Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček IX

K narozeninám jsem si dala třetí pokus zvládnout to bez kyslíku. První dva zatím nebyly moc slavné. Ale nějak se mi v noci hadička uvolnila a já měla ráno saturaci kupodivu velmi dobrou. A tak jsem doufala, že těch 48 hodin konečně dokážu.

Nicméně doktorka, která měla službu, přišla ráno s tím, že jsem měla pravdu, že podle rentgenu se mi hezky (může být tohle hezky?) rozjíždí zápal plic a že teď bude záviset na tom, zda to udýchám. Pokud ano, jdu domů a v klidu nechám plíce uzdravit. Pokud ne, začnou mě ládovat kortikoidy a budu v nemocnici dalších 10 dní. Do kortikoidů se mi moc nechtělo už třeba kvůli očím, protože vím, že nitrooční tlaky u mne reagují docela divoce. A dalších 10 dní zde? To tedy stojí za to dýchat na plné pecky – a doufat.

Pořád jsem měla děsný kašel, zažívání také nebylo zcela v pořádku, to jsem ale trochu připisovala naší bizarní stravě. Na tlak jsem konečně dostala prášky a bylo to sice vyšší, než je norma, ale kupodivu ne o moc. S rehabilitační jsem cvičila o sto šest, kupodivu znala metodu, kterou mne rehabilitují a dokázala mi ukázat cviky, které byly v této linii a přitom mají nějaký efekt i na to dýchání. Ta půlhodina denně s ní byl sice záběr, ale jednak se zabily dlouhé hodiny nudy, jednak to pomohlo jak zádům, tak asi i dýchání.

A tak se začalo mluvit o tom, že – když moje plíce udrží saturaci 92 % těch požadovaných 48 hodin, mohla bych jít domů.

Zjistila jsem, že mne covidová mlha nepřeválcovala úplně a že jsem schopná (byť na omezenou dobu) i intelektuálních výkonů. Jeden známý potřeboval pomoci s matikou. Komunikační zařízení jsem tu už měla, propisku taky, ale papír je v nemocnici úzkoprofilová věc, pokud tedy nejde o papír toaletní. Na ten se ovšem zase dost špatně píše. Komunikovali jsme tedy o matice a já byla tímto nastavením nucena počítat z hlavy. Matiku, kterou za mne běžně počítá nějaký šikovný software. A – dávala jsem to. A vydržela jsem to vždy asi hodinu. Tiše jsem si poklepala na rameno, že to není a nebude tak zlé.

O případném propuštění domů jsem pověrčivě ani nepřemýšlela. Pořád bylo nejméně deset věcí, které by to mohly zhatit. A pak, moje spolubydlící se trochu horšila, jak na ní covid začal řádit. Zatím nic moc dramatického, ale když je někomu kolem osmdesátky… Proto jsem ji trochu hecovala, aby si udržela náladu a nepoddávala se tomu. Zůstanu-li tu, dobře, půjdu-li domů, také dobře.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...