Dny jsou stále stejné. Změnilo se jen obsazení vedlejších postelí. A tentokrát to stojí za to.
Nejdále ode mne leží starší paní, která je trochu „ředitelka
zeměkoule“. Má syna lékaře a někde za branou nemocnice i manžela. Přes telefon
je řídí a ovládá pevnou rukou. Zároveň dokáže naprosto suprově externalizovat
všechny své démony a přenášet je na okolí. Nejvíce tedy na rodinu. A oni jí to
baští a šlapou brázdu. Dvacetkrát denně jim za něco telefonicky vynadá. Nikdy
neřekne dobře nebo jsem ráda…
v určité fázi, kdy musí čelit nějakému svému nepracovanému strachu, hází
své obavy i na nás. Nesoudím ji. Znám to. Mám za sebou také pár let
zpracovávání potenciálně průšvihových zážitků. Mám za sebou i onu strategii,
kdy jsme měla pocit, že čím více budu řvát (do světa i na ostatní), tím spíš se
něco změní… Takže tohle se dá vydržet.
Střední postel obsazuje jeden z dalších dnů paní
původem z kavkazských národů. Tohle už je o něco obtížnější, protože
dochází ke střetu kultur. Paní je zvyklá žít uprostřed své velké rodiny a
nehodlá na svých zvycích nic měnit. Potřebuje (nebo se domnívá, že potřebuje)
komunikovat se svou rodinou neustále. Zhruba tedy tak od těch osmi od rána do
nějakých devíti do večera. V té době prostřednictvím digitálních
technologií vstupuje její rodina do našeho pokoje. A pilně setrvává, protože
pokud by je náhodou nekontaktovala každou půlhodinu jejich matka rodu, ozvou se
nedočkavě a vytrvale sami.
Za těch pár dní jsem alergická na „kuc, kuc, kuc, ňuňuňu…“
(komunikace s vnukem, jo, Herodes – to byl král!) a na spoustu dalších
věcí. Ohradím se jen jednou a paní mi vysvětluje, jak je pro ni její rodina
důležitá. Sice to chápu, ale odžívat si svou nemoc (když to přeženu) téměř
permanentně uprostřed středoasijského kočovnického tábora také není nic moc. Ve
svém momentálním rozpoložení nejen, že bych skoro vraždila neviňátka, ale
s radostí bych sabotovala přenosy mobilních operátorů. I když by to asi
nepomohlo. Změnilo by se patrně jen to, že by milující a pečující rodina
dorazila pod naše okna, jak se jednou stalo. Zkrátka kulturní odlišnosti občas
člověka dostihnou i tam, kde to čeká nejmíň.
Tyto „spolubydlící“ se naštěstí zotavují rychleji a pak nastane
ten krásný den, kdy zůstávám na pokoji sama. Plných 12 hodin ticha a klidu a
soukromí.
Poslední spolubydlící, kterou ke mně nastěhují poté, je
fajn. Tichá babi, s kterou se dokážeme domluvit a vyhovět si. Poslední dny
pobytu se tedy nesou v relativní pohodě a možnosti čerpat síly.
Komentáře
Okomentovat