Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XI

Tentokrát musím začít své povídání zeširoka. Mám kamaráda, s kterým se občas dost drsně škádlíme. Podezírám ho z toho, že si tak nějak předsevzal mne po dobu nemocničního trápení udržet psychicky nad vodou. Celkem se mu dařilo. Jeden z jeho posledních telefonátů do nemocnice se týkal populárně vědeckého článku (pak jsem si ho přirozeně našla), který přichází s objevem, že lidé, kteří mají ve své výbavě „neandrtálský“ gen, mají vyšší pravděpodobnost těžšího průběhu covidu. Rozesmál mne tím, jasně že ano! Ale podobně jako Pratchettovu zeměploškému knihovníkovi nesmí nikdo říci, že je orangutan, tak mně tady nebude nikdo říkat, že jsem neandrtálec! No počkej! Požádala jsem ho tedy, zda by mi mohl jako dodatečný narozeninový dárek sehnat pazourkový valoun velikosti větší mužské pěsti (optimální velikost jsem si určila jako velikost pěsti kamaráda, který mne vezl na testy, protože on je opravdu co do výšky nepřehlédnutelným zjevem). S tím, že si valoun do léta opracuji – a pak se těšte! Následující dny ukázaly, že bych tu potřebovala nikoli valoun, ale spíš atomovku. Ale pěkně popořadě…

Když jsem se na konci sil konečně dostala domů (oh, home, sweet home), bylo to jako na začátku. Seděla jsem na zemi v kuchyni (nohy mne nějak nechtěly nést o moc dál) a vybalovala tašku, třídila věci, aby bylo jasné, co hodím na stůl u postele a co do špinavého prádla. Hlavně nikam nezaložit propouštěcí zprávu! Nařizují mi tam klidový režim. A hlavně se šetřit!

Pak jsem sebrala síly a šla udělat věc, na kterou jsem se těšila nejméně poslední týden! Uvařila jsem si kafe! Co kafe, sváteční kafíčko. Špetka skořice, trochu bezlaktózového mléka… Čich se mi již vrátil natolik, že výrazné vůně a pachy cítím. Mám spíš problém s intenzitou, než s tím, že by byly smysly úplně tupé! Kávu jsem tedy cítila. Překvapením pro mne byla chuť! Chuťové pohárky totiž za ty 3 týdny zcela zapomněly, jak chutná kafíčko! Vzpamatovaly se, až když jsem měla půl hrnku v sobě a kývly na to, že ano, tohle je káva!

Jako následující milý krok jsem naplánovala sprchu. Ne že bych v nemocnici neholdovala hygieně, ale vlasy přímo řvaly po pořádném šamponu a představa toho, že spláchnu všechny nemocniční pachy, byla lákavá. Došla jsem do koupelny – a všechno bylo jinak!

V období mého nemocničního pobytu tu proběhla revize kotle. Mám takovou starožitnou kotlíkokarmu na zdi nad pračkou. Topí a teplou vodu hřeje většinou spolehlivě. Že bude v koupelně po revizi binec (saze napadané na pračku a na zem), s tím jsem počítala. Nepočítala jsem s tím, že když topenář zkoušel, zda je na konci kotel správně vyladěn, pustil si teplou vodu. A tak nějak divně pootočil koncovkou sprchy, že voda tekla všude možně, jen ne tudy, kudy měla! Sbohem, voňavý šampone! Výsledkem pokusu uvést očistné zařízení do chodu byla jen mírně vytopená koupelna. Ano, chtělo to sikovky (mám) a přitáhnout to, ale na to mi jaksi nestačily síly, které se tak nějak držely kolem toho přejít po bytě. Nicméně, potopu bylo třeba zlikvidovat, i uklidila jsem koupelnu (včetně utření pračky a podlahy od sazí).

Nu, nedá se nic dělat, budu muset sehnat někoho trochu silnějšího. Tak aspoň vyperu! Koš přetékal a zcela nevoněl (možná v této chvíli za to, že mám ty pachy utlumené). I nacpala jsem první pračku a konečně sklesla do pelechu. Už jsem skoro spala, když mne probudilo cvaknutí pračky. Cyklus neskončil standardně. Na displeji se na mne šklebila chyba. Filtr. No jo, na jeho čištění jsem se chystala těsně před covidem. Teď to bylo horší. Znamenalo to po kouskách ve stísněném prostoru po částech vypustit přes filtr obsah pračky a pak filtr vyčistit. To je sice opruz, ale umím to. Jen… abych nevytopila koupelnu podruhé, vypouštěla jsem pomalinku. Hrála jsem si s tím dalších 45 minut. Pračku jsem vypustila, koupelnu vytřela a už jsem se těšila, že konečně nastane klidový režim. I když, filtr se choval podivně, nešel vyndat (a to by měl). Nicméně nějaké nečistoty jsem odstranila a měla jsem pocit, že vše bude v pořádku.

V tomto momentě zafungovalo pozitivně moje popropouštěcí SOS a dorazila kamarádka s jídlem. Skutečností je, že dnes by mi dělalo problém uvařit i špagety. Po dvou cyklech vytírání jsem byla vyšťavená a toužil jen lehnout a spát. Jo, a předtím se trochu najít, protože z nemocnice mne vyřadili před obědem a co tak asi najdete po 3 týdnech doma (bez dlouhého rozmrazování).

Pračka dojížděla svůj cyklus a já do sebe ládovala neuvěřitelně dobré krůtí. Ládovala bych do sebe asi cokoli jedlého, ale tohle byla balada! Ovšem jen do té chvíle, než pračka skončila svůj tanec a já zjistila, že mohu vytírat potřetí, protože přes filtr vytekla část obsahu na dlaždice. Pověsila jsem prádlo, vytřela a zničeně se odplížila do postele. Hlavně klidový režim!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...