Covid deníček VIII

Už jsem se zmínila, že po jednom báječném euforickém dnu jsem se zhoršila. Bolel mne hrudník, zhoršil se kašel a celkově mi bylo ne sice úplně „nic moc“, ale určitě aspoň ne „moc“. Všimla si toho i rehabilitační, která mne přišla zase rozhýbávat. Nejdřív kvůli zádům. To zabralo rychle, po 3 dnech lehkých cviků jsem mohla zase sedět a ležet. Tak jsme přidali i cviky právě na dýchání pro lidi se zápalem plic.

Pilulky proti kašli jsem už chroupala jak bonbóny, na noc mi dávali „něco silnějšího“ (děkuji, aspoň jsem se vyspala). A když jsem se zmínila doktorovi, že se nějak necítím, hnali mne hned další den na rentgen.

Byl to takový netradiční dárek k narozeninám. Z narozenin jsem neměla dobrý pocit, loni v nemocnici (vlastně v této budově o 2 patra výš) s výhřezem, který stále není v pořádku a asi nikdy úplně nebude, letos s covidem. Narozeninovou párty bych si představovala aspoň trochu jinak. Dobře, tak tedy rentgen. Říkala jsem si, že toho využiji a koupím si po cestě aspoň kafe nebo kofolu, protože to chci aspoň maličko oslavit. Nebyla šance. Saniťák shromáždil malé stádečko zoufalců z našeho oddělení a hnal nás přes modrý lepivý pruh, který jsme jinak nesměli překročit a který vyznačoval hranice infekčnosti. Důvěrně jsem ho překřtila na „mucholapku“, protože fungoval podobně. Rychlým tempem jsme pokračovali: výtah, sanita, dveře, chodba, výtah, rentgen. Nebabrali se tam s námi. Jeden pacient s pyžamem „na půl žerdi“ ven, druhý dovnitř. Byla jsem jediná žena, měla jsem tedy tu výsadu, že mne vyhnali ven až ve chvíli, kdy jsem měla tričko na sobě. Nemusela jsem se tedy potupně oblékat na chodbě. Rentgen je rychlostí snad 30 pacientů za hodinu a personál (jasně že v atomoblecích) se nezastavil. Z cvrkotu zde se dalo usoudit, že covid není tak úplně legrace.

A cesta zpět stejně rychlá: chodba, výtah, vchod, sanita, vchod, chodba, výtah. Šance dostat se k automatu na kafe pouhých 20 m od výtahu (ale na druhou stranu), nebyla. Ač všichni tvrdili, že se infekčnost počítá 10 dní. Paní sdílející se mnou pokoj mi dala pomeranč. Tím byla sváteční hostina odbyta.

Ale jinak to nebyl smutný den. Přišlo něco sms (tedy vlastně kupa), něco přání na messenger a asi 5 telefonátů. Tak čilý společenský ruch jsem nezažila snad víc než rok. Pominu-li služební věci, tak si po telefonu „jen tak“povídám s někým tak jednou za 10 dní, přes FB si s někým napíšu o něco častěji. Zbytek mé všednodenní komunikace bývá vlastně hodně účelový a profesionální. Tak jsem si to užívala. Mít něco, byť jen jeden jediný den, je pořád lepší, než nemít nic. A přirozeně…, díky všem, kdo jste na mne mysleli a ozvali se!