Od prvních příznaků covidu uplynulo celých 11 měsíců. Za tu dobu se změnilo mnohé. Ale tentokrát chci vyprávět ty nejnovější příhody. Aneb… jak jsem se škrtem pera vlády dostala mezi antivaxery.
Lidé, kteří mne znají, si většinou neuvědomují, jak moc mne
dovedu potrápit alergie. Takové ty běžné na prach a obilí zvládám vcelku jakž
tak. Občas mám v sezóně sice oči jak králík, ale s prášky to jde. Lékové
a potravinové už jsou horší, ale u toho se jen málokdo kdy přinachomýtl. Ve
skutečnosti jsem se veřejně takhle trapně „odkopala“ jednou, po jakémsi ne úplně
dobře ošetřeném moštu (asi tam někde plavala jakási plíseň). Výsledkem byla
poměrně šílená reakce, kdy mi bylo blbě na všechny možné způsoby. Cudně zamlčím,
většinu toho, co se mi dělo. Zvlášť nepříjemný byl pokles tlaku a silné pocení,
ve vteřině jsem byla zmáčená jak myš a nemohla jsem s tím nic dělat,
protože jsem byla plně zaměstnána ostatními projevy. Tehdy jsem naštěstí
neotekla a celé se to obešlo jen touto vyčerpávající epizodou. Moji známí byli
rozumní, nepanikařili, když odeznělo nejhorší, narvali do mne půllitr čaje a
nechali mě hodinku vyspat, protože jsem si připadala, jak kdybych skládala celý
den uhlí. Poslední alergická epizodka před rokem už měla kvality
anafylaktického šoku, otoky naštěstí postupovaly od prstů ruky a do nemocnice
jsem se dostala ve chvíli, kdy byly někde ještě daleko od krku.
Díky všem těmto radostem jsem (a s úlevu asi i moje
praktická a alergologická lékařka) respektovala doporučení někde z dubna,
že alergici jako já mají s případným očkováním vyčkat a neplašit. Tedy
jsem vyčkávala a neplašila. Nejprve oněch 180 dnů, poté dalších pár týdnů. Pro jistotu jsem si za těch 11 měsíců nechala
2x stanovit protilátky. I když se odpovědní činitelé nemohou shodnout kolik jich
je vlastně potřeba, v obou případech jsem vylezla nad honí hranici. Avšak
ukazuje se, že ani to není dostatečná ochrana. Dobře tedy. Sice jsem vzpomínala
na případ jednoho kamaráda, který musel vzdát práci v sociálních službách,
protože jeho organismus ani po opakovaném očkování nevytvořil protilátky v
případě žloutenky, ale patrně nejsou protilátky jako protilátky.
Poté se s nastupujícím podzimem začala stahovat mračna
i nad námi neočkovanými chudáky. Mnohá z těch omezení by mi byla šumák –
na kulturu mne odnaučil chodit lockdown, hospodský typ nejsem a současné ceny v podnicích,
které se zoufale snaží udržet, jsou mimo mou kapsu. Ale pracuji s lidmi a
i když jsem se poměrně pravidelně testovala, najednou bylo rozhodnuto, že ani test
není tak zcela relevantní. Netuším sice, zda to někdo řekl i tomu viru, ale
když moudré hlavy rozhodly, že jen a jen očkování, tak tedy proč jim jako loajální
občan nevyhovět. Půjde-li to.
Začala jsem se opatrně poptávat. A ejhle… hradba mlčení. V oficiálních
materiálech se dočtete že běžný alergik by neměl mít potíže. Z jistých výše
zmíněných důvodů jsem si však nebyla jistá, zda patřím do škatulky „běžný
alergik“. V podstatě se nikde nedalo zjistit nic. A ač se příslušní lékaři
shodovali víceméně v tom, že tedy asi ano, nikomu se do toho nechtělo, čemuž
rozumím. Stále jsem však postrádala jasnou informaci – máte-li to takto,
obraťte se tam a tam. Obracela jsem se tedy leckam a slyšela jen, mno, očkovat
se musíte (ale my vás radši nenaočkujem, protože by to mohlo být pěkné vzrůšo),
ale zjistěte a zařiďte si to po své ose.
Od chvíle, kdy jsem se někdy v říjnu začala poptávat
poprvé, jak tedy na to, se přihodily různé věci, které si zasloužily mou
pozornost o něco více a neodkladněji. Na dubnové doporučení vlády už nikdo ani
nevzdechl, protože doporučení se mění často co den a v situaci, kdy čísla
začínala stoupat (to byla u nějakých mizerných tisíců), jsem celkem
znervózněla. Začalo to totiž vypadat, že bych nemusela být vpuštěna do práce. Jako
introvert home-office miluji, ale moji studenti by asi tak nadšeni nebyli.
Začala sem tedy pátrat po informacích v „šedé“ zóně, tj.
přes známé. Denní statistiky zatím o něco vzrostly a nakazili se další, kteří
do té doby covid neprodělali. Situace ve společnosti se přiostřovala a lidé se
začínali dělit na očkované správňáky a neočkované zlejše. Co na tom, že někteří
hloupí správňáci špacírovali po světě (a ve velkých davech) v situaci, kdy
zbytek jejich rodiny úpí s covidem. Zkrátka jsem byla zlejš. Tedy, sice
mne kamarád uklidňoval, že pokud nejsem odpůrcem a nešířím hoaxy o čipech a kdečem,
tak je to v pohodě, ale nebylo.
Od nějaké známé známého ke mně dospěla zásadní informace. Pokud
jsem neměla alergickou reakci na vakcínu (kterou jsem ještě nedostala), jsem z hlediska
lékařů zdravá a očkovat se musím. Maximálně si mám vyběhat nějakou premedikaci
nebo hospitalizaci. Jak a kde - to již zpráva nepravila, končila stylem:
takových lidí je… Někde mezi řádky se trochu skrývalo ono „Das ganze
tschechische Volk ist eine Simulantenbande“. A tak jsem byla přiřazena k odpíračům.
PS. Kamarád mi říkal, ať to nepíšu, že mi vypnou blog. Ale láká mne to
zkusit.
... to be continued ...
Komentáře
Okomentovat