Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček V

Dny jsou stále stejné. Změnilo se jen obsazení vedlejších postelí. A tentokrát to stojí za to.

Nejdále ode mne leží starší paní, která je trochu „ředitelka zeměkoule“. Má syna lékaře a někde za branou nemocnice i manžela. Přes telefon je řídí a ovládá pevnou rukou. Zároveň dokáže naprosto suprově externalizovat všechny své démony a přenášet je na okolí. Nejvíce tedy na rodinu. A oni jí to baští a šlapou brázdu. Dvacetkrát denně jim za něco telefonicky vynadá. Nikdy neřekne dobře nebo jsem ráda… v určité fázi, kdy musí čelit nějakému svému nepracovanému strachu, hází své obavy i na nás. Nesoudím ji. Znám to. Mám za sebou také pár let zpracovávání potenciálně průšvihových zážitků. Mám za sebou i onu strategii, kdy jsme měla pocit, že čím více budu řvát (do světa i na ostatní), tím spíš se něco změní… Takže tohle se dá vydržet.

Střední postel obsazuje jeden z dalších dnů paní původem z kavkazských národů. Tohle už je o něco obtížnější, protože dochází ke střetu kultur. Paní je zvyklá žít uprostřed své velké rodiny a nehodlá na svých zvycích nic měnit. Potřebuje (nebo se domnívá, že potřebuje) komunikovat se svou rodinou neustále. Zhruba tedy tak od těch osmi od rána do nějakých devíti do večera. V té době prostřednictvím digitálních technologií vstupuje její rodina do našeho pokoje. A pilně setrvává, protože pokud by je náhodou nekontaktovala každou půlhodinu jejich matka rodu, ozvou se nedočkavě a vytrvale sami.

Za těch pár dní jsem alergická na „kuc, kuc, kuc, ňuňuňu…“ (komunikace s vnukem, jo, Herodes – to byl král!) a na spoustu dalších věcí. Ohradím se jen jednou a paní mi vysvětluje, jak je pro ni její rodina důležitá. Sice to chápu, ale odžívat si svou nemoc (když to přeženu) téměř permanentně uprostřed středoasijského kočovnického tábora také není nic moc. Ve svém momentálním rozpoložení nejen, že bych skoro vraždila neviňátka, ale s radostí bych sabotovala přenosy mobilních operátorů. I když by to asi nepomohlo. Změnilo by se patrně jen to, že by milující a pečující rodina dorazila pod naše okna, jak se jednou stalo. Zkrátka kulturní odlišnosti občas člověka dostihnou i tam, kde to čeká nejmíň.

Tyto „spolubydlící“ se naštěstí zotavují rychleji a pak nastane ten krásný den, kdy zůstávám na pokoji sama. Plných 12 hodin ticha a klidu a soukromí.

Poslední spolubydlící, kterou ke mně nastěhují poté, je fajn. Tichá babi, s kterou se dokážeme domluvit a vyhovět si. Poslední dny pobytu se tedy nesou v relativní pohodě a možnosti čerpat síly.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...
Okomentovat
Další informace

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...
Okomentovat
Další informace