Přeskočit na hlavní obsah

TDO III

 ... pokračování...¨

15.8.2022

Pondělní program už naskočil do rutiny. I do mé osobní. Ráno se vypotácet uvařit si kafe. Potom se ztrapňovat na chodbě svými prostocviky. Na počátku týdne to šlo, vstávala jsem brzo, ale koncem týdne už mi občas přeběhl kolem hlavy další probudivší se a kávy-chtivý účastník. S postupující únavou se mi dařilo vstávat později. Sprcha, dopití kafe. Konečně probuzení. Snídaně, modlitba, program. Letos mne téma „chytilo“, přesto nemám zápisník nijak naditý postřehy. Sem tam lehká poznámka, odkaz, vykřičník s připomínkou na cosi, co jsem možná v minulosti přešla bez povšimnutí.

První „sdílecí“ skupinku jsme měly všechny „holky“ dohromady. Jenže nás bylo moc, z předložených otázek k zamyšlení jsme horko těžko vyčerpali jednu. A to tu o tom, zda máme strach z Boha. Moje spontánní reakce byla: No, jéje! Ale pak jsem si to přežvýkala v tom smyslu, že strach přichází tehdy, když se mi někam vmezeří falešné představy o Bohu. Nevyčerpali jsme otázky o tom, jak se modlíme za sebe a za druhé, ale na to se mi otevřel čas později v týdnu. Od zítřka se tedy budeme dělit.

Odpoledne bylo cvičební. Něco teorie o celistvosti tělesného a duchovního. Při poslechu jsem chtě nechtě uvažovala nad tím, jak tělesno a duchovno sladit a co z toho, co mi drhne, je jen v mé hlavě. Pak jsem si šla i opatrně zacvičit. Opatrně proto, že moje záda na leccos protestují. Zacvičit proto, že jsem si myslela, že už to se svou fyzičkou dám. No, přecenila jsem se hluboce. Těch 20 minut jsem dala s vypětím všech sil a další dva dny mne bolely svaly, o nichž jsem dosud nevěděla, že je mám. Sebevědomí se odstěhovalo kamsi do sklepa, aspoň na chvíli. Vím, že jsem na tom líp, než po covidu, líp, než před rokem. Ale hitparáda to není. Také je celkem rozdíl sledovat pohyby mladého namakaného sportovce a moje vlastní zoufalé plácání se, které mělo do ladnosti tak daleko, jako bychom srovnávali kačenu s labutí. Ale co, už mi není dvacet a za pokus to stálo.

Večerní modlitba tematicky uzavírala den a také do ní se promítlo všechno to, co nás potkalo. Orientovala se na vyrovnání s našimi strachy a dost se při ní pyromanilo (sice je to nejvíc vlastní klukům v rozmezí 8-11 let, ale i starokatolíci si dají říct). Vzhledem k tomu, že do popředí se prodralo mé „paranoidní“ já, ač jsem věděla, že to, co napíšu, bude spáleno, přece jen jsem sáhla po trochu neobvyklé abecedě, spíš z hecu, než že bych někoho podezírala, že na lístek mrkne.

Během dne navíc dorazili poslední opozdilci a nějací hosté, bylo nás asi nejvíce za celý týden. Večer se tedy sedělo, posedávalo, leccos se propovídalo. Zajímavé bylo, že témata, která námi hýbala loni, se zdají být vyřešená a před synodou panuje shoda. Nebo aspoň nepanují emoce. Nu, a letos se nadobyčej zpívalo.

16.8.2022

Ranní program se otáčel kolem falešné jednoty a opravdové různosti. Otázky k přemýšlení šly také na tělo: Co mne štve na mně? Co na druhých? Kdo je našinec a kdo cizinec? Za sebe jsem asi hodně přemýšlela o té poslední. Možná proto, že je pro mne cizincem a priori každý, koho „nepozvu“ dál. Mám pevné ploty a hradby. To pozvání je v uvozovkách proto, že někdy to za mne dělá celkem s přehledem Hospodin. Proto je moje sbírka našinců vcelku pestrá a někteří jsou sice jakž takž kompatibilní se mnou, ale nikoli navzájem. Nad tím si často lámu hlavu, jak propojit ty hodně jiné světy a sociální bubliny, v nichž se pohybuji. Daný problém jsme přirozeně na místě nevyřešila, ale zůstává mementem.

V menší skupině jsme přece jen dokázali pokročit a diskutovat více otázek. Také to bylo trochu barevnější a různorodější.

Odpoledne jsme vyrazili na Suchý vrch (995 m). Vyhecovala jsem se s ostatními, i když bylo jasné, že se nebude chodit po úplně rovných cestičkách. Nu, vyhecovala… nahoru jsem se nechala „mastňácky“ vyvézt. Ale stálo to za to. Viděli jsme Kramářovu chatu a rozhlednu (rozhled byl pramizerný), našli jsme starý milník z počátku 18. století. Vyběhli či spíše vyklopýtali jsme až na samý vrchol. I odsud byl rozhled spíše nic, než moc, stromy kolkolem bránily ve výhledu. Nakonec jsem ukecala část lidí, že se půjdeme podívat i na blízké Bradlo (988 m). Nelitovali jsme, cestou jsme potkali borůvkové plantáže a borůvky byly bezva. Navíc bylo úkolem na večer přinést něco, co by symbolizovalo dnešní den spolu s jedním slovem.

Byla spousta času, proto jsem se frajersky rozhodla, že cestu dolů do Červenovodského sedla sejdu. Žel, vybrala jsem si asfaltovou silničku s tím, že mne někdo nabere, pokud bych nemohla dál. Cesta byla asi 4,5 km. A tak jsem šla a šla. Většinu sama. Bylo to fajn, najednou měl člověk čas sám na sebe, na přemýšlení, na pozorování okolí. Na pozadí běžných zvuků přírody se rozléhaly jen moje kroky (nevím proč, ale moje „fofrklacky“ jsou hlučné). Mile mne překvapilo, že jsem dokázala jít vcelku rychle, i když běžnému turistickému tempu 6 km/h stále nestačím.

Vyhlídku do údolí směrem k Jablonnému a Nekoři jsem si užila na Hvězdě (843 m) a pak jsem již sešla dolů do sedla. Posledních pár stovek metrů jsem se už trochu trápila, ale zato jsem našla své slovo pro dnešní den – údiv. K němu rudnoucí jeřabiny, které v horách upomínají na to, že léto pomalu končí. V dětství byly připomínkou, že je třeba začít shledávat věci do školy. Jeřabiny pro mne mají hořkosladkou příchuť chystání se na něco nového, na další cestu za poznáním.

Večer se různé přírodniny sešly jako pomůcky k modlitbě a bylo vidět, že jsme vcelku kreativní parta. A že se dokážeme modlit i takto. Slova, která měla připomínat dobré dary dne, byla většinou konkrétní a ani ne za každou cenu zbožná (i když výjimky se našly).

Večer se opět povídalo, zpívalo a vůbec, dobře jsme se měli.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n