Přeskočit na hlavní obsah

TDO II

... pokračování...

13.8.2022 večer

Díky svému cestovatelskému dobrodružství jsme byli skoro poslední dorazivší v sobotu. Jednu výhodu to mělo, dojeli jsme právě včas k večeři. Poté nastal lehký ubytovací zmatek. Bylo nad slunce jasné, že ve třech ženských se do „našeho“ tradičního pokojíku nevejdeme. Poté, co jsme prošmejdili celý barák, se jako nejjednodušší jevilo přehodit se s „klukama“ (lze označovat za kluky muže 40+???), kteří byli jen dva. Zůstal nám tedy téměř stejný výhled na louku a les, na západy slunce. A o nějaké 4 kroky se prodloužila cesta za ranním kafem na straně jedné, na straně druhé se o stejný počet kroků zkrátila cesta za ranní sprchou. Byl to přijatelný kompromis, tak jsem ani „nefrfnňala“, vybalila si a spěchala na první večerní posezení. Těšila jsem se, až si aspoň stručně povíme, kdo co a jak. Některé jsem neviděla rok, jiné pár měsíců, další zatím nikdy.

Jenže ouha! Vypadalo to, že se žádné posezení konat nebude! A že se možná celá akce obrátí v prach. Považte. Měli jsme tři sudy piva (tedy dva sudy a soudek) a nesprávnou pípu! Pro některé jedince to byla téměř životní tragédie. Sebrali se a společné posezení bojkotovali. Jiní se sklenicí vody hrdinně předstírali, že mají pivo. Jenže z vody pivo neuděláš, v liturgice se mluví maximálně tak o vínu a podle filmu Anděl Páně I navíc platí: „To umí jen mladej pán a toho nebudeme obtěžovat!“

Taky jsme nemuseli,  o své tajné zásoby vína se rozdělili ti nesobečtí a vždy připravení. Sice nás pak ve společenské místnosti sedělo méně, ale zas byla možnost si opravdu celkem dosyta popovídat. Nešla jsem tedy rozhodně spát se slepicemi.

14.8.2022

Ráno nastal čas rozjet malý keltský experiment. Přišla jsem k němu (jak už to bývá) jako slepý k houslím. Týden před odjezdem telefon od organizátora TDO, že se usnesli, že již dost bylo modliteb jednou ustálenou formou. Že to tedy chce změnu a že se o ni (asi vzhledem k oblíbenosti keltských požehnání na biblických hodinách) postarám a zařídím. Lehce jsem si tehdy pomyslela cosi o tom, že nevědí, co činí. Hlavou mi prokmitla legenda o křížové vigilii svatého Cuthberta. Poznámka pro neznalce keltské spirituality: to znamená, že se dotyčný světec ponořil před modlitbou žalmů aspoň po pás do moře (a to na severu není žádné kafíčko) a modlil se zpaměti žalmy celou noc, tedy bratru odříkal jich nejméně šetsatřicet. Za tohle by mne účastníci patrně spolehlivě umlátili čepicema. Bylo tedy nutno jít jinou cestou. Vybrala jsem tedy ranní modlitby z komunit Iona, Northumbria a Aidan&Hilda, maličko sjednotila formu, aby v tom nebyl hokej, označila role a poslala k vytištění s myšlenkou, ať se děje vůle Boží. Jenže jak to realizovat v praxi? Vůbec se mi nechtělo natřásat před ostatními v nějaké vůdčí roli. Přemýšlela jsem tedy o tom, jak danou akci deklerikalizovat. Povzbuzením mi byla homilie z vavřinecké pouti, kde zaznělo jemně něco o tom, že textilní jáhni (rozuměj: obecně duchovní, vrcholem jejichž realizace jsou jen ony, nebo hlavně ony, ooblečkované příležitosti) jsou asi jak církvi, tak světu poněkud „pro kočku“.

Mým prvním nápadem bylo, že se za prvé předsedající vystřídají, za další, že si budu vybírat předsedající modlitbě důsledně z množiny laiků. Když jsme dolaďovali v sobotu večer drobné detaily, nastal posun ještě o krok dál. Přibylo za třetí – ženy mají přednost. Ne, nešlo mi o nějakou rebelii nebo zabejčenost. Po zkušenostech z biblických mám zkrátka trochu vizi, že může-li někdo něco dělat, mohu já, pokud to umím, jej povzbudit v tom, aby si to aspoň zkusil. Netřeba pak být u každého církevního šustnutí, protože tady budou další kompetentní lidičkové. K tématu týdne „My jsme církev“ se to navíc tak nějak hodilo. Dodat druhým i kousek praktického sebevědomí, že být církví neznamená pouze zbožně zírat či naslouchat, že je možno přihodit k tomu trošek vlastní aktivity a že je tato aktivita vítaná.

Stejně mi z toho bylo v noci úzko. Jednak proto, že jsem najednou vstupovala do ne zcela známého prostoru s lidmi, které ne zcela znám, jednak proto, že jsem cíl onoho experimentu musela být schopná sdělit srozumitelně jak duchovním (ať žije církevní diplomacie), tak laikům. Jak moc srozumitelné to ráno bylo, nevím. Uvedla jsem to oním povídáním o svatém Cuthbertovi a pak jsem hledala lepší slovo pro ženy-laičky (to zní blbě). Nějakým jiným skloňováním z toho nakonec vyšla LAJKA. Proč ne, i ona byla průkopnice. Ty naše měly navíc to štěstí, že je za předsedání modlitbě nehrozil sežehnout plamen inkvizice ani církevního soudu (historická reminiscence: jeho založení se, naštěstí neúspěšně, dožadovala 49. synoda, známí vtipálci tuto snahu tehdy komentovali tím, že soud bude složen výlučně z manželek duchovních a bude se zvát SUDIČKY). Modlitba nebyla výlučně feministická záležitost, cílem také nebylo vyloučit druhou polovinu lidstva z dění, pánové se postupně zhostili rolí lektorů.

A dle zásady, chceš-li něco po druhých, nes svou kůži na trh, jsem si první modlitbu ošéfovala sama. Přežila jsem to a navíc se potvrdilo, že je to opravdu modlitba pro zaměstnané lidi, stihli jsme to (i s úvodními a začátečnickými kiksy) za čtvrt hodiny. Navíc: modlí-li se něco člověk sám a modlí-li se společenství, získává celá záležitost jinou dynamiku (ale tohle jsem si víc „vyžrala“ o pár dní později).

Ranní modlitba v neděli dopadla dobře (soudě dle toho, že se pak nikdo neměl ke svážení dříví a tvorbě inkviziční hranice), avšak někdy druzí reagují neočekávaně, jak se ukázalo o několik dní později.

Nedělní dopoledne jsme strávili tradičně zbožně. I tato bohoslužba byla fajn, ti, kdo už mají pár ročníků TDO za sebou, měli představu, ti noví aspoň očekávání. Rozhodně to nebyla formalita, aspoň za sebe jsem vnímala Boha jako blízkého a přítomného.

Odpoledne jsme se potulovali po Žamberku. Nejprve několik hodin v muzeu starých strojů (sice nejen, ale výrazněji klučičí záležitost), pak aspoň chvilku toulky částí města a zámeckým parkem. Večer už byla správná pípa a žíznivci se dočkali oroseného půllitříku. V tom vedru ani nebylo divu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...