Budím se do tichého rána. Klasický rituál, cvičit, sprcha, modlitba. Laudy u otevřeného okna nad záhonem nádherných bledě žluto-oranžových secesních růží. Je neděle, křesťané slaví Krista, mimo jiné i jako slunce spravedlnosti. Ale dnešní text je z Kázání na hoře, o nepečování. K díkům za dary země se hodí. Stejně i slova žalmu o tom, že nebesa vypravují o Boží slávě.
Dozvukem včerejší noci jsou mnohé z otázek, které mne
navštěvují u ohňů tak nějak vždy v průběhu let: o vlastním zápalu pro věc,
o samotě, tichu a knotech doutnajících. Dnešek předkládá otázku, zda je možné
dát víc, než sebe sama – jaké jsou legitimní symboly takového vydání se a jak moc
je na nás, křesťanech zrovna tohle vidět.
Dopolední bohoslužba se pak vypořádala s vytvořeným věncem
– po požehnání byl pověšen na vchodové dveře.
Odpoledne byl čas na výstupy na horu a návštěvu pramenů. Švindlovali
jsme. Nahoru na horu nás vyvezlo auto. Do osady s podivným jménem Ounuz. Je to
takový Hobitín. Pár baráčků. Jeden jediný obydlen trvale. Zbytek jsou chalupy.
Prošli jsme se odtud na Javorovou skálu. Pravda, není tam úplně super vyhlídka,
letité stromy stíní pohled do krajiny zdařile (kdysi jsme tomu říkávali
Plevelova vyhídka), ale bylo to zvláštní místo. Místo, které zabydlují kameny, obrovské
buky. Sem tam se najde i studánka, ale mnohé jsou (otázka je, zda jen vlivem
letošního sucha) vyschlé. Někde se v listí krčí vlhká bahnitá louže, jinde
ani to ne. Přitom zde by jeden čekal prameniště. Možná však pramínky vd stahuje
něčí studna, těžko říct. Z Javorové skály (přímo tam nikdo moc nechodí)
jsme šli pak přes vlastně skoro horskou louku ke skiareálu a z Krkonoš přemístěné
Poštovně (prý se tady po kopci taky navandrovala, než ji umístili tam, kde je
právě teď). Od horní stanice lanovky byl nádherný rozhled do kraje. Je to
tupodobný zlom jako u Turnova nebo na Dobré Vodě u Hartmanic. Ale na geologii
jsem se nedívala. Zato jsem obdivovala kousíček bukovo-jedlového původního
pralesa, jehož se tu pidikousek zachoval. Jedle, že je jeden neobejme a mezi
nim staré, uzlovaté statné buky. Jeden stál u staré dlážděné cesty. Některé z cest
tady nahoře jsou prastaré. Přemýšlela jsem, kdo tudy chodíval, odkud a kam a na
co tak mohli ti lidé před staletími myslet, jak vypadala krajina pod nimi, dnes
typická směs vísek, lesíků a polí. Zvláštní pocit, obrousit svými stopami o nepatrné
nic kameny cest. Mé stopy odvane vítr. Tento kraj není mým krajem, přesto má
něco do sebe. Stinná cesta se stočila zpět do osady, na hřbet kopce. Stojím na
hraně. V rovnováze. K přemýšlení toho je dost. A proto přemýšlím.
Komentáře
Okomentovat