Přeskočit na hlavní obsah

TDO III

 ... pokračování...¨

15.8.2022

Pondělní program už naskočil do rutiny. I do mé osobní. Ráno se vypotácet uvařit si kafe. Potom se ztrapňovat na chodbě svými prostocviky. Na počátku týdne to šlo, vstávala jsem brzo, ale koncem týdne už mi občas přeběhl kolem hlavy další probudivší se a kávy-chtivý účastník. S postupující únavou se mi dařilo vstávat později. Sprcha, dopití kafe. Konečně probuzení. Snídaně, modlitba, program. Letos mne téma „chytilo“, přesto nemám zápisník nijak naditý postřehy. Sem tam lehká poznámka, odkaz, vykřičník s připomínkou na cosi, co jsem možná v minulosti přešla bez povšimnutí.

První „sdílecí“ skupinku jsme měly všechny „holky“ dohromady. Jenže nás bylo moc, z předložených otázek k zamyšlení jsme horko těžko vyčerpali jednu. A to tu o tom, zda máme strach z Boha. Moje spontánní reakce byla: No, jéje! Ale pak jsem si to přežvýkala v tom smyslu, že strach přichází tehdy, když se mi někam vmezeří falešné představy o Bohu. Nevyčerpali jsme otázky o tom, jak se modlíme za sebe a za druhé, ale na to se mi otevřel čas později v týdnu. Od zítřka se tedy budeme dělit.

Odpoledne bylo cvičební. Něco teorie o celistvosti tělesného a duchovního. Při poslechu jsem chtě nechtě uvažovala nad tím, jak tělesno a duchovno sladit a co z toho, co mi drhne, je jen v mé hlavě. Pak jsem si šla i opatrně zacvičit. Opatrně proto, že moje záda na leccos protestují. Zacvičit proto, že jsem si myslela, že už to se svou fyzičkou dám. No, přecenila jsem se hluboce. Těch 20 minut jsem dala s vypětím všech sil a další dva dny mne bolely svaly, o nichž jsem dosud nevěděla, že je mám. Sebevědomí se odstěhovalo kamsi do sklepa, aspoň na chvíli. Vím, že jsem na tom líp, než po covidu, líp, než před rokem. Ale hitparáda to není. Také je celkem rozdíl sledovat pohyby mladého namakaného sportovce a moje vlastní zoufalé plácání se, které mělo do ladnosti tak daleko, jako bychom srovnávali kačenu s labutí. Ale co, už mi není dvacet a za pokus to stálo.

Večerní modlitba tematicky uzavírala den a také do ní se promítlo všechno to, co nás potkalo. Orientovala se na vyrovnání s našimi strachy a dost se při ní pyromanilo (sice je to nejvíc vlastní klukům v rozmezí 8-11 let, ale i starokatolíci si dají říct). Vzhledem k tomu, že do popředí se prodralo mé „paranoidní“ já, ač jsem věděla, že to, co napíšu, bude spáleno, přece jen jsem sáhla po trochu neobvyklé abecedě, spíš z hecu, než že bych někoho podezírala, že na lístek mrkne.

Během dne navíc dorazili poslední opozdilci a nějací hosté, bylo nás asi nejvíce za celý týden. Večer se tedy sedělo, posedávalo, leccos se propovídalo. Zajímavé bylo, že témata, která námi hýbala loni, se zdají být vyřešená a před synodou panuje shoda. Nebo aspoň nepanují emoce. Nu, a letos se nadobyčej zpívalo.

16.8.2022

Ranní program se otáčel kolem falešné jednoty a opravdové různosti. Otázky k přemýšlení šly také na tělo: Co mne štve na mně? Co na druhých? Kdo je našinec a kdo cizinec? Za sebe jsem asi hodně přemýšlela o té poslední. Možná proto, že je pro mne cizincem a priori každý, koho „nepozvu“ dál. Mám pevné ploty a hradby. To pozvání je v uvozovkách proto, že někdy to za mne dělá celkem s přehledem Hospodin. Proto je moje sbírka našinců vcelku pestrá a někteří jsou sice jakž takž kompatibilní se mnou, ale nikoli navzájem. Nad tím si často lámu hlavu, jak propojit ty hodně jiné světy a sociální bubliny, v nichž se pohybuji. Daný problém jsme přirozeně na místě nevyřešila, ale zůstává mementem.

V menší skupině jsme přece jen dokázali pokročit a diskutovat více otázek. Také to bylo trochu barevnější a různorodější.

Odpoledne jsme vyrazili na Suchý vrch (995 m). Vyhecovala jsem se s ostatními, i když bylo jasné, že se nebude chodit po úplně rovných cestičkách. Nu, vyhecovala… nahoru jsem se nechala „mastňácky“ vyvézt. Ale stálo to za to. Viděli jsme Kramářovu chatu a rozhlednu (rozhled byl pramizerný), našli jsme starý milník z počátku 18. století. Vyběhli či spíše vyklopýtali jsme až na samý vrchol. I odsud byl rozhled spíše nic, než moc, stromy kolkolem bránily ve výhledu. Nakonec jsem ukecala část lidí, že se půjdeme podívat i na blízké Bradlo (988 m). Nelitovali jsme, cestou jsme potkali borůvkové plantáže a borůvky byly bezva. Navíc bylo úkolem na večer přinést něco, co by symbolizovalo dnešní den spolu s jedním slovem.

Byla spousta času, proto jsem se frajersky rozhodla, že cestu dolů do Červenovodského sedla sejdu. Žel, vybrala jsem si asfaltovou silničku s tím, že mne někdo nabere, pokud bych nemohla dál. Cesta byla asi 4,5 km. A tak jsem šla a šla. Většinu sama. Bylo to fajn, najednou měl člověk čas sám na sebe, na přemýšlení, na pozorování okolí. Na pozadí běžných zvuků přírody se rozléhaly jen moje kroky (nevím proč, ale moje „fofrklacky“ jsou hlučné). Mile mne překvapilo, že jsem dokázala jít vcelku rychle, i když běžnému turistickému tempu 6 km/h stále nestačím.

Vyhlídku do údolí směrem k Jablonnému a Nekoři jsem si užila na Hvězdě (843 m) a pak jsem již sešla dolů do sedla. Posledních pár stovek metrů jsem se už trochu trápila, ale zato jsem našla své slovo pro dnešní den – údiv. K němu rudnoucí jeřabiny, které v horách upomínají na to, že léto pomalu končí. V dětství byly připomínkou, že je třeba začít shledávat věci do školy. Jeřabiny pro mne mají hořkosladkou příchuť chystání se na něco nového, na další cestu za poznáním.

Večer se různé přírodniny sešly jako pomůcky k modlitbě a bylo vidět, že jsme vcelku kreativní parta. A že se dokážeme modlit i takto. Slova, která měla připomínat dobré dary dne, byla většinou konkrétní a ani ne za každou cenu zbožná (i když výjimky se našly).

Večer se opět povídalo, zpívalo a vůbec, dobře jsme se měli.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...