... pokračování...
13.8.2022 večer
Díky svému cestovatelskému dobrodružství jsme byli skoro
poslední dorazivší v sobotu. Jednu výhodu to mělo, dojeli jsme právě včas k večeři.
Poté nastal lehký ubytovací zmatek. Bylo nad slunce jasné, že ve třech ženských
se do „našeho“ tradičního pokojíku nevejdeme. Poté, co jsme prošmejdili celý
barák, se jako nejjednodušší jevilo přehodit se s „klukama“ (lze označovat za
kluky muže 40+???), kteří byli jen dva. Zůstal nám tedy téměř stejný výhled na
louku a les, na západy slunce. A o nějaké 4 kroky se prodloužila cesta za ranním
kafem na straně jedné, na straně druhé se o stejný počet kroků zkrátila cesta
za ranní sprchou. Byl to přijatelný kompromis, tak jsem ani „nefrfnňala“,
vybalila si a spěchala na první večerní posezení. Těšila jsem se, až si aspoň
stručně povíme, kdo co a jak. Některé jsem neviděla rok, jiné pár měsíců, další
zatím nikdy.
Jenže ouha! Vypadalo to, že se žádné posezení konat nebude!
A že se možná celá akce obrátí v prach. Považte. Měli jsme tři sudy piva
(tedy dva sudy a soudek) a nesprávnou pípu! Pro některé jedince to byla téměř
životní tragédie. Sebrali se a společné posezení bojkotovali. Jiní se sklenicí
vody hrdinně předstírali, že mají pivo. Jenže z vody pivo neuděláš, v liturgice
se mluví maximálně tak o vínu a podle filmu Anděl Páně I navíc platí: „To umí
jen mladej pán a toho nebudeme obtěžovat!“
Taky jsme nemuseli, o
své tajné zásoby vína se rozdělili ti nesobečtí a vždy připravení. Sice nás pak
ve společenské místnosti sedělo méně, ale zas byla možnost si opravdu celkem dosyta
popovídat. Nešla jsem tedy rozhodně spát se slepicemi.
14.8.2022
Ráno nastal čas rozjet malý keltský experiment. Přišla jsem
k němu (jak už to bývá) jako slepý k houslím. Týden před odjezdem
telefon od organizátora TDO, že se usnesli, že již dost bylo modliteb jednou
ustálenou formou. Že to tedy chce změnu a že se o ni (asi vzhledem k oblíbenosti
keltských požehnání na biblických hodinách) postarám a zařídím. Lehce jsem si tehdy
pomyslela cosi o tom, že nevědí, co činí. Hlavou mi prokmitla legenda o křížové
vigilii svatého Cuthberta. Poznámka pro neznalce keltské spirituality: to
znamená, že se dotyčný světec ponořil před modlitbou žalmů aspoň po pás do moře
(a to na severu není žádné kafíčko) a modlil se zpaměti žalmy celou noc, tedy
bratru odříkal jich nejméně šetsatřicet. Za tohle by mne účastníci patrně spolehlivě
umlátili čepicema. Bylo tedy nutno jít jinou cestou. Vybrala jsem tedy ranní
modlitby z komunit Iona, Northumbria a Aidan&Hilda, maličko sjednotila formu,
aby v tom nebyl hokej, označila role a poslala k vytištění s myšlenkou,
ať se děje vůle Boží. Jenže jak to realizovat v praxi? Vůbec se mi nechtělo
natřásat před ostatními v nějaké vůdčí roli. Přemýšlela jsem tedy o tom,
jak danou akci deklerikalizovat. Povzbuzením mi byla homilie z vavřinecké pouti,
kde zaznělo jemně něco o tom, že textilní jáhni (rozuměj: obecně duchovní, vrcholem
jejichž realizace jsou jen ony, nebo hlavně ony, ooblečkované příležitosti)
jsou asi jak církvi, tak světu poněkud „pro kočku“.
Mým prvním nápadem bylo, že se za prvé předsedající
vystřídají, za další, že si budu vybírat předsedající modlitbě důsledně z množiny
laiků. Když jsme dolaďovali v sobotu večer drobné detaily, nastal posun
ještě o krok dál. Přibylo za třetí – ženy mají přednost. Ne, nešlo mi o nějakou
rebelii nebo zabejčenost. Po zkušenostech z biblických mám zkrátka trochu
vizi, že může-li někdo něco dělat, mohu já, pokud to umím, jej povzbudit v tom,
aby si to aspoň zkusil. Netřeba pak být u každého církevního šustnutí, protože tady
budou další kompetentní lidičkové. K tématu týdne „My jsme církev“ se to
navíc tak nějak hodilo. Dodat druhým i kousek praktického sebevědomí, že být
církví neznamená pouze zbožně zírat či naslouchat, že je možno přihodit k tomu
trošek vlastní aktivity a že je tato aktivita vítaná.
Stejně mi z toho bylo v noci úzko. Jednak proto,
že jsem najednou vstupovala do ne zcela známého prostoru s lidmi, které ne
zcela znám, jednak proto, že jsem cíl onoho experimentu musela být schopná
sdělit srozumitelně jak duchovním (ať žije církevní diplomacie), tak laikům.
Jak moc srozumitelné to ráno bylo, nevím. Uvedla jsem to oním povídáním o
svatém Cuthbertovi a pak jsem hledala lepší slovo pro ženy-laičky (to zní
blbě). Nějakým jiným skloňováním z toho nakonec vyšla LAJKA. Proč ne, i
ona byla průkopnice. Ty naše měly navíc to štěstí, že je za předsedání modlitbě
nehrozil sežehnout plamen inkvizice ani církevního soudu (historická
reminiscence: jeho založení se, naštěstí neúspěšně, dožadovala 49. synoda,
známí vtipálci tuto snahu tehdy komentovali tím, že soud bude složen výlučně z manželek
duchovních a bude se zvát SUDIČKY). Modlitba nebyla výlučně feministická
záležitost, cílem také nebylo vyloučit druhou polovinu lidstva z dění,
pánové se postupně zhostili rolí lektorů.
A dle zásady, chceš-li něco po druhých, nes svou kůži na
trh, jsem si první modlitbu ošéfovala sama. Přežila jsem to a navíc se
potvrdilo, že je to opravdu modlitba pro zaměstnané lidi, stihli jsme to (i s úvodními
a začátečnickými kiksy) za čtvrt hodiny. Navíc: modlí-li se něco člověk sám a
modlí-li se společenství, získává celá záležitost jinou dynamiku (ale tohle jsem
si víc „vyžrala“ o pár dní později).
Ranní modlitba v neděli dopadla dobře (soudě dle toho,
že se pak nikdo neměl ke svážení dříví a tvorbě inkviziční hranice), avšak
někdy druzí reagují neočekávaně, jak se ukázalo o několik dní později.
Nedělní dopoledne jsme strávili tradičně zbožně. I tato
bohoslužba byla fajn, ti, kdo už mají pár ročníků TDO za sebou, měli představu,
ti noví aspoň očekávání. Rozhodně to nebyla formalita, aspoň za sebe jsem
vnímala Boha jako blízkého a přítomného.
Odpoledne jsme se potulovali po Žamberku. Nejprve několik
hodin v muzeu starých strojů (sice nejen, ale výrazněji klučičí záležitost),
pak aspoň chvilku toulky částí města a zámeckým parkem. Večer už byla správná
pípa a žíznivci se dočkali oroseného půllitříku. V tom vedru ani nebylo
divu.
Komentáře
Okomentovat