Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XIV

Díky tomu, že jsem dorazila domů se spoustou papírů, týkajících se lékařů, čekal mne opět komunikativní víkend. Tentokrát naštěstí mailový. Dřív, než jsem začala shánět nějaké to pracoviště kdesi na Praze 7, napadlo mne napsat pár řádek tam, kam chodím na kardiologii už pár let, kvůli tomu, že vysoký tlak a alergie jsou občas výbušnou směskou, pokud jde o možnost medikace. V neděli v noci přišel mail zpět, že mám doskotačit na echokardio již v nejbližší úterý.

Aby to celé nebylo jen tak, do úterka i v Praze začala ladovská zima. Normálně bych řekla, že sněhu bylo do půl lýtek, ale „do půl berlí“ zní líp. Vyhrabala jsem se tedy v úterý z domu a metrem dojela na Karlák. Projít přes park bylo romantické. Dokonce i bezpečnější, protože pod sněhem nehrozily klouzavé chodníky. Jen jsem si připadala jako ledoborec, když jsem se snažila projít to. Ve vrátnici nemocnice byly hektolitry vody, které kdosi vymetal ven. Šíleně to tam klouzalo, berle i nohy se mi rozjely do všech světa stran.  Naštěstí jsem se tam nerozplácla.

Za chvíli jsem už byla v čekárně, kde bylo krásně teplo. Krásně se mi zamžily brýle, tápala jsem tam tedy. Ale než jsem pořádně našla sedadlo, už jsem byla na řadě. Echo proběhlo rychle a potěšili mne, že nic dramatického nikde nenašli. Takže jedna starost ubyla.

Domů jsem jela s mezizastávkou. Vím, že se teď na návštěvy nechodí, ale tam, kam jsem jela, už jsou všichni buď po covidu nebo očkovaní. A já strašně potřebovala jednak hrnek horkého čaje a mírný odpočinek, protože, ač se nezdálo, cesta sněhem mi dala docela zabrat. A potom, nu, i mně jako těžkému introvertovi, jde samota někdy na nervy. Dostala jsem ještě nabídku, že na víkend dostanu něco malého dobrého. I to bylo fajn. Sice už dokážu i uvařit, ae když nemusím, je to prima.

Cestou k tramvaji jsem se zastavila v malém řeznictví. Už dva dny jsem měla chuť na bramborový guláš. Se zamženými brýlemi jsem ukázala na cosi, co vypadalo jako točeňák. I cenově to tak odpovídalo. Jela jsem domů a sliny se mi sbíhaly. 

Hezky jsem si oškrábala brambory a cibuli a teprve pak jsem se vrhal na balíček z řeznictví. Ale ouha! Chybka se vloudila. Protože jsem s rouškou a zamlženými brýlemi prakticky slepá, přitáhla jsem si domů métský salám v akci. No co, k večeři byly k bramborům rybí prsty, métský salám byl ráno super na topinkách a bramborový guláš musel počkat do dalšího nákupu.  

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n