Cesta kam vlastně?

Mohla jsem se spolehnout na to, že dovolená začne zase fiaskem. Tím menším bylo, že jsem se špatně domluvili a odjížděla jsem nakonec o den později. Tím větším byl fakt, že v původní en odjezdu jsem se probudila a bylo to zlé. Něco se stalo zase v zádech, výsledkem bylo, že mne bolela levá půle zad od lopatky až o kyčle, levá noha také, navíc otékala. Nad křížem bolestivá boule. Bylo to tak výživné, že jsem se musela omámit hned 2 dávkami léků a sebou a trnula jsem, co bude dál, zda se vůbec další den hnu.

Nu, tak lehounce to šlo. Naštěstí jsem na balení měla fůru času – a navíc, na prodloužený víkend by se dalo jet hodě nalehko. Nakonec jsem k obvyklému vybavení přihodila i O´Donohuovu knihu Anam Cara, která dorazila ráno do výdejny tady naproti na náměstí.

Zbytek času do odjezdu jsem si brblala pro sebe, že to je vždycky tak, když se na něco těším, tak do toho vždycky přijde nějaký průšvih. Vlastně jo, funguje to jako taková blbá zákonitost. Tentokrát jsem se jí ale postavila a nakonec odjela. Popravdě to nedalo tolik práce, protože abych to vyjádřila úplně přesně, byla jsem vezena. Moje aktivita spočívala v tom slézt ze schodů a potom sedět ty hodiny v autě.

Šlo to líp, než jsem si myslela. Tuhle cestu jsem absolvovala loni v říjnu a to jsem měla pocit, že je to horší. Nějak neskutečně se to vleklo. Tentokrát lepší. Možná proto, že se povídalo. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsme profičeli kol Brna a když se stíny prodloužili, byl jsem už někde skoro u cíle. Z vesnice jsem minule viděla parkoviště, kostel, faru a domov pro seniory. Tentokrát to bylo lepší. Ještě navíc další 3 ulice (protože jsem šetřila záda, odpustila jsem si v následujících dnech průzkumné výpravy, což mě poněkud hnětlo.

Seznámila jsem se s osazenstvem. Včetně čubiny Báry. Bára je, jak jinak, pes. Viděla jsem fotky, ale skutečnost předčila očekávání. Přišlo mne oslintat obrovské rozvážné psisko, v podstatě ohromně přátelské. Ale jeho psychomotorické tempo bylo naprosto jinde než u psů, s nimiž jsem dosud pracovala. Pardubická tryskomyš Kofi by se proti této čubině jevila jako pes s těžkým ADHD. A to nemluvím o dalších borcích. Seznamovací oslintání bylo důkladné, to zase jo. A já odhadovala povahu. Trochu obtížně, protože u plemen typu mastif se nelze spolehnout na mimiku. To mne trochu vyvádělo z míry, ale rychle jsem se učila číst z postavení ocasu a vůbec celého těla. A ač to tentokrát nebyl psí výjezd, měla jsem šanci poznat v průběhu času další chlupaté přátele.

Mimo těch chlupatých obyvatel mne fascinovala akvárka. Rybičky v tom největším jsem jednou později sledovala snad hodinu. A teprve pak se dalo poznat, že různé rybky uspokojují svou potřebu plavání různě, některé se flegmaticky vznášely a jen občas hnuly ploutví, jiné se nezastavily a neúnavně plavaly – jenže jsem nedokázala rozšifrovat, za jakým cílem. Bez patřičné zkušenosti jsem měla vlastně pocit, jako bych sledovala ufony, neznámou civilizaci s neznámou tajemnou komunikací, kterou nechápu. Přirozeně to pak vedlo k hlubokomyslným ekologicko-teologickým úvahám, ale to se vlastně přihodilo až později.

Teď jsem se seznamovala a orientovala v prostoru, který jsem si podle 2D online vysílání poskládala ve svých představách trochu jinak (ale za to mohly jedny staré panty od dveří).

