Setkání

Na první pohled normální setkání dvou ne už úplně mladých žen. Povídají si o tom, co dělají. Semelou spoustu témat za neuvěřitelně krátkou dobu. Ženy to tak mívají. Jedna druhé ukazuje fotky dětí a vnoučat. Je hrdá na jejich úspěchy a proto ukazuje krátká videa z vánočního koncertu, kde hraje její dcera na housle. Další fotka starší dcery které se podařilo udělat náročnou zkoušku z angličtiny. Pohodové fotky kvetoucí zahrady s nádhernými růžovými keři všech možných barev. Obrovský nádherný kocour, který mžourá do objektivu, evidentně vyrušen fotografováním ze své siesty. Shrnuto a podtrženo: Fotky normálního života.

Na tomto setkání jsou neobvyklé dvě věci. To první je, že paradoxně obě mluvíme rusky. Jazykem lidí, které obě máme důvod nemít momentálně tak úplně v lásce. Po neuvěřitelně dlouhé době lovím z paměti slovíčka jazyka, o němž jsem se hned po maturitě zařekla, že jím mluvit nechci a nebudu. Pro druhou ženu je ruština možná bližší, než ukrajinština, protože ji měla ve škole jako první jazyk.

Druhou věcí je skutečnost, že v této chvíli asi už není dům se zahradou, rozkvetlé růže. Patrně není ani kocour. Obě to víme. Protože dům a zahrada jsou v Kyjevě. Někde tam ve válečné vřavě zůstal také její manžel a jedna ze starších dcer. Zatím žijí.

Jí samotné se po týdenní strastiplně pouti podařilo dostat do Prahy. Před několika lety tu byla na prázdninách a toužila se sem ještě někdy vrátit. Teď je tedy zde. S částí rodiny. Nevědí, jestli se kdy vrátí domů. Nevědí, co bude zítra. Patří ovšem k těm šťastnějším. Třeba proto, že zachránili víc než jen nezbytné věci. Z domu, před kterým stojíme nyní, sem slabě zaléhá zvuk houslí. Slabý pokus o to, jak vrátit životu normalitu.