Stravování v nemocnici je vždy kapitolou speciální. Tentokrát to bylo ještě o něco horší. To, že jsme byli infekční, znamenalo, že vše, co od jídla zbylo, se likvidovalo. Jenže… občas bylo to, co nám předkládali, velice roztodivné. Nu, buchtičky se šodó byly pro člověka s intolerancí laktózy příznačné. Byla jsem tehdy o hladu. Ve dnech, kdy mi bylo nejhůř, bylo jasné, že do nemocnice dorazila dodávka vepřového. A vepřové s UHO bylo každý den. Po celý týden. K tomu se střídaly těstoviny a rýže. Pak se zlomil týden a následující dny byly kuřecí. Mezi tím občas něco záhadného stylu parodie na sekanou, případně paprikový lusk bez paprikového lusku, rajská omáčka z neochuceného protlaku, zmrzlé nasládlé brambory. Po týdnu ranního opakování, že kafe vážně nebudu, protože mléko, mi ho už nenutili. Zůstal tedy pouhý nemocniční čaj, rozředěný za tu dobu dvakrát dodávkou džusu. Snídaně byly také podivné, běžně si suchý chleba s kusem salátové okurky ráno opravdu nedopřávám. Zjistila jsem pak, že když jsem hlásila bezlaktózovost, některé sestřičky pečlivě odstraňovaly z mé porce i vegan Floru, ač ta krávu v životě neviděla. Ale to nevadilo, čistou chemii bez škodlivých přírodních příměsí taky moc nemusím.
Ze začátku mi to bylo jedno, snědla jsem s bídou půl
rohlíku, chleba nešel vůbec, dusil mne. A byla jsem vyčerpaná jak po
dvanáctihodinové šichtě. Když jsem to ke konci pobytu dotáhla na 2 rohlíky,
byla jsem na sebe hrdá.
Hlasovat o největší blaf nelze, na toto ocenění aspirovalo
příliš mnoho věcí. Hlasovat o nejlepší jídlo je snadné. Jednou, jedinkrát, snad
omylem, mi strčili knedlo-zelo-vepřo. České národní jídlo si sem tam dám, ale
to už musí být. A tohle bylo, kupodivu dobré. Zelí tak akorát, dobře
přichucené, vepřo libové a dokonce tam nechali i vypečený sos, aby člověk
nemusel hltat suché knedlíky. Za mne to tedy vyhrálo. Jedno jídlo za 20 dní.
Aspoň něco, ne?
Komentáře
Okomentovat