Další dny mi v něčem připomenuly mé vlastní dětství, ještě na předměstí s budovatelským názvem Rozvoj. I tam se přelévalo sem a tam množství dětí – a mámy nikdy nevěděly, kolik jich bude k obědu, protože když se u sousedů pekly lívance, byla celá ulice tam. A bylo běžné skočit si půjčit vede vajíčko, když náhodou došly. A jako děti jsme společně chodili nakupovat do samoobsluhy ve vedlejší ulici, což ní idylicky, ale naše ulice byla přes kilák dlouhá a sámoška byla asi 2/3 vzdálenosti od nás. Ta to idyla nebyla. Ale překvapilo mne, s jakou intenzitou na mne všechny tyto věci vybafly zpoza rohu paměti. Nicméně milosrdně se většinou vybavovaly jen ty hezké nebo legrační vzpomínky. A protože jsme byli na Moravě (Slezsko začíná až asi 6 km) odtud, dal se povídat o ledasčem i u vína.

Pokud povídáte s lidmi, kteří také zažili vesnici (péči o statek, zvířata), tak jednak máte společné téma, jednak se opravdu v nějakém rybníčku paměti zvedlo stavidýlko a do vědomí vklouzly vzpomínky. Možná to bylo dobře setkat se se svým vlastním já mladším o nějaký ten pátek, se svým já, které už nebylo dávno naivní, ale zrovna se prokousávalo bolestmi dospívání. A když jsem se pak někde tiše toulala po zahradě, měla jsem před očima jiný kout, kapličku a dvě mohutné lípy rozezpívané prací včel, vlhké večery a bosé nohy v jetelině, spěch a světlem v maštali, odkud dýchlo teplo a kde na trámu švitořily vlaštovky. Vzpomněla jsem si také na květiny v roklích, na sluncem prohřáté jehličí na okraji lesa, na borůvky a klobouky bedel, které jsem nosila v šátku dolů. Na chuť žlutých malin. Na nechuť návratu do šedi města, kdy jsme už nebydleli v „naší“ ulici, ale v šedivém nudném paneláku, kde nebyli žádní kamarádi, protože většina dětí byla výrazně mladších.

Cesta do skoro Slezska se tedy ukázala být tak trochu retrospektivní cestou. Zvláštní bylo, že ač na to přišla řeč, neměla jsem potřeb setrvávat v myšlenkách u návštěv Chodska a Soustova, tedy míst, kam mne zahnala má myšlenková činnost v době covidu v nemocnici. Dodnes nechápu, proč tehdy tam, protože to nebyly v mém životě nijak důležité epizody. Byly jen většinou hezké.

Následující dny jsem měla fůru času na sebe. Protože mi to moc nechodilo, tak víc, než bych chtěla. Odpočívala jsem. Trochu četla (asi jen 3-4 knihy, ale co to je?) Trochu se socializovala s Bárou. Byla by super canisterapeutickým psem, protože byla trpělivá a z mých pohybů asi odečetla, že se mi moc nesmí valit na levou stranu. Vážně mne šetřila. Přirozeně jsem si netroufla si ji dát „pod záda“, ale užívaly jsme si drbací chvilky. Jedno odpoledne docela dost, protože děti řádily v bazénu a bylo třeba hodit očkem po nich i po čubině, která má se svými 55 kg ohromnou setrvačnost.

Hodně jsem se modlila. To bylo fajn. Jednak bylo za co, navíc odjezdem z Prahy a odstřihnutím se na pár dní od internetu jsem získala odstup a někde třeba i jiný pohled na věc. Telefon taky ležel někde zapomenutý v koutě a mrkla jsem na něj ráno a večer. A byl tu klid a čas a nebylo potřeba nikam spěchat.

