Byla sobota ráno, 23. ledna, já byla proměřena. Teplota v normálu, tlak také, saturace 95 %. Když proběhl kolem deváté doktor, bylo jasné, že jdu domů! Začala jsem tedy balit. Zabralo mi to asi sedm minut. Ale nechali mi ještě postel, protože domů pojedu sanitou. A ta může být za hodinu, nebo také až večer. U dveří tedy stála taška a berle, já byla v civilu, jen na židli složené kalhoty a mikina. V tašce propouštěcí zpráva a léky na 3 dny.
Pak nakoukla sestřička, že se jim povedlo sehnat sanitu na
10:30. Opustila jsem tedy postel, která byla mým domovem skoro 3 týdny.
Povídala jsem si s mladou sestřičkou, tedy sestřičkou… brigádnicí, která
měla před maturitou a pak chtěla jít dělat zdravotnického bakaláře. Povídaly
jsme o covidu, o zdravotnictví, o nemocnici… Byla ohromně fajn. Mohu jí tedy na
dálku držet palce, aby jí to celé klaplo.
Sanitka přijel přirozeně až někdy kolem jedenácté.
Rozloučila jsem se se svou spolubydlící a šla. Přibírali jsme ještě hluchého a
zmateného pána z neurologie, který se tak nějak nedokázal orientovat
příliš v čase ani v prostoru. Domů jsme jeli přes Prosek. Pršelo. Na
vysočanské estakádě bylo vidět na kus zmoklé Prahy. Naposledy jsem tu byla na
Štědrý den, vyhlížet konjunkci. Viděla jsem tehdy houby – bylo zataženo. Tak
tedy jedu dolů. Domů!
Řidič mne vyhodil u domovních dveří a domluvili jsme se, že
těch 24 schodů už zvládnu sama, aby nemusel v sanitce toho zmateného muže
nechávat samotného. Těch 24 schodů však s berlemi a s taškou bylo
horších, než jsem si myslela. Stálo mne to všechny síly a nahoře na pavlači
jsem měla pocit, že to (na obličeji respirátor) neudýchám. Bylo potřeba ještě
přejít pavlač… Odemykám. A jsem doma!
Komentáře
Okomentovat