Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček VIII

Už jsem se zmínila, že po jednom báječném euforickém dnu jsem se zhoršila. Bolel mne hrudník, zhoršil se kašel a celkově mi bylo ne sice úplně „nic moc“, ale určitě aspoň ne „moc“. Všimla si toho i rehabilitační, která mne přišla zase rozhýbávat. Nejdřív kvůli zádům. To zabralo rychle, po 3 dnech lehkých cviků jsem mohla zase sedět a ležet. Tak jsme přidali i cviky právě na dýchání pro lidi se zápalem plic.

Pilulky proti kašli jsem už chroupala jak bonbóny, na noc mi dávali „něco silnějšího“ (děkuji, aspoň jsem se vyspala). A když jsem se zmínila doktorovi, že se nějak necítím, hnali mne hned další den na rentgen.

Byl to takový netradiční dárek k narozeninám. Z narozenin jsem neměla dobrý pocit, loni v nemocnici (vlastně v této budově o 2 patra výš) s výhřezem, který stále není v pořádku a asi nikdy úplně nebude, letos s covidem. Narozeninovou párty bych si představovala aspoň trochu jinak. Dobře, tak tedy rentgen. Říkala jsem si, že toho využiji a koupím si po cestě aspoň kafe nebo kofolu, protože to chci aspoň maličko oslavit. Nebyla šance. Saniťák shromáždil malé stádečko zoufalců z našeho oddělení a hnal nás přes modrý lepivý pruh, který jsme jinak nesměli překročit a který vyznačoval hranice infekčnosti. Důvěrně jsem ho překřtila na „mucholapku“, protože fungoval podobně. Rychlým tempem jsme pokračovali: výtah, sanita, dveře, chodba, výtah, rentgen. Nebabrali se tam s námi. Jeden pacient s pyžamem „na půl žerdi“ ven, druhý dovnitř. Byla jsem jediná žena, měla jsem tedy tu výsadu, že mne vyhnali ven až ve chvíli, kdy jsem měla tričko na sobě. Nemusela jsem se tedy potupně oblékat na chodbě. Rentgen je rychlostí snad 30 pacientů za hodinu a personál (jasně že v atomoblecích) se nezastavil. Z cvrkotu zde se dalo usoudit, že covid není tak úplně legrace.

A cesta zpět stejně rychlá: chodba, výtah, vchod, sanita, vchod, chodba, výtah. Šance dostat se k automatu na kafe pouhých 20 m od výtahu (ale na druhou stranu), nebyla. Ač všichni tvrdili, že se infekčnost počítá 10 dní. Paní sdílející se mnou pokoj mi dala pomeranč. Tím byla sváteční hostina odbyta.

Ale jinak to nebyl smutný den. Přišlo něco sms (tedy vlastně kupa), něco přání na messenger a asi 5 telefonátů. Tak čilý společenský ruch jsem nezažila snad víc než rok. Pominu-li služební věci, tak si po telefonu „jen tak“povídám s někým tak jednou za 10 dní, přes FB si s někým napíšu o něco častěji. Zbytek mé všednodenní komunikace bývá vlastně hodně účelový a profesionální. Tak jsem si to užívala. Mít něco, byť jen jeden jediný den, je pořád lepší, než nemít nic. A přirozeně…, díky všem, kdo jste na mne mysleli a ozvali se!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n