Covid deníček XVII

 Abych nezůstala antivaxerem a zlejšem, bylo potřeba začít zjišťovat chybějící informace pěkně od podlahy. Ještě že existuje cosi, co lze žertem nazvat mafie TKT. V rámci studia teologie se člověk potkal snad s kdejakým oborem. Dobře, s kdejakým ne, třeba instalatérem asi nikdo není, ale… Celkem rychle z těchto končin vypadly informace, o které se dalo opřít.  Tj. alergici se očkují, ale tak divocí jak já v poněkud zvláštním režimu. Nechápu, proč tyto informace někde nejsou normálně dostupné pro lidi jako já.

Prvním krokem byl normální registrace k očkování, ale přirozeně do očkovacího centra, kde to „umějí“. Pak jsem dostala celkem podrobný itinerář, co vše mne čeká a jak to bude probíhat.

Vcelku mne překvapilo, že i při zvýšeném přetlaku na očkovací centra jsem dokázala získat registraci velice rychle. Registrovala jsem se v pátek, volný termín, který mi vyhovoval, byl v neděli odpoledne. Do očkovacího centra jsem dorazila s mírným předstihem. Byl tam neuvěřitelný blázinec, na 10 registrovaných připadalo asi 150 neregistrovaných, často cizinců. Všech možných. Pak celkem dost lidí evidentně 70+. Celkem mne překvapilo, že většina z nich čekala, podobně jako já, na 1. dávku. Ač tu nervy tekly ve velkém, personál to zvládal s úsměvem a vždy ke dvěma registrovaným přihodil další 2-3 čekající. Odsejpalo jim to.

Podle instruktáže jsem hlásila, že já jsem ten alergik. Věděli o mně. Velice rychle jsem tedy proplula administrativním kolečkem a pak jsem volala na ARO, protože v běžném centru na mne neměli vybavení. Byla trochu legrace, že zatímco jsem tam uvnitř posedávala, několik lidí se zajímalo, co a jak. Sestřičkám očkujícím v boxech jsem vysvětila, že jo, jdu na očkování, ale že si mne do svého doupěte odvlečou jiné kapacity. Pak tam byl zřízenec, který nenápadně nápadně hlídal, abych nikam nezdrhla. Což jsem neměla v úmyslu.

Po několika minutách si pro ne přišel lékař, který vyfasoval mne, a sestřička, která vyfasovala očkovací dávku. A vydali jsme se do spleti nemocničních pavilónů a chodeb. Na oddělení kde bych asi nechtěla skončit, protože ARO je ARO. Tohle bylo nekoviďácké, ale stejně plně obložené. Dostal mne tu na starosti zdravotní bratr, který mi napíchl žílu a připojil mne na monitory. Tlak, tep… Ještě žertoval, že to moc píchat neumí, pacienty jim sem vozí většinou už s centrálním žilním katetrem. Nicméně nebolelo to a byla to otázka minutky. Pak usoudili, že mé kondici prospěje aspoň jeden vak fyziologického roztoku. Jasně, v případě nutnosti se do něj dá připíchnout skoro cokoli. A teprve potom do mne zabodli očkovací jehlu V tu chvíli to také ani nebolelo.  Myslela jsem si, že pak budu ponechána svému osudu, ale nikoli. Pokračovalo to intenzivní hodinovou sledovačkou. V místnosti se mnou téměř stále někdo byl a pokud pár vteřin nebyl, tak byl určitě v dohledu. Krátili jsme si čas povídáním a klobouk dolů před profesionalitou těchto lidí. A podruhé klobouk dolů, že i když musejí být utahaní (na tom ARO to není žádná procházka), tak si stejně dokázal dovolit ten přepych a jednali se mnou jako s člověkem. Vlastně to, ve srovnání s adrenalinem a spěchem očkovacího centra, byla pohoda. Občas se mezi řečí zeptali, zda jsem v pohodě, i když ony by monitory reagovaly asi rychleji než já. Po hodině mne odpoutali od infúze a nechali řádě projít po místnosti. A teprve, když bylo jasné, že alergická reakce se nekoná, začali vypisovat zprávu o tom, jak to celé proběhlo. Na rozdíl od jiných, nealergiků, mi zabralo očkování hodinu a půl, ale jak řekl doktor „Better safe than sorry.“