Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XIV

Díky tomu, že jsem dorazila domů se spoustou papírů, týkajících se lékařů, čekal mne opět komunikativní víkend. Tentokrát naštěstí mailový. Dřív, než jsem začala shánět nějaké to pracoviště kdesi na Praze 7, napadlo mne napsat pár řádek tam, kam chodím na kardiologii už pár let, kvůli tomu, že vysoký tlak a alergie jsou občas výbušnou směskou, pokud jde o možnost medikace. V neděli v noci přišel mail zpět, že mám doskotačit na echokardio již v nejbližší úterý.

Aby to celé nebylo jen tak, do úterka i v Praze začala ladovská zima. Normálně bych řekla, že sněhu bylo do půl lýtek, ale „do půl berlí“ zní líp. Vyhrabala jsem se tedy v úterý z domu a metrem dojela na Karlák. Projít přes park bylo romantické. Dokonce i bezpečnější, protože pod sněhem nehrozily klouzavé chodníky. Jen jsem si připadala jako ledoborec, když jsem se snažila projít to. Ve vrátnici nemocnice byly hektolitry vody, které kdosi vymetal ven. Šíleně to tam klouzalo, berle i nohy se mi rozjely do všech světa stran.  Naštěstí jsem se tam nerozplácla.

Za chvíli jsem už byla v čekárně, kde bylo krásně teplo. Krásně se mi zamžily brýle, tápala jsem tam tedy. Ale než jsem pořádně našla sedadlo, už jsem byla na řadě. Echo proběhlo rychle a potěšili mne, že nic dramatického nikde nenašli. Takže jedna starost ubyla.

Domů jsem jela s mezizastávkou. Vím, že se teď na návštěvy nechodí, ale tam, kam jsem jela, už jsou všichni buď po covidu nebo očkovaní. A já strašně potřebovala jednak hrnek horkého čaje a mírný odpočinek, protože, ač se nezdálo, cesta sněhem mi dala docela zabrat. A potom, nu, i mně jako těžkému introvertovi, jde samota někdy na nervy. Dostala jsem ještě nabídku, že na víkend dostanu něco malého dobrého. I to bylo fajn. Sice už dokážu i uvařit, ae když nemusím, je to prima.

Cestou k tramvaji jsem se zastavila v malém řeznictví. Už dva dny jsem měla chuť na bramborový guláš. Se zamženými brýlemi jsem ukázala na cosi, co vypadalo jako točeňák. I cenově to tak odpovídalo. Jela jsem domů a sliny se mi sbíhaly. 

Hezky jsem si oškrábala brambory a cibuli a teprve pak jsem se vrhal na balíček z řeznictví. Ale ouha! Chybka se vloudila. Protože jsem s rouškou a zamlženými brýlemi prakticky slepá, přitáhla jsem si domů métský salám v akci. No co, k večeři byly k bramborům rybí prsty, métský salám byl ráno super na topinkách a bramborový guláš musel počkat do dalšího nákupu.  

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...