Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XV

Mimořádky pokračují, to abych se nenudila. Dnes ráno jsem blaženě zatípla budík s tím, že je neděle. Ve skutečnosti je úterý. Dík tomu jsem se sice probudila do růžova vyspalá, ale kupodivu v poněkud prochladlém bytě. Že je něco v nepořádku mi došlo až ve chvíli, kdy jsem se v poněkud pozdnějším dopoledni dokopala k umytí nádobí od snídaně. Voda ledová. Šla jsem se tedy mrknout na kotel. Potměšile ne mne blikal červenou kontrolkou a já začala zuřivě listovat stránkami nikoli zlatými, ale internetovými, co že se to děje. Návodů k obsluze jsem moc nenašla, zato asi patnáct různých rad, co by to mohlo být. A jen z tohoto letmého čtení jsem nabyla dojmu, že ať je to co chce, je to průšvih. A vzhledem k tomu, že je lockdown už dlouho, hlasitě jsem kotli nadávala. Měsíc po revizi a tohle! Blikající kotel jsem vypnula.

Potom jsem musela vyřídit dva obsáhlejší telefonáty. Tím jsem se časově posunula k poledni a začala přemýšlet o výrobě oběda. Přitom jsem se chystala, že budu shánět servis. A děsila se toho, že byt vychladne ještě více. Do toho zazvonil telefon potřetí. Nejprve mne potěšil. Závada není u mne. V baráku někde praskla trubka a máme tu únik plynu. Preventivně tedy zatáhli plyn všem partajím. Super! Ta horší zpráva byla, že servis se dostaví někdy v blíže neurčeném odpoledni.  Super – do té doby se nemyjem (tedy pokud netoužíme po otužování), nemyjem nádobí, ale taky nevaříme. Jediné, co fungovalo, byla varná konvice. K obědu jsem tedy dala instantní nudle z železných zásob. A poslední rohlík od snídaně. S horkým čajem jsem se pak nasáčkovala do pelechu, protože nastydnout k doznívajícímu zápalu plic bylo to poslední, oč ještě stojím. Hlavou mi vířily divoké historky bývalé předsedkyně družstva, že tu za mrazů praskaly stoupačky a letos kupodivu ještě ne! (Lehce začínám chápat, proč jsou zde poplatky nastavené tak přátelsky).

Servis sebou celkem hodil. Dodávka plynu byla obnovena už v 18:30. Zbylo mi tedy před mým pravidelným večerním programem aspoň tolik času, co by člověk rychlé vegetariánské špagety uvařil a zkonzumoval. Druhou večeři dám nezdravě na dobrou noc. Facebook mne zásobil obrázky křupavých kachen, řízků a gulášů. Přátelé si masopust užívají!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n