Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček V

Dny jsou stále stejné. Změnilo se jen obsazení vedlejších postelí. A tentokrát to stojí za to.

Nejdále ode mne leží starší paní, která je trochu „ředitelka zeměkoule“. Má syna lékaře a někde za branou nemocnice i manžela. Přes telefon je řídí a ovládá pevnou rukou. Zároveň dokáže naprosto suprově externalizovat všechny své démony a přenášet je na okolí. Nejvíce tedy na rodinu. A oni jí to baští a šlapou brázdu. Dvacetkrát denně jim za něco telefonicky vynadá. Nikdy neřekne dobře nebo jsem ráda… v určité fázi, kdy musí čelit nějakému svému nepracovanému strachu, hází své obavy i na nás. Nesoudím ji. Znám to. Mám za sebou také pár let zpracovávání potenciálně průšvihových zážitků. Mám za sebou i onu strategii, kdy jsme měla pocit, že čím více budu řvát (do světa i na ostatní), tím spíš se něco změní… Takže tohle se dá vydržet.

Střední postel obsazuje jeden z dalších dnů paní původem z kavkazských národů. Tohle už je o něco obtížnější, protože dochází ke střetu kultur. Paní je zvyklá žít uprostřed své velké rodiny a nehodlá na svých zvycích nic měnit. Potřebuje (nebo se domnívá, že potřebuje) komunikovat se svou rodinou neustále. Zhruba tedy tak od těch osmi od rána do nějakých devíti do večera. V té době prostřednictvím digitálních technologií vstupuje její rodina do našeho pokoje. A pilně setrvává, protože pokud by je náhodou nekontaktovala každou půlhodinu jejich matka rodu, ozvou se nedočkavě a vytrvale sami.

Za těch pár dní jsem alergická na „kuc, kuc, kuc, ňuňuňu…“ (komunikace s vnukem, jo, Herodes – to byl král!) a na spoustu dalších věcí. Ohradím se jen jednou a paní mi vysvětluje, jak je pro ni její rodina důležitá. Sice to chápu, ale odžívat si svou nemoc (když to přeženu) téměř permanentně uprostřed středoasijského kočovnického tábora také není nic moc. Ve svém momentálním rozpoložení nejen, že bych skoro vraždila neviňátka, ale s radostí bych sabotovala přenosy mobilních operátorů. I když by to asi nepomohlo. Změnilo by se patrně jen to, že by milující a pečující rodina dorazila pod naše okna, jak se jednou stalo. Zkrátka kulturní odlišnosti občas člověka dostihnou i tam, kde to čeká nejmíň.

Tyto „spolubydlící“ se naštěstí zotavují rychleji a pak nastane ten krásný den, kdy zůstávám na pokoji sama. Plných 12 hodin ticha a klidu a soukromí.

Poslední spolubydlící, kterou ke mně nastěhují poté, je fajn. Tichá babi, s kterou se dokážeme domluvit a vyhovět si. Poslední dny pobytu se tedy nesou v relativní pohodě a možnosti čerpat síly.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace