Přeskočit na hlavní obsah

TDO I

TDO znamená Týden duchovní obnovy. Ten název trochu mate, nejsou to klasické rekolekce. Ale už se zkrátka ujal. Následující povídání není žádný oficiální deníček, jedná se čistě o můj osobní náhled na dění. Jiné úhly pohledu dalších účastníků mají nejen právo, ale přímo povinnost se lišit.
13.8.2022

Vyrazila jsem ihned po naší slavné starokatolické vavřinecké pouti, ani jsem si pořádně grilovačku neužila. Se svým batohem (balím stejně velký na 3 dny i na 3 týdny) jsem se prodrala nedělní Prahou do Libně. O následný adrenalin se mi postaraly České dráhy (to není spoiler na reklamu, vážně ne). Mrkla jsem jedním okem na tabuli odjezdů. Vše v pořádku, i nařídila jsem svému chytrému telefonu, aby mi koupil jízdenku. Pak jsem se přesunula na nástupiště. Do odjezdu zbývalo pohodových 10 minut. Stojím, stojím… Doba příjezdu vlaku – nic. Dalších 5 minut – nic. Nádražní rozhlas nic. Můj chytrý telefon se tvářil, že nikde není problém, že tedy sedím ve vlaku a šupajdím ke Kolínu. Evidentně jsem tvrdnula stále na neútulném betonovém nástupišti.  Přijel osobák na Český Brod a odjel. To už jsme tu ale vážně neměli být. Nádražní rozhlas nic. Ne že by zarytě mlčel. Každou chvíli hlásil měnící se zpoždění rychlíků ze Slovenska. Zarytě mlčel jen o našem vlaku.

Teprve pak se začala chovat bezradně i aplikace. Zpoždění přidávala po minutě, ale ani ona evidentně nevěděla, kde vlak je.  Když už hlásila 25 minut, přiřítili se nějací lidé směrem z haly s tím že vlak bude mít zpoždění snad 45 minut, ale že o něm nikdo nic neví. Problém byl jasný. Tedy, mně už v té chvíli došel. Pracovníkům dráhy však ještě ne. A tak zarytě mlčeli. Zřejmě se domnívali, že tak sníží úroveň stresu a naštvání čekajících desítek lidí. (Jasně, nestíhali vytočit zpožděné soupravy ze Slovenska, ale zatím byli tajnosnubní.)

Mezitím přifrčela odfrčel jiný rychlík (na ten soupravu asi nějakým zázrakem měli). Po 40 hodně, ale vskutku hodně naštvaných minutách, kdy jsem již byla rozhodnuta nastoupit do čehokoli, co pojede zhruba mým směrem flexi-neflexi, konečně naskočil na tabuli náš rychlík. Vzápětí se také přiloudal. A také nádražní rozhlas cosi pípl.

Měla jsem kliku jen na to, že mi s batohem pomohli další spolunaštvaní. Našla jsem si místečko a spočinula. Hlavou mi intenzivně vrtala otázka, jak by se toto mé povídání vyjímalo v tom populárním časopise na křídovém papíře, který se mi tu bimbal nad hlavou. Určitě by to neotiskli. Mezitím jsme na mezi za Běchovicemi tiše nabírali další zpoždění. Informace o tom, že je vlak opožděn z důvodu toho, že nebyla souprava, jsme se dočkali mezi Kolínem a Pečkami. Ale to nám již ti, kdo jeli z Hlaváku odvyprávěli svou ještě horší verzi. Tam se na poslední chvíli měnilo nástupiště (taky bez ohlášení, jen to naskočilo, zmizelo a naskočilo jinde) a výsledkem bylo zoufalé stěhování národů. Někteří zoufalci tak patrně zmeškali i vlak zpoždění o 45 minut! Abych byla čestná, mně osobně to nikdo nevyprávěl, ale jedna hlasově výraznější dáma sdílela tento zážitek do mobilu se svou rodinou. Nechápala jsem sice, nač potřebuje mobil, hlasově by to hravě zvládla z Kolína nejmíň do Pardubic. Byla jsem zticha, protože nebylo radno zvyšovat hladinu adrenalinu kohokoli z nás, atmosféra jiskřila.

Za Kolínem jsme se shledali se Zuzkou, další účastnicí, která za sebou měla cestu ze Šumavy, a já se od hlasově nadané dámy přesunula o vagón dál. Pak už se nedělo nic moc zvláštního. Co také, když vlak měl 55 minut sekyru a na přestup na přípoj bylo původně 6 minut? Před Ústím (nad Orlicí) jsme sebrali batohy, igelitky, kytary, další igelitky a sunuly se k východu se zbožným přáním chytit další lokálku, která jela za hodinu po té plánované. Bylo to celkem tak tak, na přestup asi 15 minut. Nádraží v Ústí se vyznačuje dlouhatananáským podchodem a jasnou logikou, že čím kratš čas na přestup člověk má, tím je to dále. Zuzka zadávala do mobilu nákup jízdenky. Ve chvíli, kdy jí pípla, ozval se mobil znovu, ale to už jsme brzdili ve stanici. Mobil nás informoval, že budeme mít odvoz už z Ústí. 

Rychle jsme tedy vypadly z vlaku, a honem honem stornovat jízdenku (uf, stihlo se to). Pár minut nám to zabralo. Ale odvoz nikde. Rozhlížely jsme se na všechny svět strany, když mobil zacinkl znovu. Kdeže jsme? Nu, kde, před nádražím přece, na parkovišti a je nás vidět zdaleka. I když walking stick nejsou tak nápadné jako berle, přede jen člověka, který používá 4 „nohy“ nelze přehlédnout. Povědomé auto však nikde. Za chvíli mobil opět netrpělivě zacinkal, kde jsme a že máme jít ke staré budově. Souhlasilo. Až na malý detail. Stará budova je tu obšancována kolejemi zepředu i zezadu a příchod k ní je pouze podchodem. Tím auto jasně nejelo a že by drkotalo po kolejích? Přece jen mi to nedalo a šla jsem se mrknout. Ve chvíli, kdy jsme vylézala z podchodu, se mi rozsvítilo. Auto čekalo vpravdě vzorně. Ovšem na nádraží Ústí nad Orlicí město. My byli na nádraží Ústí nad Orlicí. Nebýt zážitku před třemi lety, kdy jsme na „městě“ honili rychlík, asi by mi to docvaklo pomaleji. Následoval hurónský řev a auto se po několika minutách objevilo. Cestou k Letohradu jsme se různě předjížděli s lokálkou, kterou jsme měli původně jet. Příjezdem do Nekoře skončila cestovatelsko-dobrodružně-adrenalinová část tohoto příběhu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...