... pokračování...¨
15.8.2022
Pondělní program už naskočil do rutiny. I do mé osobní. Ráno
se vypotácet uvařit si kafe. Potom se ztrapňovat na chodbě svými prostocviky.
Na počátku týdne to šlo, vstávala jsem brzo, ale koncem týdne už mi občas přeběhl
kolem hlavy další probudivší se a kávy-chtivý účastník. S postupující
únavou se mi dařilo vstávat později. Sprcha, dopití kafe. Konečně probuzení.
Snídaně, modlitba, program. Letos mne téma „chytilo“, přesto nemám zápisník
nijak naditý postřehy. Sem tam lehká poznámka, odkaz, vykřičník
s připomínkou na cosi, co jsem možná v minulosti přešla bez povšimnutí.
První „sdílecí“ skupinku jsme měly všechny „holky“ dohromady.
Jenže nás bylo moc, z předložených otázek k zamyšlení jsme horko
těžko vyčerpali jednu. A to tu o tom, zda máme strach z Boha. Moje
spontánní reakce byla: No, jéje! Ale pak jsem si to přežvýkala v tom
smyslu, že strach přichází tehdy, když se mi někam vmezeří falešné představy o
Bohu. Nevyčerpali jsme otázky o tom, jak se modlíme za sebe a za druhé, ale na
to se mi otevřel čas později v týdnu. Od zítřka se tedy budeme dělit.
Odpoledne bylo cvičební. Něco teorie o celistvosti tělesného
a duchovního. Při poslechu jsem chtě nechtě uvažovala nad tím, jak tělesno a
duchovno sladit a co z toho, co mi drhne, je jen v mé hlavě. Pak jsem
si šla i opatrně zacvičit. Opatrně proto, že moje záda na leccos protestují.
Zacvičit proto, že jsem si myslela, že už to se svou fyzičkou dám. No,
přecenila jsem se hluboce. Těch 20 minut jsem dala s vypětím všech sil a
další dva dny mne bolely svaly, o nichž jsem dosud nevěděla, že je mám.
Sebevědomí se odstěhovalo kamsi do sklepa, aspoň na chvíli. Vím, že jsem na tom
líp, než po covidu, líp, než před rokem. Ale hitparáda to není. Také je celkem
rozdíl sledovat pohyby mladého namakaného sportovce a moje vlastní zoufalé
plácání se, které mělo do ladnosti tak daleko, jako bychom srovnávali kačenu
s labutí. Ale co, už mi není dvacet a za pokus to stálo.
Večerní modlitba tematicky uzavírala den a také do ní se promítlo
všechno to, co nás potkalo. Orientovala se na vyrovnání s našimi strachy a
dost se při ní pyromanilo (sice je to nejvíc vlastní klukům v rozmezí 8-11
let, ale i starokatolíci si dají říct). Vzhledem k tomu, že do popředí se
prodralo mé „paranoidní“ já, ač jsem věděla, že to, co napíšu, bude spáleno,
přece jen jsem sáhla po trochu neobvyklé abecedě, spíš z hecu, než že bych
někoho podezírala, že na lístek mrkne.
Během dne navíc dorazili poslední opozdilci a nějací hosté,
bylo nás asi nejvíce za celý týden. Večer se tedy sedělo, posedávalo, leccos se
propovídalo. Zajímavé bylo, že témata, která námi hýbala loni, se zdají být
vyřešená a před synodou panuje shoda. Nebo aspoň nepanují emoce. Nu, a letos se
nadobyčej zpívalo.
16.8.2022
Ranní program se otáčel kolem falešné jednoty a opravdové
různosti. Otázky k přemýšlení šly také na tělo: Co mne štve na mně? Co na
druhých? Kdo je našinec a kdo cizinec? Za sebe jsem asi hodně přemýšlela o té
poslední. Možná proto, že je pro mne cizincem a priori každý, koho „nepozvu“
dál. Mám pevné ploty a hradby. To pozvání je v uvozovkách proto, že někdy
to za mne dělá celkem s přehledem Hospodin. Proto je moje sbírka našinců
vcelku pestrá a někteří jsou sice jakž takž kompatibilní se mnou, ale nikoli
navzájem. Nad tím si často lámu hlavu, jak propojit ty hodně jiné světy a
sociální bubliny, v nichž se pohybuji. Daný problém jsme přirozeně na
místě nevyřešila, ale zůstává mementem.
V menší skupině jsme přece jen dokázali pokročit a
diskutovat více otázek. Také to bylo trochu barevnější a různorodější.
Odpoledne jsme vyrazili na Suchý vrch (995 m). Vyhecovala
jsem se s ostatními, i když bylo jasné, že se nebude chodit po úplně
rovných cestičkách. Nu, vyhecovala… nahoru jsem se nechala „mastňácky“ vyvézt.
Ale stálo to za to. Viděli jsme Kramářovu chatu a rozhlednu (rozhled byl
pramizerný), našli jsme starý milník z počátku 18. století. Vyběhli či
spíše vyklopýtali jsme až na samý vrchol. I odsud byl rozhled spíše nic, než
moc, stromy kolkolem bránily ve výhledu. Nakonec jsem ukecala část lidí, že se
půjdeme podívat i na blízké Bradlo (988 m). Nelitovali jsme, cestou jsme
potkali borůvkové plantáže a borůvky byly bezva. Navíc bylo úkolem na večer
přinést něco, co by symbolizovalo dnešní den spolu s jedním slovem.
Byla spousta času, proto jsem se frajersky rozhodla, že
cestu dolů do Červenovodského sedla sejdu. Žel, vybrala jsem si asfaltovou
silničku s tím, že mne někdo nabere, pokud bych nemohla dál. Cesta byla
asi 4,5 km. A tak jsem šla a šla. Většinu sama. Bylo to fajn, najednou měl
člověk čas sám na sebe, na přemýšlení, na pozorování okolí. Na pozadí běžných
zvuků přírody se rozléhaly jen moje kroky (nevím proč, ale moje „fofrklacky“
jsou hlučné). Mile mne překvapilo, že jsem dokázala jít vcelku rychle, i když
běžnému turistickému tempu 6 km/h stále nestačím.
Vyhlídku do údolí směrem k Jablonnému a Nekoři jsem si
užila na Hvězdě (843 m) a pak jsem již sešla dolů do sedla. Posledních pár
stovek metrů jsem se už trochu trápila, ale zato jsem našla své slovo pro
dnešní den – údiv. K němu rudnoucí jeřabiny, které v horách upomínají
na to, že léto pomalu končí. V dětství byly připomínkou, že je třeba začít
shledávat věci do školy. Jeřabiny pro mne mají hořkosladkou příchuť chystání se
na něco nového, na další cestu za poznáním.
Večer se různé přírodniny sešly jako pomůcky k modlitbě
a bylo vidět, že jsme vcelku kreativní parta. A že se dokážeme modlit i takto.
Slova, která měla připomínat dobré dary dne, byla většinou konkrétní a ani ne
za každou cenu zbožná (i když výjimky se našly).
Večer se opět povídalo, zpívalo a vůbec, dobře jsme se měli.
Komentáře
Okomentovat