Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček X

Byla sobota ráno, 23. ledna, já byla proměřena. Teplota v normálu, tlak také, saturace 95 %. Když proběhl kolem deváté doktor, bylo jasné, že jdu domů! Začala jsem tedy balit. Zabralo mi to asi sedm minut. Ale nechali mi ještě postel, protože domů pojedu sanitou. A ta může být za hodinu, nebo také až večer. U dveří tedy stála taška a berle, já byla v civilu, jen na židli složené kalhoty a mikina. V tašce propouštěcí zpráva a léky na 3 dny.

Pak nakoukla sestřička, že se jim povedlo sehnat sanitu na 10:30. Opustila jsem tedy postel, která byla mým domovem skoro 3 týdny. Povídala jsem si s mladou sestřičkou, tedy sestřičkou… brigádnicí, která měla před maturitou a pak chtěla jít dělat zdravotnického bakaláře. Povídaly jsme o covidu, o zdravotnictví, o nemocnici… Byla ohromně fajn. Mohu jí tedy na dálku držet palce, aby jí to celé klaplo.

Sanitka přijel přirozeně až někdy kolem jedenácté. Rozloučila jsem se se svou spolubydlící a šla. Přibírali jsme ještě hluchého a zmateného pána z neurologie, který se tak nějak nedokázal orientovat příliš v čase ani v prostoru. Domů jsme jeli přes Prosek. Pršelo. Na vysočanské estakádě bylo vidět na kus zmoklé Prahy. Naposledy jsem tu byla na Štědrý den, vyhlížet konjunkci. Viděla jsem tehdy houby – bylo zataženo. Tak tedy jedu dolů. Domů!

Řidič mne vyhodil u domovních dveří a domluvili jsme se, že těch 24 schodů už zvládnu sama, aby nemusel v sanitce toho zmateného muže nechávat samotného. Těch 24 schodů však s berlemi a s taškou bylo horších, než jsem si myslela. Stálo mne to všechny síly a nahoře na pavlači jsem měla pocit, že to (na obličeji respirátor) neudýchám. Bylo potřeba ještě přejít pavlač… Odemykám. A jsem doma!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...