Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček V

Dny jsou stále stejné. Změnilo se jen obsazení vedlejších postelí. A tentokrát to stojí za to.

Nejdále ode mne leží starší paní, která je trochu „ředitelka zeměkoule“. Má syna lékaře a někde za branou nemocnice i manžela. Přes telefon je řídí a ovládá pevnou rukou. Zároveň dokáže naprosto suprově externalizovat všechny své démony a přenášet je na okolí. Nejvíce tedy na rodinu. A oni jí to baští a šlapou brázdu. Dvacetkrát denně jim za něco telefonicky vynadá. Nikdy neřekne dobře nebo jsem ráda… v určité fázi, kdy musí čelit nějakému svému nepracovanému strachu, hází své obavy i na nás. Nesoudím ji. Znám to. Mám za sebou také pár let zpracovávání potenciálně průšvihových zážitků. Mám za sebou i onu strategii, kdy jsme měla pocit, že čím více budu řvát (do světa i na ostatní), tím spíš se něco změní… Takže tohle se dá vydržet.

Střední postel obsazuje jeden z dalších dnů paní původem z kavkazských národů. Tohle už je o něco obtížnější, protože dochází ke střetu kultur. Paní je zvyklá žít uprostřed své velké rodiny a nehodlá na svých zvycích nic měnit. Potřebuje (nebo se domnívá, že potřebuje) komunikovat se svou rodinou neustále. Zhruba tedy tak od těch osmi od rána do nějakých devíti do večera. V té době prostřednictvím digitálních technologií vstupuje její rodina do našeho pokoje. A pilně setrvává, protože pokud by je náhodou nekontaktovala každou půlhodinu jejich matka rodu, ozvou se nedočkavě a vytrvale sami.

Za těch pár dní jsem alergická na „kuc, kuc, kuc, ňuňuňu…“ (komunikace s vnukem, jo, Herodes – to byl král!) a na spoustu dalších věcí. Ohradím se jen jednou a paní mi vysvětluje, jak je pro ni její rodina důležitá. Sice to chápu, ale odžívat si svou nemoc (když to přeženu) téměř permanentně uprostřed středoasijského kočovnického tábora také není nic moc. Ve svém momentálním rozpoložení nejen, že bych skoro vraždila neviňátka, ale s radostí bych sabotovala přenosy mobilních operátorů. I když by to asi nepomohlo. Změnilo by se patrně jen to, že by milující a pečující rodina dorazila pod naše okna, jak se jednou stalo. Zkrátka kulturní odlišnosti občas člověka dostihnou i tam, kde to čeká nejmíň.

Tyto „spolubydlící“ se naštěstí zotavují rychleji a pak nastane ten krásný den, kdy zůstávám na pokoji sama. Plných 12 hodin ticha a klidu a soukromí.

Poslední spolubydlící, kterou ke mně nastěhují poté, je fajn. Tichá babi, s kterou se dokážeme domluvit a vyhovět si. Poslední dny pobytu se tedy nesou v relativní pohodě a možnosti čerpat síly.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n