Přeskočit na hlavní obsah

Setkání

Na první pohled normální setkání dvou ne už úplně mladých žen. Povídají si o tom, co dělají. Semelou spoustu témat za neuvěřitelně krátkou dobu. Ženy to tak mívají. Jedna druhé ukazuje fotky dětí a vnoučat. Je hrdá na jejich úspěchy a proto ukazuje krátká videa z vánočního koncertu, kde hraje její dcera na housle. Další fotka starší dcery které se podařilo udělat náročnou zkoušku z angličtiny. Pohodové fotky kvetoucí zahrady s nádhernými růžovými keři všech možných barev. Obrovský nádherný kocour, který mžourá do objektivu, evidentně vyrušen fotografováním ze své siesty. Shrnuto a podtrženo: Fotky normálního života.

Na tomto setkání jsou neobvyklé dvě věci. To první je, že paradoxně obě mluvíme rusky. Jazykem lidí, které obě máme důvod nemít momentálně tak úplně v lásce. Po neuvěřitelně dlouhé době lovím z paměti slovíčka jazyka, o němž jsem se hned po maturitě zařekla, že jím mluvit nechci a nebudu. Pro druhou ženu je ruština možná bližší, než ukrajinština, protože ji měla ve škole jako první jazyk.

Druhou věcí je skutečnost, že v této chvíli asi už není dům se zahradou, rozkvetlé růže. Patrně není ani kocour. Obě to víme. Protože dům a zahrada jsou v Kyjevě. Někde tam ve válečné vřavě zůstal také její manžel a jedna ze starších dcer. Zatím žijí.

Jí samotné se po týdenní strastiplně pouti podařilo dostat do Prahy. Před několika lety tu byla na prázdninách a toužila se sem ještě někdy vrátit. Teď je tedy zde. S částí rodiny. Nevědí, jestli se kdy vrátí domů. Nevědí, co bude zítra. Patří ovšem k těm šťastnějším. Třeba proto, že zachránili víc než jen nezbytné věci. Z domu, před kterým stojíme nyní, sem slabě zaléhá zvuk houslí. Slabý pokus o to, jak vrátit životu normalitu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...