Přeskočit na hlavní obsah

Covid deníček XVI

Od prvních příznaků covidu uplynulo celých 11 měsíců. Za tu dobu se změnilo mnohé. Ale tentokrát chci vyprávět ty nejnovější příhody. Aneb… jak jsem se škrtem pera vlády dostala mezi antivaxery.

Lidé, kteří mne znají, si většinou neuvědomují, jak moc mne dovedu potrápit alergie. Takové ty běžné na prach a obilí zvládám vcelku jakž tak. Občas mám v sezóně sice oči jak králík, ale s prášky to jde. Lékové a potravinové už jsou horší, ale u toho se jen málokdo kdy přinachomýtl. Ve skutečnosti jsem se veřejně takhle trapně „odkopala“ jednou, po jakémsi ne úplně dobře ošetřeném moštu (asi tam někde plavala jakási plíseň). Výsledkem byla poměrně šílená reakce, kdy mi bylo blbě na všechny možné způsoby. Cudně zamlčím, většinu toho, co se mi dělo. Zvlášť nepříjemný byl pokles tlaku a silné pocení, ve vteřině jsem byla zmáčená jak myš a nemohla jsem s tím nic dělat, protože jsem byla plně zaměstnána ostatními projevy. Tehdy jsem naštěstí neotekla a celé se to obešlo jen touto vyčerpávající epizodou. Moji známí byli rozumní, nepanikařili, když odeznělo nejhorší, narvali do mne půllitr čaje a nechali mě hodinku vyspat, protože jsem si připadala, jak kdybych skládala celý den uhlí. Poslední alergická epizodka před rokem už měla kvality anafylaktického šoku, otoky naštěstí postupovaly od prstů ruky a do nemocnice jsem se dostala ve chvíli, kdy byly někde ještě daleko od krku.

Díky všem těmto radostem jsem (a s úlevu asi i moje praktická a alergologická lékařka) respektovala doporučení někde z dubna, že alergici jako já mají s případným očkováním vyčkat a neplašit. Tedy jsem vyčkávala a neplašila. Nejprve oněch 180 dnů, poté dalších pár týdnů.  Pro jistotu jsem si za těch 11 měsíců nechala 2x stanovit protilátky. I když se odpovědní činitelé nemohou shodnout kolik jich je vlastně potřeba, v obou případech jsem vylezla nad honí hranici. Avšak ukazuje se, že ani to není dostatečná ochrana. Dobře tedy. Sice jsem vzpomínala na případ jednoho kamaráda, který musel vzdát práci v sociálních službách, protože jeho organismus ani po opakovaném očkování nevytvořil protilátky v případě žloutenky, ale patrně nejsou protilátky jako protilátky.

Poté se s nastupujícím podzimem začala stahovat mračna i nad námi neočkovanými chudáky. Mnohá z těch omezení by mi byla šumák – na kulturu mne odnaučil chodit lockdown, hospodský typ nejsem a současné ceny v podnicích, které se zoufale snaží udržet, jsou mimo mou kapsu. Ale pracuji s lidmi a i když jsem se poměrně pravidelně testovala, najednou bylo rozhodnuto, že ani test není tak zcela relevantní. Netuším sice, zda to někdo řekl i tomu viru, ale když moudré hlavy rozhodly, že jen a jen očkování, tak tedy proč jim jako loajální občan nevyhovět. Půjde-li to.

Začala jsem se opatrně poptávat. A ejhle… hradba mlčení. V oficiálních materiálech se dočtete že běžný alergik by neměl mít potíže. Z jistých výše zmíněných důvodů jsem si však nebyla jistá, zda patřím do škatulky „běžný alergik“. V podstatě se nikde nedalo zjistit nic. A ač se příslušní lékaři shodovali víceméně v tom, že tedy asi ano, nikomu se do toho nechtělo, čemuž rozumím. Stále jsem však postrádala jasnou informaci – máte-li to takto, obraťte se tam a tam. Obracela jsem se tedy leckam a slyšela jen, mno, očkovat se musíte (ale my vás radši nenaočkujem, protože by to mohlo být pěkné vzrůšo), ale zjistěte a zařiďte si to po své ose.

Od chvíle, kdy jsem se někdy v říjnu začala poptávat poprvé, jak tedy na to, se přihodily různé věci, které si zasloužily mou pozornost o něco více a neodkladněji. Na dubnové doporučení vlády už nikdo ani nevzdechl, protože doporučení se mění často co den a v situaci, kdy čísla začínala stoupat (to byla u nějakých mizerných tisíců), jsem celkem znervózněla. Začalo to totiž vypadat, že bych nemusela být vpuštěna do práce. Jako introvert home-office miluji, ale moji studenti by asi tak nadšeni nebyli.

Začala sem tedy pátrat po informacích v „šedé“ zóně, tj. přes známé. Denní statistiky zatím o něco vzrostly a nakazili se další, kteří do té doby covid neprodělali. Situace ve společnosti se přiostřovala a lidé se začínali dělit na očkované správňáky a neočkované zlejše. Co na tom, že někteří hloupí správňáci špacírovali po světě (a ve velkých davech) v situaci, kdy zbytek jejich rodiny úpí s covidem. Zkrátka jsem byla zlejš. Tedy, sice mne kamarád uklidňoval, že pokud nejsem odpůrcem a nešířím hoaxy o čipech a kdečem, tak je to v pohodě, ale nebylo.

Od nějaké známé známého ke mně dospěla zásadní informace. Pokud jsem neměla alergickou reakci na vakcínu (kterou jsem ještě nedostala), jsem z hlediska lékařů zdravá a očkovat se musím. Maximálně si mám vyběhat nějakou premedikaci nebo hospitalizaci. Jak a kde - to již zpráva nepravila, končila stylem: takových lidí je… Někde mezi řádky se trochu skrývalo ono „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“. A tak jsem byla přiřazena k odpíračům.

PS. Kamarád mi říkal, ať to nepíšu, že mi vypnou blog. Ale láká mne to zkusit.

... to be continued ...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n