Křesťanský obsah původně zemědělského svátku Lughnasadh se pojí s osobou sv. Patrika. Původní náplní byla oslava sklizně, protože v období před žněmi se původní zemědělská společnost ocitala v těžké nouzi: zásoby minulého roku byly téměř spotřebovány a pokud by sklizeň obilí a plodů nebyla dostatečná, hrozil hlad.
V křesťanské podobě svátku je v Irsku zvykem mimo
radosti z úrody také návštěva pramenů a studní (keltský svět má mnoho
takových míst spojených s jmény konkrétních světců). Dalším spíše novodobějším
zvykem je výstup na horu či kopec. A zvykem starodávným je potom specifický typ
tance. Tento zvyk se v současnosti přetavil do pořádání hudebních a
tanečních festivalů.
K tomuto svátku tedy patří obilí, květy, ovoce, čerstvě
upečený chléb jásavé radostné barvy. Jinak vděčnost, i když pod vlivem
amerického Díkůvzdání se poděkování za úrodu v křesťanském prostoru (pokud
se vůbec slaví), posunulo až k závěru sklizně, tedy do konce podzimu.
Na pečení chleba jsem si netroufla, na běžné „rukodělky“ (tedy
výrobu obilného věnce) a trochu religionistického poučení ano. Pozvala jsem se
tedy na návštěvu tam, kde tohle umějí.
Počasí se krajem honilo jak o aprílu, chvíli vedro, chvíli
déšť. Výsledkem byl vozík plný mokrých klasů, které šly místy ze země i s kořínky.
A také s okolním plevelem. Koukol to nebyl, tento biblický plevel není nějak
v poslední době k mání. Zato pýru bylo celkem dost.
Nezbylo, než obilí vyházet z vozíku a rozprostřít, aby
aspoň trochu proschlo. Na první pohled to byla šílená změť a připadalo mi, že v tomhle
se budem patlat hodiny. Nakonec to nebylo tak zlé. A určitá vlhkost (neprášilo
se tedy) byla úlevou i pro mou alergii. Odvážně jsem se hrabala v ječmeni holýma
rukama (jasně, že jsem se příliš netulila k ječmínkovým fousům) – a dopadlo
to dobře. Po nějaké době se ošatka začala plnit stébly přistřiženými na správnou
délku a plevel a hluchá stébla končily sice nikoliv v ohni neuhasitelném, ale v nádobě
odpadní (myslím, že sláma směřovala na kompost). Ošatka se zaplnila a vypadala
mírumilovně, úhledně a uskládaně. Ale andělům tu činnost eschatologické žně
nezávidím. Dalo to fušku. Od nynějška si budu ono podobenství spojovat se
zahradnickými nůžkami a osinami na triku.
Věnec z pouhých klasů by byl sice hezký, ale trošku
fádní. Ke slovu přišly květiny místních luk – toten, vikev, červený jetel, řebříček,
starček, jestřábník. Něco květin sušených a pár stébel jiného obilí.
Prostorově náročnou činností bylo předpřipravit si svazky,
které se potom rovnou připevňovaly na slaměný korpus. Ten byl celkem velký, znamenalo
to, že svazečků bylo třeba víc než dost. Záhy ležely na stol, na lavicích, na
dalších vodorovných místech. Šlo o to, aby byla přibližně stejně objemné. Na
konci to tedy byla akce jak z „Vařila myšička kašičku“, totiž „tomu málo, tomu
nic...“
Následné připevňování, motání a ovíjení vázacím drátem – to už
byla hračka. Ječné klasy se odměnily tím, že ječmínkové fousy ještě zvětšily
optickou velikost věnce a krásně se vlnily. Nááádhera.
Keltové rádi pyromaní. Asi se sejnou intenzitou a stejnou
radostí jako kluci ve vlčáckém věku či mladí požárníci. V situaci, kdy
hoří 1000 hektarů na severu, si příznivci keltské spirituality dovolili udělat
oheň jen v domácím zahradním krbu. Bez ohně by to zkrátka nešlo. Platí tu
podobné zásady jako pro oheň táborový – je to oheň slavnostní, má svá pravidla
(jo, a buřty se na něm nepečou). Oheň prozařoval nastupující noc, zaháněl
dloužící se stíny. Byl upomínkou na světlo. Na to, že z „jasné části roku“ zbývá,
ať již optimisticky či pesimisticky, polovina.
Komentáře
Okomentovat