Covid deníček XIV

Díky tomu, že jsem dorazila domů se spoustou papírů, týkajících se lékařů, čekal mne opět komunikativní víkend. Tentokrát naštěstí mailový. Dřív, než jsem začala shánět nějaké to pracoviště kdesi na Praze 7, napadlo mne napsat pár řádek tam, kam chodím na kardiologii už pár let, kvůli tomu, že vysoký tlak a alergie jsou občas výbušnou směskou, pokud jde o možnost medikace. V neděli v noci přišel mail zpět, že mám doskotačit na echokardio již v nejbližší úterý.

Aby to celé nebylo jen tak, do úterka i v Praze začala ladovská zima. Normálně bych řekla, že sněhu bylo do půl lýtek, ale „do půl berlí“ zní líp. Vyhrabala jsem se tedy v úterý z domu a metrem dojela na Karlák. Projít přes park bylo romantické. Dokonce i bezpečnější, protože pod sněhem nehrozily klouzavé chodníky. Jen jsem si připadala jako ledoborec, když jsem se snažila projít to. Ve vrátnici nemocnice byly hektolitry vody, které kdosi vymetal ven. Šíleně to tam klouzalo, berle i nohy se mi rozjely do všech světa stran.  Naštěstí jsem se tam nerozplácla.

Za chvíli jsem už byla v čekárně, kde bylo krásně teplo. Krásně se mi zamžily brýle, tápala jsem tam tedy. Ale než jsem pořádně našla sedadlo, už jsem byla na řadě. Echo proběhlo rychle a potěšili mne, že nic dramatického nikde nenašli. Takže jedna starost ubyla.

Domů jsem jela s mezizastávkou. Vím, že se teď na návštěvy nechodí, ale tam, kam jsem jela, už jsou všichni buď po covidu nebo očkovaní. A já strašně potřebovala jednak hrnek horkého čaje a mírný odpočinek, protože, ač se nezdálo, cesta sněhem mi dala docela zabrat. A potom, nu, i mně jako těžkému introvertovi, jde samota někdy na nervy. Dostala jsem ještě nabídku, že na víkend dostanu něco malého dobrého. I to bylo fajn. Sice už dokážu i uvařit, ae když nemusím, je to prima.

Cestou k tramvaji jsem se zastavila v malém řeznictví. Už dva dny jsem měla chuť na bramborový guláš. Se zamženými brýlemi jsem ukázala na cosi, co vypadalo jako točeňák. I cenově to tak odpovídalo. Jela jsem domů a sliny se mi sbíhaly. 

Hezky jsem si oškrábala brambory a cibuli a teprve pak jsem se vrhal na balíček z řeznictví. Ale ouha! Chybka se vloudila. Protože jsem s rouškou a zamlženými brýlemi prakticky slepá, přitáhla jsem si domů métský salám v akci. No co, k večeři byly k bramborům rybí prsty, métský salám byl ráno super na topinkách a bramborový guláš musel počkat do dalšího nákupu.