Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XVI

Od prvních příznaků covidu uplynulo celých 11 měsíců. Za tu dobu se změnilo mnohé. Ale tentokrát chci vyprávět ty nejnovější příhody. Aneb… jak jsem se škrtem pera vlády dostala mezi antivaxery.

Lidé, kteří mne znají, si většinou neuvědomují, jak moc mne dovedu potrápit alergie. Takové ty běžné na prach a obilí zvládám vcelku jakž tak. Občas mám v sezóně sice oči jak králík, ale s prášky to jde. Lékové a potravinové už jsou horší, ale u toho se jen málokdo kdy přinachomýtl. Ve skutečnosti jsem se veřejně takhle trapně „odkopala“ jednou, po jakémsi ne úplně dobře ošetřeném moštu (asi tam někde plavala jakási plíseň). Výsledkem byla poměrně šílená reakce, kdy mi bylo blbě na všechny možné způsoby. Cudně zamlčím, většinu toho, co se mi dělo. Zvlášť nepříjemný byl pokles tlaku a silné pocení, ve vteřině jsem byla zmáčená jak myš a nemohla jsem s tím nic dělat, protože jsem byla plně zaměstnána ostatními projevy. Tehdy jsem naštěstí neotekla a celé se to obešlo jen touto vyčerpávající epizodou. Moji známí byli rozumní, nepanikařili, když odeznělo nejhorší, narvali do mne půllitr čaje a nechali mě hodinku vyspat, protože jsem si připadala, jak kdybych skládala celý den uhlí. Poslední alergická epizodka před rokem už měla kvality anafylaktického šoku, otoky naštěstí postupovaly od prstů ruky a do nemocnice jsem se dostala ve chvíli, kdy byly někde ještě daleko od krku.

Díky všem těmto radostem jsem (a s úlevu asi i moje praktická a alergologická lékařka) respektovala doporučení někde z dubna, že alergici jako já mají s případným očkováním vyčkat a neplašit. Tedy jsem vyčkávala a neplašila. Nejprve oněch 180 dnů, poté dalších pár týdnů.  Pro jistotu jsem si za těch 11 měsíců nechala 2x stanovit protilátky. I když se odpovědní činitelé nemohou shodnout kolik jich je vlastně potřeba, v obou případech jsem vylezla nad honí hranici. Avšak ukazuje se, že ani to není dostatečná ochrana. Dobře tedy. Sice jsem vzpomínala na případ jednoho kamaráda, který musel vzdát práci v sociálních službách, protože jeho organismus ani po opakovaném očkování nevytvořil protilátky v případě žloutenky, ale patrně nejsou protilátky jako protilátky.

Poté se s nastupujícím podzimem začala stahovat mračna i nad námi neočkovanými chudáky. Mnohá z těch omezení by mi byla šumák – na kulturu mne odnaučil chodit lockdown, hospodský typ nejsem a současné ceny v podnicích, které se zoufale snaží udržet, jsou mimo mou kapsu. Ale pracuji s lidmi a i když jsem se poměrně pravidelně testovala, najednou bylo rozhodnuto, že ani test není tak zcela relevantní. Netuším sice, zda to někdo řekl i tomu viru, ale když moudré hlavy rozhodly, že jen a jen očkování, tak tedy proč jim jako loajální občan nevyhovět. Půjde-li to.

Začala jsem se opatrně poptávat. A ejhle… hradba mlčení. V oficiálních materiálech se dočtete že běžný alergik by neměl mít potíže. Z jistých výše zmíněných důvodů jsem si však nebyla jistá, zda patřím do škatulky „běžný alergik“. V podstatě se nikde nedalo zjistit nic. A ač se příslušní lékaři shodovali víceméně v tom, že tedy asi ano, nikomu se do toho nechtělo, čemuž rozumím. Stále jsem však postrádala jasnou informaci – máte-li to takto, obraťte se tam a tam. Obracela jsem se tedy leckam a slyšela jen, mno, očkovat se musíte (ale my vás radši nenaočkujem, protože by to mohlo být pěkné vzrůšo), ale zjistěte a zařiďte si to po své ose.

Od chvíle, kdy jsem se někdy v říjnu začala poptávat poprvé, jak tedy na to, se přihodily různé věci, které si zasloužily mou pozornost o něco více a neodkladněji. Na dubnové doporučení vlády už nikdo ani nevzdechl, protože doporučení se mění často co den a v situaci, kdy čísla začínala stoupat (to byla u nějakých mizerných tisíců), jsem celkem znervózněla. Začalo to totiž vypadat, že bych nemusela být vpuštěna do práce. Jako introvert home-office miluji, ale moji studenti by asi tak nadšeni nebyli.

Začala sem tedy pátrat po informacích v „šedé“ zóně, tj. přes známé. Denní statistiky zatím o něco vzrostly a nakazili se další, kteří do té doby covid neprodělali. Situace ve společnosti se přiostřovala a lidé se začínali dělit na očkované správňáky a neočkované zlejše. Co na tom, že někteří hloupí správňáci špacírovali po světě (a ve velkých davech) v situaci, kdy zbytek jejich rodiny úpí s covidem. Zkrátka jsem byla zlejš. Tedy, sice mne kamarád uklidňoval, že pokud nejsem odpůrcem a nešířím hoaxy o čipech a kdečem, tak je to v pohodě, ale nebylo.

Od nějaké známé známého ke mně dospěla zásadní informace. Pokud jsem neměla alergickou reakci na vakcínu (kterou jsem ještě nedostala), jsem z hlediska lékařů zdravá a očkovat se musím. Maximálně si mám vyběhat nějakou premedikaci nebo hospitalizaci. Jak a kde - to již zpráva nepravila, končila stylem: takových lidí je… Někde mezi řádky se trochu skrývalo ono „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“. A tak jsem byla přiřazena k odpíračům.

PS. Kamarád mi říkal, ať to nepíšu, že mi vypnou blog. Ale láká mne to zkusit.

... to be continued ...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...