Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XI

Tentokrát musím začít své povídání zeširoka. Mám kamaráda, s kterým se občas dost drsně škádlíme. Podezírám ho z toho, že si tak nějak předsevzal mne po dobu nemocničního trápení udržet psychicky nad vodou. Celkem se mu dařilo. Jeden z jeho posledních telefonátů do nemocnice se týkal populárně vědeckého článku (pak jsem si ho přirozeně našla), který přichází s objevem, že lidé, kteří mají ve své výbavě „neandrtálský“ gen, mají vyšší pravděpodobnost těžšího průběhu covidu. Rozesmál mne tím, jasně že ano! Ale podobně jako Pratchettovu zeměploškému knihovníkovi nesmí nikdo říci, že je orangutan, tak mně tady nebude nikdo říkat, že jsem neandrtálec! No počkej! Požádala jsem ho tedy, zda by mi mohl jako dodatečný narozeninový dárek sehnat pazourkový valoun velikosti větší mužské pěsti (optimální velikost jsem si určila jako velikost pěsti kamaráda, který mne vezl na testy, protože on je opravdu co do výšky nepřehlédnutelným zjevem). S tím, že si valoun do léta opracuji – a pak se těšte! Následující dny ukázaly, že bych tu potřebovala nikoli valoun, ale spíš atomovku. Ale pěkně popořadě…

Když jsem se na konci sil konečně dostala domů (oh, home, sweet home), bylo to jako na začátku. Seděla jsem na zemi v kuchyni (nohy mne nějak nechtěly nést o moc dál) a vybalovala tašku, třídila věci, aby bylo jasné, co hodím na stůl u postele a co do špinavého prádla. Hlavně nikam nezaložit propouštěcí zprávu! Nařizují mi tam klidový režim. A hlavně se šetřit!

Pak jsem sebrala síly a šla udělat věc, na kterou jsem se těšila nejméně poslední týden! Uvařila jsem si kafe! Co kafe, sváteční kafíčko. Špetka skořice, trochu bezlaktózového mléka… Čich se mi již vrátil natolik, že výrazné vůně a pachy cítím. Mám spíš problém s intenzitou, než s tím, že by byly smysly úplně tupé! Kávu jsem tedy cítila. Překvapením pro mne byla chuť! Chuťové pohárky totiž za ty 3 týdny zcela zapomněly, jak chutná kafíčko! Vzpamatovaly se, až když jsem měla půl hrnku v sobě a kývly na to, že ano, tohle je káva!

Jako následující milý krok jsem naplánovala sprchu. Ne že bych v nemocnici neholdovala hygieně, ale vlasy přímo řvaly po pořádném šamponu a představa toho, že spláchnu všechny nemocniční pachy, byla lákavá. Došla jsem do koupelny – a všechno bylo jinak!

V období mého nemocničního pobytu tu proběhla revize kotle. Mám takovou starožitnou kotlíkokarmu na zdi nad pračkou. Topí a teplou vodu hřeje většinou spolehlivě. Že bude v koupelně po revizi binec (saze napadané na pračku a na zem), s tím jsem počítala. Nepočítala jsem s tím, že když topenář zkoušel, zda je na konci kotel správně vyladěn, pustil si teplou vodu. A tak nějak divně pootočil koncovkou sprchy, že voda tekla všude možně, jen ne tudy, kudy měla! Sbohem, voňavý šampone! Výsledkem pokusu uvést očistné zařízení do chodu byla jen mírně vytopená koupelna. Ano, chtělo to sikovky (mám) a přitáhnout to, ale na to mi jaksi nestačily síly, které se tak nějak držely kolem toho přejít po bytě. Nicméně, potopu bylo třeba zlikvidovat, i uklidila jsem koupelnu (včetně utření pračky a podlahy od sazí).

Nu, nedá se nic dělat, budu muset sehnat někoho trochu silnějšího. Tak aspoň vyperu! Koš přetékal a zcela nevoněl (možná v této chvíli za to, že mám ty pachy utlumené). I nacpala jsem první pračku a konečně sklesla do pelechu. Už jsem skoro spala, když mne probudilo cvaknutí pračky. Cyklus neskončil standardně. Na displeji se na mne šklebila chyba. Filtr. No jo, na jeho čištění jsem se chystala těsně před covidem. Teď to bylo horší. Znamenalo to po kouskách ve stísněném prostoru po částech vypustit přes filtr obsah pračky a pak filtr vyčistit. To je sice opruz, ale umím to. Jen… abych nevytopila koupelnu podruhé, vypouštěla jsem pomalinku. Hrála jsem si s tím dalších 45 minut. Pračku jsem vypustila, koupelnu vytřela a už jsem se těšila, že konečně nastane klidový režim. I když, filtr se choval podivně, nešel vyndat (a to by měl). Nicméně nějaké nečistoty jsem odstranila a měla jsem pocit, že vše bude v pořádku.

V tomto momentě zafungovalo pozitivně moje popropouštěcí SOS a dorazila kamarádka s jídlem. Skutečností je, že dnes by mi dělalo problém uvařit i špagety. Po dvou cyklech vytírání jsem byla vyšťavená a toužil jen lehnout a spát. Jo, a předtím se trochu najít, protože z nemocnice mne vyřadili před obědem a co tak asi najdete po 3 týdnech doma (bez dlouhého rozmrazování).

Pračka dojížděla svůj cyklus a já do sebe ládovala neuvěřitelně dobré krůtí. Ládovala bych do sebe asi cokoli jedlého, ale tohle byla balada! Ovšem jen do té chvíle, než pračka skončila svůj tanec a já zjistila, že mohu vytírat potřetí, protože přes filtr vytekla část obsahu na dlaždice. Pověsila jsem prádlo, vytřela a zničeně se odplížila do postele. Hlavně klidový režim!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n