Ráno bylo jasné, namrzle bílé a
někde na obzoru se líně kutálel pomeranč zimního Slunce, kterému se také ještě
nechtělo vstávat. Z domova jsem vyrážela už za světla přes Prosek a když
autobus vysupěl nahoru, to ranní nadechnutí a rozhlédnutí se po kusu Prahy
stálo za to. Do hlavy mi automaticky naskočil pravoslavný „začátek obvyklý
ranní“. Rozesmálo mne to, už se to dlouho nestalo. Ne, že bych se tak dlouho nemodlila,
ale pravoslavné modlitby mi skutečně už nějaký čas nevstoupily na mysl. Jejich
archaická čeština je milý bizár, ale asi ne zcela odpovídá mému spirituálnímu prožívání.
V metru uvnitř počasí ušlo,
ale proti tomu na stanici fičelo zle. Chvíli jsme se shledávali. Nakonec se nás
sešly skromně 4 kusy, ale i tak dobré. Vyrazili jsme trochu rychlejším krokem k Vyšehradu.
Bylo třeba se zahřát. Toulky po všech možných zákoutích nás zabavily na příštích
100 minut. Postávali jsme u věcí známých i méně známých. O většině jsem nějak
přehled měla (ať žije geocaching, který udržuje mou zvídavost i touhu po
informacích v chodu). Pár nových informací o mne však brnklo. Určitě už po
dnešku na Vyšehradě bezpečně rozeznám zdivo přemyslovské, barokní, beton 20. let
minulého století a současné opravy.
Sem tam jsme koukali na
zimní Prahu, která jiskřila ve slunečním světle. Nad námi modro. Po areálu se
poflakovalo pár znuděných školních výprav, občas také někdo, kdo sem patřil. Na
parkovišti na labyrintu se překvapivě parkovalo. Pokud jsme si udržovali odsup,
zněl šum hlasů ostatních jen jako vzdálený příboj. Ne tak motorové pily
Sadů-lesů, které se pilně činily v příkopech. Jejich vytí bylo chvílemi
obtížně skousnutelné.
U rotundy sv. Martina se mi do soukromých
úvah zcela logicky přimotal Kentigern. Zatímco jsme pochodovali kolem dokola,
abychom lokalizovali původní vchod, byla chvilka k tomu zamyšleně si přečíst
nápis, aby se svatý Martin (z Tours) za nás tam někde na výsostech přimlouval. K tomu
zašeptat díky za Martina, který zdaleka tak svatý nebyl.
K dalším poznatkům, které
byly nové: mohu přísahat, že už bezpečně najdu Libušinu studánku pod Vyšehradem.
Mimochodem, na jejím prameništi sídlí BJB. Jsou tak zbožní, že i na garáži mají
v alfabetě vyvedeno, že „en arché én ho logos…“. Studánka sama je nyní
spíše posvátnou kovovou trubkou trčící z tarasu. Asi se o ní moc neví,
jinak by přece měla kešku. Smočila jsem v ní konce prstů. Voda měla
typické čtyři a půl stupně. Byla tedy v dnešním počasí nádherně teplá! Od
studánky samé jsme pak seběhli dolů na nábřeží k domu, kde bývala hospoda, kam
prý na tajňačku chodíval sám král Karel (nevím, zda i s Buškem z Velhartic)
na grundle. Jó, to musely být časy! Karel je na domě vyveden v keramice.
Tady dole u tramvaje jsme náš
improvizovaný rychlovýlet rozpustili. Každý z nás klusal za dalšími
povinnostmi. Mně cestou na rehabilitaci potkala zprostředkovaná radost. Starosta
naší městské části. Rozdával nám tu přímo u metra horkou rybí polívku
(konzumace možná až doma – za těch 150 m nevystydla), ale dík tomu jsem před
záhulem v tělocvičně stihla i oběd.
Nebylo to dnes hluboce zbožné. Na
hlubokou zbožnost by se tudy musel člověk toulat sám. Přesto šlapat místy, kudy
kráčely dějiny, má vždy něco do sebe.
Komentáře
Okomentovat