Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček VII

Stravování v nemocnici je vždy kapitolou speciální. Tentokrát to bylo ještě o něco horší. To, že jsme byli infekční, znamenalo, že vše, co od jídla zbylo, se likvidovalo. Jenže… občas bylo to, co nám předkládali, velice roztodivné. Nu, buchtičky se šodó byly pro člověka s intolerancí laktózy příznačné. Byla jsem tehdy o hladu. Ve dnech, kdy mi bylo nejhůř, bylo jasné, že do nemocnice dorazila dodávka vepřového. A vepřové s UHO bylo každý den. Po celý týden. K tomu se střídaly těstoviny a rýže. Pak se zlomil týden a následující dny byly kuřecí. Mezi tím občas něco záhadného stylu parodie na sekanou, případně paprikový lusk bez paprikového lusku, rajská omáčka z neochuceného protlaku, zmrzlé nasládlé brambory. Po týdnu ranního opakování, že kafe vážně nebudu, protože mléko, mi ho už nenutili. Zůstal tedy pouhý nemocniční čaj, rozředěný za tu dobu dvakrát dodávkou džusu. Snídaně byly také podivné, běžně si suchý chleba s kusem salátové okurky ráno opravdu nedopřávám. Zjistila jsem pak, že když jsem hlásila bezlaktózovost, některé sestřičky pečlivě odstraňovaly z mé porce i vegan Floru, ač ta krávu v životě neviděla. Ale to nevadilo, čistou chemii bez škodlivých přírodních příměsí taky moc nemusím.

Ze začátku mi to bylo jedno, snědla jsem s bídou půl rohlíku, chleba nešel vůbec, dusil mne. A byla jsem vyčerpaná jak po dvanáctihodinové šichtě. Když jsem to ke konci pobytu dotáhla na 2 rohlíky, byla jsem na sebe hrdá.

Hlasovat o největší blaf nelze, na toto ocenění aspirovalo příliš mnoho věcí. Hlasovat o nejlepší jídlo je snadné. Jednou, jedinkrát, snad omylem, mi strčili knedlo-zelo-vepřo. České národní jídlo si sem tam dám, ale to už musí být. A tohle bylo, kupodivu dobré. Zelí tak akorát, dobře přichucené, vepřo libové a dokonce tam nechali i vypečený sos, aby člověk nemusel hltat suché knedlíky. Za mne to tedy vyhrálo. Jedno jídlo za 20 dní. Aspoň něco, ne?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...