Ne, nebyl to stoprocentně poustevnický život. Od toho mne zachránili sousedi a jejich družnost. Role hosta mi sedla, protože jsem se nemusela zaplétat do vláken složitých vesnických vztahů, ale jen brát věci tak, jak přicházely. Žít ve vesnické komunitě by bylo obtížnější, protože jsem vzácně tupá na dodržování nevyřčených tabu. Znám z dětství pohyb okenních záclon a okamžitou změnu tématu hovoru v kuchyni, kterou přinesl každý, kdo jen prošel pod okny. A pamatuji si, jak jsem nechápala dvojakost oněch situací: na jedné straně byly d detailu probírány a rozebírány, na druhé straně to tím většinou končilo. Aspoň někde. Možná jsem jen z krátkých návštěv těch vsí tehdy nedohlédla, zda tam byla či nebyla přítomna i ona dimenze případné pomoci. Kdysi dávno mne to mátlo, proč mluvit o něčích problémech, pokud je nechceme řešit, jen proto, aby líp uběhl čas? Proč si je přihřívat jako mini-senzaci? Tady se nic takového nedostavilo. V jednu chvíli jen intenzivní vzpomínky na otce, na jeho rodinnou konstelaci a na to, jak si zmršil život. Ale vzpomínky jen prošly kolem mne a nijak mne nehroutily.

Jen jsem si tak pro sebe uvažovala, kam jsem to vlastně vyjela na dovolenou. Do reality mne aspoň na chvíli vrátil další chlupáč, vzorně vychovaný retrívr. I on se nechal drbat v naději, že třeba budu tím slabým článkem řetězu a něco, co by mohl uklidit do žaludku, mi upadne. Měl smůlu, neupadlo. Ale nemyslím, že by na mne zanevřel.

Nepřímo jsem se pak seznámila se sousedovými psy, kteří dokázali v 6 ráno spustit šílený koncert a na cokoli, co se hnulo, ňafali jak zběsilí. Trochu méně příjemné buzení, než když jsem proloupla oko až při melodickém vyzvánění zvonů o hodinu později.

V neděli Ostrava. Pobavil mne místní název Svaté údolí, tedy místo, kde jaksi (netuším jak moc v míru) koexistuje řada místních církví – katolíky počínaje a charismatiky konče. Hřbitovní kaple nepůsobila vůbec strašidelně, hřbitov sám byl v asanaci, prý se dočká osvícení. Tedy toho pouličního. V daný moment však připomínal tankodrom. Po bohoslužbě jsem se tu potkala s posledním chlupatým kavalírem, který mne pobavil svou snahou vylepšit tu spoušť trochu hrabáním na vlastní triko. Usoudil, že jámy nemají dostatečně estetický rozměr a snažil se to napravit.

Osobně nemám pocit, že bych svatost Svatého údolí svým úsilím zvýšila. Šlo mi spíš o opak. O to, že víra je něco pro všední den, že tou hodinkou v kapli se to nevyčerpá. Jenže… co zvládne člověk sdělit za 10 minut? Může se leda pokusit něco nějak nakopnout (když se nepovede, je nakopnut).

Z Ostravy jsme se vraceli krajinu dolů, aby e prý naplnilo něco z mých předsudků o tom, jak to Slezsko vypadá. I tady to byl pocit deja vu. Těch více než patnáct let na Kladně mne připravilo na tento ráz krajiny. Řídké lesíky a haly zarostlé nálety. Občas se uprostřed lesa vynoří potrubí nebo zrezivělé koleje a pobořené náspy. Jenom to tady bylo mnohem, ale mnohem větší. Krajina za posledních 150 let změnila tvářnost – z pastvin na industriální krajinu a teď si příroda bere své zpět. Pocit pustoty a zmaru. Když jsme jeli kolem Paskova, vzpomínala jsem na oranžovou pěnu ve Větřní, na řeky bez ryb a socialistická hesla.

Cesta domů byla také mírným zázrakem. Místenku jsem si ráno navolila tak, že jsem se ve vlaku, který vezl tak plus mínus šest stovek lidí, sesedla s kamarádem, kterého jsem neviděla, nu dobrých pár let. Mimo primovní pokec se vyřešila otázka, jak si na Hlaváku v Praze poradit s kufrem. Kufr byl gentlemansky dovlečen až k výtahu u metra. Pro mne malinký, ale strašně potřebný zázrak.

Tak tu teď sedím a přemýšlím, kam jsem to vlastně cestovala. Těch pár set kilometrů na východoseverovýchod mne vrátilo o pár až hodně let zpátky. A přitom jsem těch pár dní žila jinak bezstarostně a přítomností. Současně mne při tomto putování-neputování navštívilo hodně moc z minulosti. Buď jsem tedy někde trefila na bludnej kořen, anebo tam někde mají stroj času.