Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XIII

Ve čtvrtek jsem měla kontrolu u obvodní lékařky. A protože je doba osvícená a covidová, tato moje lékařka mne dosud neviděla, neb se kontroluje po mailu. Tj. já vypíšu vše, co se za týden zdravotně stalo či nestalo a ona zareaguje.

Tentokrát se jí ovšem nezdálo, jak se vzpamatovávám či spíše nevzpamatovávám. A to jsem přirozeně zamlčela tu bojovku, co tu byla minulý týden. Zamlčela jsem ovšem i ty litry hovězích a kuřecích polévek, které mi pomáhaly nabírat sílu.

Nu, a protože se nezotavuji tak, jak mám, vypukla dnes revoluce. Původně to bylo, že mám jen hlásit na plicním a že mi udělají nějaké odběry a domluví se rentgen. Ale v realitě je vždy vše jinak…

Ráno jsem v 7,25 hladová (to kvůli těm odběrům), nicméně se svačinou v batohu, stepovala před plicním. Po nějaké době jsem se dočkala a byla jsem vyhnána na rentgen. Tam už se nakupili další dva zájemci. Proti covidovému rentgenu v nemocnici se rychlost zde nedala srovnávat. Tady zvládli tak jednoho pacienta za minimálně 10 minut. K tomu všudypřítomné vyplňování dotazníků, v nichž ovšem chyběla zásadní kolonka „covid jsem prodělal/a“. Takže jsem to všude ručně doplňovala. Z rentgenu zpátky na plicní a šup – spirometrie. To ještě také šlo. Ale následovalo další vyhnání, tentokrát na ty slíbené odběry. Tady to bylo naprosto šílené. Čekárna přecpaná lidmi, o rozestupech si nechte jen zdát. Na tabuli pořadové číslo 18, mně ze strojku vypadla čistá pětadvacítka. Jestliže rentgen byl rozvážný, tak tady to vyloženě stálo. Bylo slyšet, jak sestry klábosí, a pokud potřebovaly nabrat dech, tak tedy někoho odebraly. Ztratila jsem tu fůru času, ale těšila jsem se, že se snad potom už najím. Z odběrů (a to už bylo nějakých 9,30) jsem znovu fičela na plicní. Tam zatím dorazil můj rentgen a byl a nebyl povzbudivý. Byl povzbudivý v tom, že zápal plic hezky ustupuje. Nebyl povzbudivý v tom, že covid po sobě zanechal na plicích nějaké změny. Jaké, to se bude muset dovyšetřit. A hned objednávka na CT, dokonce už i s termínem. A protože se na rentgenu mimo plic jevilo nějak jaksi i srdce, tak ještě šup žádanka na EKG. Bylo čtvrt na jedenáct a já pochodovala z plicního k obvodní. Tam to bylo naštěstí rychlé a krátké (nejdelší bylo opět sezení v tentokrát prázdné čekárně). Odsud jsem znovu jako fretka kmitala do vyšších pater kliniky kvůlivá objednání EKG. Tam to dopadlo tak, že mne sestra požádala, ať si sednu, že za momentíček… zatím jsem se (toho dne již počtvrté) bavila covidovým dotazníkem. A pak jsem seděla a seděla. Minuty tiše ubíhaly, já už hlady padala, protože nejen že minul dávno čas snídaně, ale pomalu se nachyloval i čas oběda. Když sestřička zřídka prokmitla čekárnou, mávala jsem žádankou, co to udělá… Nakonec to udělalo to, že jí bylo patrně hloupé, jak dlouho tam tvrdnu, a tak jsem se po dalších 15 minutách dostala na řadu. Pak již jen čekat na vyhodnocení. A zas to bylo takové… ono tam něco je, ale tady to není moc vidět… Výsledkem bylo, že mi odpoledne přišla na mail žádanka na podrobnější vyšetření srdce. Znamená to, že příští týden strávím coby telefonista ve snaze to nějak zařídit, aby aspoň toto srdeční vyšetření bylo hotové do příští kontroly za dva týdny.

Z polikliniky jsem vypadla s poledními zvony naprosto „na šrot“. Proti první vlně covidu se zde pohybovalo daleko více pacientů, daleko více jich jako já bylo po covidu (se třemi či čtyřmi dalšími jsme se na jednotlivých stanovištích onoho kolečka míjeli). Většina doktorů a sester asi je po covidu také (nejen já se nestihla očkovat).

Domů jsem dojela hladová a zničená (fyzičku na dlouhé pochody ještě opravdu nemám), s bolestí hlavy (nejen jíst, ani pít se u doktora nedá). Nu, a teď si jen držet palce, aby ta zkáza, kterou na mně ten hnusnej vir spáchal, nebyla fatální.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...