Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček VII

Stravování v nemocnici je vždy kapitolou speciální. Tentokrát to bylo ještě o něco horší. To, že jsme byli infekční, znamenalo, že vše, co od jídla zbylo, se likvidovalo. Jenže… občas bylo to, co nám předkládali, velice roztodivné. Nu, buchtičky se šodó byly pro člověka s intolerancí laktózy příznačné. Byla jsem tehdy o hladu. Ve dnech, kdy mi bylo nejhůř, bylo jasné, že do nemocnice dorazila dodávka vepřového. A vepřové s UHO bylo každý den. Po celý týden. K tomu se střídaly těstoviny a rýže. Pak se zlomil týden a následující dny byly kuřecí. Mezi tím občas něco záhadného stylu parodie na sekanou, případně paprikový lusk bez paprikového lusku, rajská omáčka z neochuceného protlaku, zmrzlé nasládlé brambory. Po týdnu ranního opakování, že kafe vážně nebudu, protože mléko, mi ho už nenutili. Zůstal tedy pouhý nemocniční čaj, rozředěný za tu dobu dvakrát dodávkou džusu. Snídaně byly také podivné, běžně si suchý chleba s kusem salátové okurky ráno opravdu nedopřávám. Zjistila jsem pak, že když jsem hlásila bezlaktózovost, některé sestřičky pečlivě odstraňovaly z mé porce i vegan Floru, ač ta krávu v životě neviděla. Ale to nevadilo, čistou chemii bez škodlivých přírodních příměsí taky moc nemusím.

Ze začátku mi to bylo jedno, snědla jsem s bídou půl rohlíku, chleba nešel vůbec, dusil mne. A byla jsem vyčerpaná jak po dvanáctihodinové šichtě. Když jsem to ke konci pobytu dotáhla na 2 rohlíky, byla jsem na sebe hrdá.

Hlasovat o největší blaf nelze, na toto ocenění aspirovalo příliš mnoho věcí. Hlasovat o nejlepší jídlo je snadné. Jednou, jedinkrát, snad omylem, mi strčili knedlo-zelo-vepřo. České národní jídlo si sem tam dám, ale to už musí být. A tohle bylo, kupodivu dobré. Zelí tak akorát, dobře přichucené, vepřo libové a dokonce tam nechali i vypečený sos, aby člověk nemusel hltat suché knedlíky. Za mne to tedy vyhrálo. Jedno jídlo za 20 dní. Aspoň něco, ne?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n