Do Prčic mě posílá občas kdekdo, studenti, kolegové,
spolu-křesťané. Bylo na čas jim vyhovět. A do Prčic, tedy správně do okolí
Prčice, jsem se vypravila. Web Toulava dokonce tvrdí, že všechny cesty vedou
nikoli do Říma, ale do Prčice! Zkusila jsem to tedy. Přirozeně zcela mimo davové
akce. A do Prčice, tedy vlastně napřed do Sedlce, jsem přikodrcala busíkem od
Sedlčan. Zcela pragmaticky. Pohybovala jsem se totiž v rámci PID (pražské
integrované).
Sedlec
Jako první byl na pořadu Sedlec. Je to rozhodně udržovanější
část dvojměstí. Seznamování se s ním jsem začala od mostu Karla Burky. Vlastně
nikoli. Úplně přesně od místního COOPu, kde jsem na tu hodinku toulání odložila
do úložné skříňky bágl. (Poradili místní, ale ne abyste nás napráskali!)
Most se jmenuje po mecenášovi, který jej dal r. 1815
vybudovat. Mecenáš skončil blbě, upadl do dluhů a jeho majetek by konfiskován.
Most ale stojí. Dokonce je na něm několik zvláštností. Tou první je svorné
soužití sv. Floriána se sv. Janem z Nepomuku, tou druhou skutečnost, že se
sedlečtí a prčičtí rvou jako koně o to, jak dlouhá část mostu je čí. Zatím to
dopadlo tak, že asi 5 metrů je společných. Kdo tedy potřebuje ratolestem
vysvětlit, co je to průnik, může most požít jako názornou pomůcku.
Další kroky směřovaly ke kostelu sv. Jeronýma. Toto
zasvěcení je v Čechách vzácné (další je v Křetíně na Blanensku).
Založen byl na přelomu 11. a 12. stol. a tehdy byl čistě románský s hřbitůvkem
okolo. Gotická přestavba ho čekala v e 14. stol., další rozšíření pak v 19.stol.,
kdy došlo ke zrušení hřbitova. Jedná se o jediný kostel u nás, který má secesní
výmalbu interiéru. Mimo bohoslužby ovšem nelze nakouknout ani klíčovou dírou,
což je dost škoda. Tento kraj si zatím moc na turisty nezvykl a je třeba s tím
počítat.
Posledním zastavením v Sedlci bylo Království růže –
postupně budovaný multifunkční komplex, do něhož patří muzeum, pivovar, skiareál
v blízkých Kvasejovicích a leccos dalšího (kdo chce, navštíví obratem
jejich web). I když jsem jen lelkovala po areálu, byli na mne milí. Na pivo
nezbyl čas, bylo nutné vysvobodit bágl z útrob improvizované úschovny a posunout
se o kousek dál.
Prčice
Prčice přišla na pořad následujícího dne. Zvědavě jsem
přešla již známý most. Prčice působí dojmem daleko šedším, uzavřenějším,
nudnějším. Přitom má co nabídnout. Je tu zámek (v soukromých rukou), špitál z r.
1854 (je tu LDN v soukromých rukou), kostel sv. Vavřince, který prý
založili Vítkovci v 11. stol. Podle ústního podání byl spojen s tvrzí
Vítkovců nejen samostatným vstupem, který je dodnes patrný na západní straně
věže, ale i tajnou chodbou v podzemí (nezkoumala jsem).
Kolem roku 1375 prošel kostel první přestavbou, dodnes se dochovala 3
gotická okna v presbytáři. Nad vítězným obloukem je vymalována freska Večeře
Páně podle Lukáše. V chrámu jsou čtyři hlavní a čtyři postranní oltáře. Hlavní
s obrazem sv. Vavřince byl zřízen Janem Vítem Malovcem. Dva z postranních
oltáře jsou zdobeny sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Isidora. Za hlavním
oltářem prý býval uchováván železnými pruty a hřebíky pobitý cep z husitských válek.
I tento kostel byl zamčený a nepřístupný. Na ceduli venku je možné se ještě
dočíst, že v poslední době se o kostele spekuluje jako o místě posledního
odpočinku Jakuba Krčína z Jelčan.
Na náměstí je pak moderní památník pochodu Praha-Prčice.
Daleko zajímavější je však bývalá synagoga, která se schovává pod špitálem.
Zajímavější a přístupnější je však kaple na okraji městečka. Jedná se asi o nejstarší kapli na území dvojměstí, byla postavena 1680 na okraji pole, kam byly pohřbívány oběti moru. Zachovala téměř v nezměněné podobě a je chráněným památkovým objektem. Dle dobových záznamů se ještě r. 1941 v kapli nacházel oltářík s obrazem Panny Marie Svatohorské, sv. Šebestiána a sv. Rocha malovaným na dřevě. V kapli byla i cenná socha Panny Marie. Ve snaze uchránit obě díla pro budoucí generace, byly cennosti odstěhovány (depozitáře Národní galerie a Arcibiskupství pražského). Kaplička je opravená, okolí upravené a s historií seznamuje infopanel.
Od
kapličky jsme se do Sedlce vraceli oklikou, ne zcela cestou necestou, ale stezkou
naučnou. Je nově osázena ovocnými stromy, osazena infopanely. A člověk na ní
nepotká živáčka. Zato potká renovovanou sochu svatého Isidora Oráče (+1130),
který se tu na rozcestí opírá o rýč, svítící do daleka nazlátlou patinou.
Vrchotice
Vrchotice
byly na několik dnů mým útočištěm. Ves je starodávná, první zmínka je z r.
1370. Za Adama Vrchotického z Loutkova je poprvé výslovně zmiňována tvrz.
Snad právě jeho potomci tvrz buď přestavěli nebo od základu znovu vybudovali
v raně renesančním slohu. Po r.1596 se majitel tvrze střídali jak na
běžícím pásu a v r. 1629 je označena jako pustá. Pak se stala součástí
poplužního dvora. Poté byla ves připojena k panství Jetřichovice (myslí se
tím ty místní). V r. 1948 přešla uvědoměle do majetku JZD a od r. 1989 je
v soukromých rukou, částečně renovována. Vedle se nachází kravín a pokojně
se pasoucí kravky dotvářejí kolorit okolí.
Komentáře
Okomentovat