Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček VI

 Jednoho rána se probudím a jako by cvakl vypínačem, je mi skoro dobře. Ten stav trvá zhruba den, ale je pěkný. Mezi tím se řeší některé mé potíže. Místo masky dostávám tzv. brýle (hadičky do nosu), které jsou milosrdnější k obličeji (sice se na hadičce jednou v noci skoro málem oběsím, ale ok). Jejich vedlejší účinek, krvácení z nosu, je snesitelnější. Jen zhruba každé 4 hodiny je třeba sebrat odvahu a vysmrkat tu krev. To je jen nepatrná patálie.

Dalším plusem je, že se tu objevuje fyzioterapeutka a nějak začínáme řešit moje bolavá záda/nohy. Nakonec to zvládneme bez medikace, což je fajn. Dostávat ke codeinu ještě další opiáty by už bylo opravdu příliš mnoho dobrého.

Se skokovým zlepšením stavu mohu najednou – jít do sprchy a neomdlít cestou. Krevní tlak se začíná zvedat a tak se další 3 dny dožaduji toho, že by bylo fajn nasadit mi prášky, které beru, protože ani 150/100 nejsou ideální hodnoty. Saturaci drží kyslík, a když jsem na tom dobře, zkusí mi ho na pár hodin sundat. Poprvé dokážu udýchat asi 6 hodin. Ke kýžené metě 48 hodin je to ještě dlouhá cesta. Teplota si poletuje někde mezi 37 a 38°C, nastalo tedy aspoň částečné ochlazení. K tomu se mi povedlo proniknout do tajů regulace radiátoru, na nějž je moje postel přiražena a tím pádem se mi daří i teplotu v pokoji snížit na únosnou mez. Převlékám se tedy už jen asi 3x denně.

V této fázi se nějak víc pokouším komunikovat s okolím, i když je ta komunikace někdy legrační a ukazuje, že zážitky jsou poněkud nepřenositelné… (komunikující se jistě poznají J a ať se nezlobí, ty momenty mi přišly opravdu hodně legrační):

„A můžeš poslouchat něco do sluchátek?“ „Ne, mám na obličeji hadičky a motat se ještě do sluchátek…“ (Momentálně je poslouchání čehokoli pořád ještě něčím, po čem vážně netoužím…)

„Máš tam dobrou sestřičku?“ (Jo, 100 % těch, kdo nás ošetřují, už covid prodělaly, protože zdravotníci se přece očkují přednostně!)

„Jsem na kyslíku…“ „A to jsi v nemocnici?“ (Ne, vyrábím si kyslík doma elektrolýzou vody!)

„Jsem v covidnici…“ (Jak lépe nazvat izolované oddělení nemocnice, specializované na covid?) „To jsi v Srbsku nebo v Chorvatsku?“

„Přeju, abys ten kyslík brzy nepotřebovala…“ (Jo, kámo, chápu, že myslíš podporu, ale jinak já kyslík ráda a nespekuluji o druhém významu tvého přání…)

„Sežer ho, covida…“ (Žel jsem ho vdechla, potvora)

V zásadě ale proto, že je mi líp, mohu trochu komunikovat s okolím a i přes všechna tato legrační nedopatření je vlastně strašně fajn, že je tu tato, byť omezená možnost. Ozývají se mi lidé ze všech mých sociálních bublin. A ty jsou tedy zatraceně mezi sebou nekompatibilní. Přemýšlím o tom, jak by všichni tito lidičkové reagovali, kdyby se navzájem sešli, protože to spektrum je opravdu hodně různorodé. Do eschatonu nespěchám, ale říkám si, že porovnat se tam bude asi jednou velká legrace!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n