matiku, kterou za mne běžně počítá nějaký šikovný software. A – dávala jsem to. A vydržela jsem to vždy asi hodinu. Tiše jsem si poklepala na rameno, že to není a nebude tak zlé.

O případném propuštění domů jsem pověrčivě ani nepřemýšlela. Pořád bylo nejméně deset věcí, které by to mohly zhatit. A pak, moje spolubydlící se trochu horšila, jak na ní covid začal řádit. Zatím nic moc dramatického, ale když je někomu kolem osmdesátky… Proto jsem ji trochu hecovala, aby si udržela náladu a nepoddávala se tomu. Zůstanu-li tu, dobře, půjdu-li domů, také dobře.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n