Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček VI

 Jednoho rána se probudím a jako by cvakl vypínačem, je mi skoro dobře. Ten stav trvá zhruba den, ale je pěkný. Mezi tím se řeší některé mé potíže. Místo masky dostávám tzv. brýle (hadičky do nosu), které jsou milosrdnější k obličeji (sice se na hadičce jednou v noci skoro málem oběsím, ale ok). Jejich vedlejší účinek, krvácení z nosu, je snesitelnější. Jen zhruba každé 4 hodiny je třeba sebrat odvahu a vysmrkat tu krev. To je jen nepatrná patálie.

Dalším plusem je, že se tu objevuje fyzioterapeutka a nějak začínáme řešit moje bolavá záda/nohy. Nakonec to zvládneme bez medikace, což je fajn. Dostávat ke codeinu ještě další opiáty by už bylo opravdu příliš mnoho dobrého.

Se skokovým zlepšením stavu mohu najednou – jít do sprchy a neomdlít cestou. Krevní tlak se začíná zvedat a tak se další 3 dny dožaduji toho, že by bylo fajn nasadit mi prášky, které beru, protože ani 150/100 nejsou ideální hodnoty. Saturaci drží kyslík, a když jsem na tom dobře, zkusí mi ho na pár hodin sundat. Poprvé dokážu udýchat asi 6 hodin. Ke kýžené metě 48 hodin je to ještě dlouhá cesta. Teplota si poletuje někde mezi 37 a 38°C, nastalo tedy aspoň částečné ochlazení. K tomu se mi povedlo proniknout do tajů regulace radiátoru, na nějž je moje postel přiražena a tím pádem se mi daří i teplotu v pokoji snížit na únosnou mez. Převlékám se tedy už jen asi 3x denně.

V této fázi se nějak víc pokouším komunikovat s okolím, i když je ta komunikace někdy legrační a ukazuje, že zážitky jsou poněkud nepřenositelné… (komunikující se jistě poznají J a ať se nezlobí, ty momenty mi přišly opravdu hodně legrační):

„A můžeš poslouchat něco do sluchátek?“ „Ne, mám na obličeji hadičky a motat se ještě do sluchátek…“ (Momentálně je poslouchání čehokoli pořád ještě něčím, po čem vážně netoužím…)

„Máš tam dobrou sestřičku?“ (Jo, 100 % těch, kdo nás ošetřují, už covid prodělaly, protože zdravotníci se přece očkují přednostně!)

„Jsem na kyslíku…“ „A to jsi v nemocnici?“ (Ne, vyrábím si kyslík doma elektrolýzou vody!)

„Jsem v covidnici…“ (Jak lépe nazvat izolované oddělení nemocnice, specializované na covid?) „To jsi v Srbsku nebo v Chorvatsku?“

„Přeju, abys ten kyslík brzy nepotřebovala…“ (Jo, kámo, chápu, že myslíš podporu, ale jinak já kyslík ráda a nespekuluji o druhém významu tvého přání…)

„Sežer ho, covida…“ (Žel jsem ho vdechla, potvora)

V zásadě ale proto, že je mi líp, mohu trochu komunikovat s okolím a i přes všechna tato legrační nedopatření je vlastně strašně fajn, že je tu tato, byť omezená možnost. Ozývají se mi lidé ze všech mých sociálních bublin. A ty jsou tedy zatraceně mezi sebou nekompatibilní. Přemýšlím o tom, jak by všichni tito lidičkové reagovali, kdyby se navzájem sešli, protože to spektrum je opravdu hodně různorodé. Do eschatonu nespěchám, ale říkám si, že porovnat se tam bude asi jednou velká legrace!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...