Nedávno se mne kdosi zeptal, proč se vůbec zabývám cizími psanými modlitbami, navíc ještě z té divné keltské tradice, o které tu málokdo slyšel. Je to neužitečná práce, pouze pro fajnšmekry. Nadto používat modlitby, které vytvořil kdosi jiný – to přece nutně omezuje spontánní vyjádření vlastní víry, vztahu k Bohu. Cizí sova a cizí věty jsou přece neautentické, mohou se stát čímsi, za co se dá schovat…
Ano, všechny tyto argumenty je třeba brát vážně. Velmi vážně.
Avšak platí také, že ne-vztah k Bohu se dá skrývat za jakýmikoli slovy, i
za těmi, která budu vyslovovat jako kdyby spontánně. A svůj vztah od samých
počátků křesťanství je vyjadřován i modlitbou formální – Otčenášem. Na tom se
shodneme všichni, dokonce i ti, kdo by jinou pevně danou modlitbu (a to ani v případě,
že by byla citací biblického textu) nepřijali.
Proč to tedy dělám?
Je za tím vším hlavně osobní zkušenost. V šerém
dávnověku, kdy jsem přišla k víře, mne nikdo modlit se neučil. Ani
teoreticky, ani prakticky. Pohybovala jsem se v prostředí, kde se uznávala
pouze modlitba svými slovy. Jedinou cestou, jak se tehdy naučit modlit, bylo
naslouchat, jak se modlí druzí. Naslouchala jsem tedy a byla jsem zmatená. Přirozeně
jsem přebírala slyšené. Moje modlitby tehdy nebyly nic moc. Byly autentické,
vyjadřovaly můj vztah k Bohu, ale zároveň jsem je často nedovedla
vyjádřit, oplývala jsem mnohomluvností a někdy potřebou po uznání. Nikdy mi
tehdy nikdo neřekl „děláš to dobře“ či „děláš to špatně“. Zvyk naslouchání mi však
zůstal.
Jak šel čas, naposlouchala jsem, že v mnoha případech
je modlitba svými slovy iluzí. Patrně i jiní se „učili“ modlit stejným způsobem
jako já. Jenže… modlitby některých z nich zůstávaly týden za týdnem, měsíc
za měsícem stejné. Stejná slova, stejná témata… týden za týdnem a měsíc za
měsícem.
Další se snažili při modlitbě svými slovy vyjadřovat jako
v dobách, kdy tisk bible kralické byl novým neotřelým nápadem. Může např. někdo,
kdo není výstředním lingvistou a v běžné konverzaci se vyjadřuje obecnou
češtinou, opravdu stát za slovy „račiž se skloniti ke svým učedlníkům“?
Postupně se mi podařilo nasbírat mnoho jazykových perel. A pro vlastní potřebu
se mi postupně podařilo udělat si určitou typologii modliteb vlastními slovy.
Chci-li zapadnout mezi evangelíky č i starší generaci
evangelikálů, je vhodné modlitbu začít frází „Drahý Pane náš“ či „Drahý
Spasiteli“. Dále je nutno vyjadřovat se rádoby vzletně a sem tam, ale ne příliš
okatě ocitovat Písmo, přirozeně že v kralickém překladu nebo alespoň
v jazyce, který se mu blíží. Pokud by bylo cílem modlitby zviditelnit
vlastí ego, je nutno pojmout modlitbu jako morální či biblické poučení pro
nevědomý dav kolem.
Chci-li zapadnout mezi o něco mladší a divočejší generaci
evangelikálů či charismatiků, je na místě opakovat slůvko „Pane“ nejmíň tak
často, jak často používají teenageři ve své řeči jméno onoho kusu skotu.
V charismatickém prostoru je potom na místě sem tam vložit emotivní vzdech
„haleluja“ či bojovné „amen“ s důrazem na druhé slabice. Hodí se také
občasný polohlasný povzdech „anooo, Pane“, jímž je možno potvrdit modlitbu
druhého.
Mezi absolventy English campů a vůbec v církvích, které
mají úzké vazby k anglosaskému prostředí, a to napříč konfesemi, se stalo
módou používat různé anglismy. Vhod i nehod. Nejoblíbenějším je asi „já se
modlím…“, což v češtině působí jako pěst na oko.
Ne, že bych proto zavrhla modlitbu svými slovy. Ale… musí se
na to asi jinak.
Vraťme se k původní otázce. Proč to dělám? K čemu
staré modlitby druhých?
Třeba proto, abych z těch starých textů nabrala
inspiraci. Třeba proto, abych zkultivovala jazyk modlitby, aspoň tehdy, když už
něco pronesu veřejně. Třeba proto, abych nebrala své osobní modlitební výkony
tak vážně. Třeba proto, abych nebrala tak vážně sama sebe.
(Tento příspěvek patří do škatulky NEVÁŽNĚ)
Komentáře
Okomentovat