Přeskočit na hlavní obsah

TDO III

 ... pokračování...¨

15.8.2022

Pondělní program už naskočil do rutiny. I do mé osobní. Ráno se vypotácet uvařit si kafe. Potom se ztrapňovat na chodbě svými prostocviky. Na počátku týdne to šlo, vstávala jsem brzo, ale koncem týdne už mi občas přeběhl kolem hlavy další probudivší se a kávy-chtivý účastník. S postupující únavou se mi dařilo vstávat později. Sprcha, dopití kafe. Konečně probuzení. Snídaně, modlitba, program. Letos mne téma „chytilo“, přesto nemám zápisník nijak naditý postřehy. Sem tam lehká poznámka, odkaz, vykřičník s připomínkou na cosi, co jsem možná v minulosti přešla bez povšimnutí.

První „sdílecí“ skupinku jsme měly všechny „holky“ dohromady. Jenže nás bylo moc, z předložených otázek k zamyšlení jsme horko těžko vyčerpali jednu. A to tu o tom, zda máme strach z Boha. Moje spontánní reakce byla: No, jéje! Ale pak jsem si to přežvýkala v tom smyslu, že strach přichází tehdy, když se mi někam vmezeří falešné představy o Bohu. Nevyčerpali jsme otázky o tom, jak se modlíme za sebe a za druhé, ale na to se mi otevřel čas později v týdnu. Od zítřka se tedy budeme dělit.

Odpoledne bylo cvičební. Něco teorie o celistvosti tělesného a duchovního. Při poslechu jsem chtě nechtě uvažovala nad tím, jak tělesno a duchovno sladit a co z toho, co mi drhne, je jen v mé hlavě. Pak jsem si šla i opatrně zacvičit. Opatrně proto, že moje záda na leccos protestují. Zacvičit proto, že jsem si myslela, že už to se svou fyzičkou dám. No, přecenila jsem se hluboce. Těch 20 minut jsem dala s vypětím všech sil a další dva dny mne bolely svaly, o nichž jsem dosud nevěděla, že je mám. Sebevědomí se odstěhovalo kamsi do sklepa, aspoň na chvíli. Vím, že jsem na tom líp, než po covidu, líp, než před rokem. Ale hitparáda to není. Také je celkem rozdíl sledovat pohyby mladého namakaného sportovce a moje vlastní zoufalé plácání se, které mělo do ladnosti tak daleko, jako bychom srovnávali kačenu s labutí. Ale co, už mi není dvacet a za pokus to stálo.

Večerní modlitba tematicky uzavírala den a také do ní se promítlo všechno to, co nás potkalo. Orientovala se na vyrovnání s našimi strachy a dost se při ní pyromanilo (sice je to nejvíc vlastní klukům v rozmezí 8-11 let, ale i starokatolíci si dají říct). Vzhledem k tomu, že do popředí se prodralo mé „paranoidní“ já, ač jsem věděla, že to, co napíšu, bude spáleno, přece jen jsem sáhla po trochu neobvyklé abecedě, spíš z hecu, než že bych někoho podezírala, že na lístek mrkne.

Během dne navíc dorazili poslední opozdilci a nějací hosté, bylo nás asi nejvíce za celý týden. Večer se tedy sedělo, posedávalo, leccos se propovídalo. Zajímavé bylo, že témata, která námi hýbala loni, se zdají být vyřešená a před synodou panuje shoda. Nebo aspoň nepanují emoce. Nu, a letos se nadobyčej zpívalo.

16.8.2022

Ranní program se otáčel kolem falešné jednoty a opravdové různosti. Otázky k přemýšlení šly také na tělo: Co mne štve na mně? Co na druhých? Kdo je našinec a kdo cizinec? Za sebe jsem asi hodně přemýšlela o té poslední. Možná proto, že je pro mne cizincem a priori každý, koho „nepozvu“ dál. Mám pevné ploty a hradby. To pozvání je v uvozovkách proto, že někdy to za mne dělá celkem s přehledem Hospodin. Proto je moje sbírka našinců vcelku pestrá a někteří jsou sice jakž takž kompatibilní se mnou, ale nikoli navzájem. Nad tím si často lámu hlavu, jak propojit ty hodně jiné světy a sociální bubliny, v nichž se pohybuji. Daný problém jsme přirozeně na místě nevyřešila, ale zůstává mementem.

V menší skupině jsme přece jen dokázali pokročit a diskutovat více otázek. Také to bylo trochu barevnější a různorodější.

Odpoledne jsme vyrazili na Suchý vrch (995 m). Vyhecovala jsem se s ostatními, i když bylo jasné, že se nebude chodit po úplně rovných cestičkách. Nu, vyhecovala… nahoru jsem se nechala „mastňácky“ vyvézt. Ale stálo to za to. Viděli jsme Kramářovu chatu a rozhlednu (rozhled byl pramizerný), našli jsme starý milník z počátku 18. století. Vyběhli či spíše vyklopýtali jsme až na samý vrchol. I odsud byl rozhled spíše nic, než moc, stromy kolkolem bránily ve výhledu. Nakonec jsem ukecala část lidí, že se půjdeme podívat i na blízké Bradlo (988 m). Nelitovali jsme, cestou jsme potkali borůvkové plantáže a borůvky byly bezva. Navíc bylo úkolem na večer přinést něco, co by symbolizovalo dnešní den spolu s jedním slovem.

Byla spousta času, proto jsem se frajersky rozhodla, že cestu dolů do Červenovodského sedla sejdu. Žel, vybrala jsem si asfaltovou silničku s tím, že mne někdo nabere, pokud bych nemohla dál. Cesta byla asi 4,5 km. A tak jsem šla a šla. Většinu sama. Bylo to fajn, najednou měl člověk čas sám na sebe, na přemýšlení, na pozorování okolí. Na pozadí běžných zvuků přírody se rozléhaly jen moje kroky (nevím proč, ale moje „fofrklacky“ jsou hlučné). Mile mne překvapilo, že jsem dokázala jít vcelku rychle, i když běžnému turistickému tempu 6 km/h stále nestačím.

Vyhlídku do údolí směrem k Jablonnému a Nekoři jsem si užila na Hvězdě (843 m) a pak jsem již sešla dolů do sedla. Posledních pár stovek metrů jsem se už trochu trápila, ale zato jsem našla své slovo pro dnešní den – údiv. K němu rudnoucí jeřabiny, které v horách upomínají na to, že léto pomalu končí. V dětství byly připomínkou, že je třeba začít shledávat věci do školy. Jeřabiny pro mne mají hořkosladkou příchuť chystání se na něco nového, na další cestu za poznáním.

Večer se různé přírodniny sešly jako pomůcky k modlitbě a bylo vidět, že jsme vcelku kreativní parta. A že se dokážeme modlit i takto. Slova, která měla připomínat dobré dary dne, byla většinou konkrétní a ani ne za každou cenu zbožná (i když výjimky se našly).

Večer se opět povídalo, zpívalo a vůbec, dobře jsme se měli.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...