Přeskočit na hlavní obsah

Do Prčic! – 3. Lughnasadh

Budím se do tichého rána. Klasický rituál, cvičit, sprcha, modlitba. Laudy u otevřeného okna nad záhonem nádherných bledě žluto-oranžových secesních růží. Je neděle, křesťané slaví Krista, mimo jiné i jako slunce spravedlnosti. Ale dnešní text je z Kázání na hoře, o nepečování. K díkům za dary země se hodí. Stejně i slova žalmu o tom, že nebesa vypravují o Boží slávě.

Dozvukem včerejší noci jsou mnohé z otázek, které mne navštěvují u ohňů tak nějak vždy v průběhu let: o vlastním zápalu pro věc, o samotě, tichu a knotech doutnajících. Dnešek předkládá otázku, zda je možné dát víc, než sebe sama – jaké jsou legitimní symboly takového vydání se a jak moc je na nás, křesťanech zrovna tohle vidět.

Dopolední bohoslužba se pak vypořádala s vytvořeným věncem – po požehnání byl pověšen na vchodové dveře.

Odpoledne byl čas na výstupy na horu a návštěvu pramenů. Švindlovali jsme. Nahoru na horu nás vyvezlo auto. Do osady s podivným jménem Ounuz. Je to takový Hobitín. Pár baráčků. Jeden jediný obydlen trvale. Zbytek jsou chalupy. Prošli jsme se odtud na Javorovou skálu. Pravda, není tam úplně super vyhlídka, letité stromy stíní pohled do krajiny zdařile (kdysi jsme tomu říkávali Plevelova vyhídka), ale bylo to zvláštní místo. Místo, které zabydlují kameny, obrovské buky. Sem tam se najde i studánka, ale mnohé jsou (otázka je, zda jen vlivem letošního sucha) vyschlé. Někde se v listí krčí vlhká bahnitá louže, jinde ani to ne. Přitom zde by jeden čekal prameniště. Možná však pramínky vd stahuje něčí studna, těžko říct. Z Javorové skály (přímo tam nikdo moc nechodí) jsme šli pak přes vlastně skoro horskou louku ke skiareálu a z Krkonoš přemístěné Poštovně (prý se tady po kopci taky navandrovala, než ji umístili tam, kde je právě teď). Od horní stanice lanovky byl nádherný rozhled do kraje. Je to tupodobný zlom jako u Turnova nebo na Dobré Vodě u Hartmanic. Ale na geologii jsem se nedívala. Zato jsem obdivovala kousíček bukovo-jedlového původního pralesa, jehož se tu pidikousek zachoval. Jedle, že je jeden neobejme a mezi nim staré, uzlovaté statné buky. Jeden stál u staré dlážděné cesty. Některé z cest tady nahoře jsou prastaré. Přemýšlela jsem, kdo tudy chodíval, odkud a kam a na co tak mohli ti lidé před staletími myslet, jak vypadala krajina pod nimi, dnes typická směs vísek, lesíků a polí. Zvláštní pocit, obrousit svými stopami o nepatrné nic kameny cest. Mé stopy odvane vítr. Tento kraj není mým krajem, přesto má něco do sebe. Stinná cesta se stočila zpět do osady, na hřbet kopce. Stojím na hraně. V rovnováze. K přemýšlení toho je dost. A proto přemýšlím.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...
Okomentovat
Další informace

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...
Okomentovat
Další informace