Přeskočit na hlavní obsah

Do Prčic! – 3. Lughnasadh

Budím se do tichého rána. Klasický rituál, cvičit, sprcha, modlitba. Laudy u otevřeného okna nad záhonem nádherných bledě žluto-oranžových secesních růží. Je neděle, křesťané slaví Krista, mimo jiné i jako slunce spravedlnosti. Ale dnešní text je z Kázání na hoře, o nepečování. K díkům za dary země se hodí. Stejně i slova žalmu o tom, že nebesa vypravují o Boží slávě.

Dozvukem včerejší noci jsou mnohé z otázek, které mne navštěvují u ohňů tak nějak vždy v průběhu let: o vlastním zápalu pro věc, o samotě, tichu a knotech doutnajících. Dnešek předkládá otázku, zda je možné dát víc, než sebe sama – jaké jsou legitimní symboly takového vydání se a jak moc je na nás, křesťanech zrovna tohle vidět.

Dopolední bohoslužba se pak vypořádala s vytvořeným věncem – po požehnání byl pověšen na vchodové dveře.

Odpoledne byl čas na výstupy na horu a návštěvu pramenů. Švindlovali jsme. Nahoru na horu nás vyvezlo auto. Do osady s podivným jménem Ounuz. Je to takový Hobitín. Pár baráčků. Jeden jediný obydlen trvale. Zbytek jsou chalupy. Prošli jsme se odtud na Javorovou skálu. Pravda, není tam úplně super vyhlídka, letité stromy stíní pohled do krajiny zdařile (kdysi jsme tomu říkávali Plevelova vyhídka), ale bylo to zvláštní místo. Místo, které zabydlují kameny, obrovské buky. Sem tam se najde i studánka, ale mnohé jsou (otázka je, zda jen vlivem letošního sucha) vyschlé. Někde se v listí krčí vlhká bahnitá louže, jinde ani to ne. Přitom zde by jeden čekal prameniště. Možná však pramínky vd stahuje něčí studna, těžko říct. Z Javorové skály (přímo tam nikdo moc nechodí) jsme šli pak přes vlastně skoro horskou louku ke skiareálu a z Krkonoš přemístěné Poštovně (prý se tady po kopci taky navandrovala, než ji umístili tam, kde je právě teď). Od horní stanice lanovky byl nádherný rozhled do kraje. Je to tupodobný zlom jako u Turnova nebo na Dobré Vodě u Hartmanic. Ale na geologii jsem se nedívala. Zato jsem obdivovala kousíček bukovo-jedlového původního pralesa, jehož se tu pidikousek zachoval. Jedle, že je jeden neobejme a mezi nim staré, uzlovaté statné buky. Jeden stál u staré dlážděné cesty. Některé z cest tady nahoře jsou prastaré. Přemýšlela jsem, kdo tudy chodíval, odkud a kam a na co tak mohli ti lidé před staletími myslet, jak vypadala krajina pod nimi, dnes typická směs vísek, lesíků a polí. Zvláštní pocit, obrousit svými stopami o nepatrné nic kameny cest. Mé stopy odvane vítr. Tento kraj není mým krajem, přesto má něco do sebe. Stinná cesta se stočila zpět do osady, na hřbet kopce. Stojím na hraně. V rovnováze. K přemýšlení toho je dost. A proto přemýšlím.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace