Ve čtvrtek jsem měla kontrolu u obvodní lékařky. A protože je doba osvícená a covidová, tato moje lékařka mne dosud neviděla, neb se kontroluje po mailu. Tj. já vypíšu vše, co se za týden zdravotně stalo či nestalo a ona zareaguje.
Tentokrát se jí ovšem nezdálo, jak se vzpamatovávám či spíše
nevzpamatovávám. A to jsem přirozeně zamlčela tu bojovku, co tu byla minulý
týden. Zamlčela jsem ovšem i ty litry hovězích a kuřecích polévek, které mi
pomáhaly nabírat sílu.
Nu, a protože se nezotavuji tak, jak mám, vypukla dnes revoluce.
Původně to bylo, že mám jen hlásit na plicním a že mi udělají nějaké odběry a
domluví se rentgen. Ale v realitě je vždy vše jinak…
Ráno jsem v 7,25 hladová (to kvůli těm odběrům),
nicméně se svačinou v batohu, stepovala před plicním. Po nějaké době jsem
se dočkala a byla jsem vyhnána na rentgen. Tam už se nakupili další dva
zájemci. Proti covidovému rentgenu v nemocnici se rychlost zde nedala
srovnávat. Tady zvládli tak jednoho pacienta za minimálně 10 minut. K tomu
všudypřítomné vyplňování dotazníků, v nichž ovšem chyběla zásadní kolonka „covid
jsem prodělal/a“. Takže jsem to všude ručně doplňovala. Z rentgenu zpátky
na plicní a šup – spirometrie. To ještě také šlo. Ale následovalo další
vyhnání, tentokrát na ty slíbené odběry. Tady to bylo naprosto šílené. Čekárna
přecpaná lidmi, o rozestupech si nechte jen zdát. Na tabuli pořadové číslo 18,
mně ze strojku vypadla čistá pětadvacítka. Jestliže rentgen byl rozvážný, tak
tady to vyloženě stálo. Bylo slyšet, jak sestry klábosí, a pokud potřebovaly
nabrat dech, tak tedy někoho odebraly. Ztratila jsem tu fůru času, ale těšila
jsem se, že se snad potom už najím. Z odběrů (a to už bylo nějakých 9,30)
jsem znovu fičela na plicní. Tam zatím dorazil můj rentgen a byl a nebyl
povzbudivý. Byl povzbudivý v tom, že zápal plic hezky ustupuje. Nebyl
povzbudivý v tom, že covid po sobě zanechal na plicích nějaké změny. Jaké,
to se bude muset dovyšetřit. A hned objednávka na CT, dokonce už i s termínem.
A protože se na rentgenu mimo plic jevilo nějak jaksi i srdce, tak ještě šup
žádanka na EKG. Bylo čtvrt na jedenáct a já pochodovala z plicního k obvodní.
Tam to bylo naštěstí rychlé a krátké (nejdelší bylo opět sezení v tentokrát
prázdné čekárně). Odsud jsem znovu jako fretka kmitala do vyšších pater kliniky
kvůlivá objednání EKG. Tam to dopadlo tak, že mne sestra požádala, ať si sednu,
že za momentíček… zatím jsem se (toho dne již počtvrté) bavila covidovým
dotazníkem. A pak jsem seděla a seděla. Minuty tiše ubíhaly, já už hlady
padala, protože nejen že minul dávno čas snídaně, ale pomalu se nachyloval i
čas oběda. Když sestřička zřídka prokmitla čekárnou, mávala jsem žádankou, co
to udělá… Nakonec to udělalo to, že jí bylo patrně hloupé, jak dlouho tam
tvrdnu, a tak jsem se po dalších 15 minutách dostala na řadu. Pak již jen čekat
na vyhodnocení. A zas to bylo takové… ono tam něco je, ale tady to není moc
vidět… Výsledkem bylo, že mi odpoledne přišla na mail žádanka na podrobnější
vyšetření srdce. Znamená to, že příští týden strávím coby telefonista ve snaze
to nějak zařídit, aby aspoň toto srdeční vyšetření bylo hotové do příští
kontroly za dva týdny.
Z polikliniky jsem vypadla s poledními zvony
naprosto „na šrot“. Proti první vlně covidu se zde pohybovalo daleko více
pacientů, daleko více jich jako já bylo po covidu (se třemi či čtyřmi dalšími
jsme se na jednotlivých stanovištích onoho kolečka míjeli). Většina doktorů a
sester asi je po covidu také (nejen já se nestihla očkovat).
Domů jsem dojela hladová a zničená (fyzičku na dlouhé
pochody ještě opravdu nemám), s bolestí hlavy (nejen jíst, ani pít se u
doktora nedá). Nu, a teď si jen držet palce, aby ta zkáza, kterou na mně ten
hnusnej vir spáchal, nebyla fatální.
Komentáře
Okomentovat