Přeskočit na hlavní obsah

TDO I

TDO znamená Týden duchovní obnovy. Ten název trochu mate, nejsou to klasické rekolekce. Ale už se zkrátka ujal. Následující povídání není žádný oficiální deníček, jedná se čistě o můj osobní náhled na dění. Jiné úhly pohledu dalších účastníků mají nejen právo, ale přímo povinnost se lišit.
13.8.2022

Vyrazila jsem ihned po naší slavné starokatolické vavřinecké pouti, ani jsem si pořádně grilovačku neužila. Se svým batohem (balím stejně velký na 3 dny i na 3 týdny) jsem se prodrala nedělní Prahou do Libně. O následný adrenalin se mi postaraly České dráhy (to není spoiler na reklamu, vážně ne). Mrkla jsem jedním okem na tabuli odjezdů. Vše v pořádku, i nařídila jsem svému chytrému telefonu, aby mi koupil jízdenku. Pak jsem se přesunula na nástupiště. Do odjezdu zbývalo pohodových 10 minut. Stojím, stojím… Doba příjezdu vlaku – nic. Dalších 5 minut – nic. Nádražní rozhlas nic. Můj chytrý telefon se tvářil, že nikde není problém, že tedy sedím ve vlaku a šupajdím ke Kolínu. Evidentně jsem tvrdnula stále na neútulném betonovém nástupišti.  Přijel osobák na Český Brod a odjel. To už jsme tu ale vážně neměli být. Nádražní rozhlas nic. Ne že by zarytě mlčel. Každou chvíli hlásil měnící se zpoždění rychlíků ze Slovenska. Zarytě mlčel jen o našem vlaku.

Teprve pak se začala chovat bezradně i aplikace. Zpoždění přidávala po minutě, ale ani ona evidentně nevěděla, kde vlak je.  Když už hlásila 25 minut, přiřítili se nějací lidé směrem z haly s tím že vlak bude mít zpoždění snad 45 minut, ale že o něm nikdo nic neví. Problém byl jasný. Tedy, mně už v té chvíli došel. Pracovníkům dráhy však ještě ne. A tak zarytě mlčeli. Zřejmě se domnívali, že tak sníží úroveň stresu a naštvání čekajících desítek lidí. (Jasně, nestíhali vytočit zpožděné soupravy ze Slovenska, ale zatím byli tajnosnubní.)

Mezitím přifrčela odfrčel jiný rychlík (na ten soupravu asi nějakým zázrakem měli). Po 40 hodně, ale vskutku hodně naštvaných minutách, kdy jsem již byla rozhodnuta nastoupit do čehokoli, co pojede zhruba mým směrem flexi-neflexi, konečně naskočil na tabuli náš rychlík. Vzápětí se také přiloudal. A také nádražní rozhlas cosi pípl.

Měla jsem kliku jen na to, že mi s batohem pomohli další spolunaštvaní. Našla jsem si místečko a spočinula. Hlavou mi intenzivně vrtala otázka, jak by se toto mé povídání vyjímalo v tom populárním časopise na křídovém papíře, který se mi tu bimbal nad hlavou. Určitě by to neotiskli. Mezitím jsme na mezi za Běchovicemi tiše nabírali další zpoždění. Informace o tom, že je vlak opožděn z důvodu toho, že nebyla souprava, jsme se dočkali mezi Kolínem a Pečkami. Ale to nám již ti, kdo jeli z Hlaváku odvyprávěli svou ještě horší verzi. Tam se na poslední chvíli měnilo nástupiště (taky bez ohlášení, jen to naskočilo, zmizelo a naskočilo jinde) a výsledkem bylo zoufalé stěhování národů. Někteří zoufalci tak patrně zmeškali i vlak zpoždění o 45 minut! Abych byla čestná, mně osobně to nikdo nevyprávěl, ale jedna hlasově výraznější dáma sdílela tento zážitek do mobilu se svou rodinou. Nechápala jsem sice, nač potřebuje mobil, hlasově by to hravě zvládla z Kolína nejmíň do Pardubic. Byla jsem zticha, protože nebylo radno zvyšovat hladinu adrenalinu kohokoli z nás, atmosféra jiskřila.

Za Kolínem jsme se shledali se Zuzkou, další účastnicí, která za sebou měla cestu ze Šumavy, a já se od hlasově nadané dámy přesunula o vagón dál. Pak už se nedělo nic moc zvláštního. Co také, když vlak měl 55 minut sekyru a na přestup na přípoj bylo původně 6 minut? Před Ústím (nad Orlicí) jsme sebrali batohy, igelitky, kytary, další igelitky a sunuly se k východu se zbožným přáním chytit další lokálku, která jela za hodinu po té plánované. Bylo to celkem tak tak, na přestup asi 15 minut. Nádraží v Ústí se vyznačuje dlouhatananáským podchodem a jasnou logikou, že čím kratš čas na přestup člověk má, tím je to dále. Zuzka zadávala do mobilu nákup jízdenky. Ve chvíli, kdy jí pípla, ozval se mobil znovu, ale to už jsme brzdili ve stanici. Mobil nás informoval, že budeme mít odvoz už z Ústí. 

Rychle jsme tedy vypadly z vlaku, a honem honem stornovat jízdenku (uf, stihlo se to). Pár minut nám to zabralo. Ale odvoz nikde. Rozhlížely jsme se na všechny svět strany, když mobil zacinkl znovu. Kdeže jsme? Nu, kde, před nádražím přece, na parkovišti a je nás vidět zdaleka. I když walking stick nejsou tak nápadné jako berle, přede jen člověka, který používá 4 „nohy“ nelze přehlédnout. Povědomé auto však nikde. Za chvíli mobil opět netrpělivě zacinkal, kde jsme a že máme jít ke staré budově. Souhlasilo. Až na malý detail. Stará budova je tu obšancována kolejemi zepředu i zezadu a příchod k ní je pouze podchodem. Tím auto jasně nejelo a že by drkotalo po kolejích? Přece jen mi to nedalo a šla jsem se mrknout. Ve chvíli, kdy jsme vylézala z podchodu, se mi rozsvítilo. Auto čekalo vpravdě vzorně. Ovšem na nádraží Ústí nad Orlicí město. My byli na nádraží Ústí nad Orlicí. Nebýt zážitku před třemi lety, kdy jsme na „městě“ honili rychlík, asi by mi to docvaklo pomaleji. Následoval hurónský řev a auto se po několika minutách objevilo. Cestou k Letohradu jsme se různě předjížděli s lokálkou, kterou jsme měli původně jet. Příjezdem do Nekoře skončila cestovatelsko-dobrodružně-adrenalinová část tohoto příběhu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...