Jednoho rána se probudím a jako by cvakl vypínačem, je mi skoro dobře. Ten stav trvá zhruba den, ale je pěkný. Mezi tím se řeší některé mé potíže. Místo masky dostávám tzv. brýle (hadičky do nosu), které jsou milosrdnější k obličeji (sice se na hadičce jednou v noci skoro málem oběsím, ale ok). Jejich vedlejší účinek, krvácení z nosu, je snesitelnější. Jen zhruba každé 4 hodiny je třeba sebrat odvahu a vysmrkat tu krev. To je jen nepatrná patálie.
Dalším plusem je, že se tu objevuje fyzioterapeutka a nějak
začínáme řešit moje bolavá záda/nohy. Nakonec to zvládneme bez medikace, což je
fajn. Dostávat ke codeinu ještě další opiáty by už bylo opravdu příliš mnoho
dobrého.
Se skokovým zlepšením stavu mohu najednou – jít do sprchy a
neomdlít cestou. Krevní tlak se začíná zvedat a tak se další 3 dny dožaduji
toho, že by bylo fajn nasadit mi prášky, které beru, protože ani 150/100 nejsou
ideální hodnoty. Saturaci drží kyslík, a když jsem na tom dobře, zkusí mi ho na
pár hodin sundat. Poprvé dokážu udýchat asi 6 hodin. Ke kýžené metě 48 hodin je
to ještě dlouhá cesta. Teplota si poletuje někde mezi 37 a 38°C, nastalo tedy aspoň
částečné ochlazení. K tomu se mi povedlo proniknout do tajů regulace
radiátoru, na nějž je moje postel přiražena a tím pádem se mi daří i teplotu
v pokoji snížit na únosnou mez. Převlékám se tedy už jen asi 3x denně.
V této fázi se nějak víc pokouším komunikovat
s okolím, i když je ta komunikace někdy legrační a ukazuje, že zážitky
jsou poněkud nepřenositelné… (komunikující se jistě poznají J a ať se nezlobí, ty
momenty mi přišly opravdu hodně legrační):
„A můžeš poslouchat něco do sluchátek?“ „Ne, mám na obličeji
hadičky a motat se ještě do sluchátek…“ (Momentálně je poslouchání čehokoli
pořád ještě něčím, po čem vážně netoužím…)
„Máš tam dobrou sestřičku?“ (Jo, 100 % těch, kdo nás
ošetřují, už covid prodělaly, protože zdravotníci se přece očkují přednostně!)
„Jsem na kyslíku…“ „A to jsi v nemocnici?“ (Ne, vyrábím
si kyslík doma elektrolýzou vody!)
„Jsem v covidnici…“ (Jak lépe nazvat izolované oddělení
nemocnice, specializované na covid?) „To jsi v Srbsku nebo
v Chorvatsku?“
„Přeju, abys ten kyslík brzy nepotřebovala…“ (Jo, kámo,
chápu, že myslíš podporu, ale jinak já kyslík ráda a nespekuluji o druhém
významu tvého přání…)
„Sežer ho, covida…“ (Žel jsem ho vdechla, potvora)
V zásadě ale proto, že je mi líp, mohu trochu
komunikovat s okolím a i přes všechna tato legrační nedopatření je vlastně
strašně fajn, že je tu tato, byť omezená možnost. Ozývají se mi lidé ze všech
mých sociálních bublin. A ty jsou tedy zatraceně mezi sebou nekompatibilní. Přemýšlím
o tom, jak by všichni tito lidičkové reagovali, kdyby se navzájem sešli,
protože to spektrum je opravdu hodně různorodé. Do eschatonu nespěchám, ale
říkám si, že porovnat se tam bude asi jednou velká legrace!
Komentáře
Okomentovat