Přeskočit na hlavní obsah

Setkání

Na první pohled normální setkání dvou ne už úplně mladých žen. Povídají si o tom, co dělají. Semelou spoustu témat za neuvěřitelně krátkou dobu. Ženy to tak mívají. Jedna druhé ukazuje fotky dětí a vnoučat. Je hrdá na jejich úspěchy a proto ukazuje krátká videa z vánočního koncertu, kde hraje její dcera na housle. Další fotka starší dcery které se podařilo udělat náročnou zkoušku z angličtiny. Pohodové fotky kvetoucí zahrady s nádhernými růžovými keři všech možných barev. Obrovský nádherný kocour, který mžourá do objektivu, evidentně vyrušen fotografováním ze své siesty. Shrnuto a podtrženo: Fotky normálního života.

Na tomto setkání jsou neobvyklé dvě věci. To první je, že paradoxně obě mluvíme rusky. Jazykem lidí, které obě máme důvod nemít momentálně tak úplně v lásce. Po neuvěřitelně dlouhé době lovím z paměti slovíčka jazyka, o němž jsem se hned po maturitě zařekla, že jím mluvit nechci a nebudu. Pro druhou ženu je ruština možná bližší, než ukrajinština, protože ji měla ve škole jako první jazyk.

Druhou věcí je skutečnost, že v této chvíli asi už není dům se zahradou, rozkvetlé růže. Patrně není ani kocour. Obě to víme. Protože dům a zahrada jsou v Kyjevě. Někde tam ve válečné vřavě zůstal také její manžel a jedna ze starších dcer. Zatím žijí.

Jí samotné se po týdenní strastiplně pouti podařilo dostat do Prahy. Před několika lety tu byla na prázdninách a toužila se sem ještě někdy vrátit. Teď je tedy zde. S částí rodiny. Nevědí, jestli se kdy vrátí domů. Nevědí, co bude zítra. Patří ovšem k těm šťastnějším. Třeba proto, že zachránili víc než jen nezbytné věci. Z domu, před kterým stojíme nyní, sem slabě zaléhá zvuk houslí. Slabý pokus o to, jak vrátit životu normalitu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...