... pokračování...
17.8.2022
Ráno se vstávalo obtížně. Spíš kvůli tomu, že venkovní
teploty stoupaly a v noci bylo v pokojích vedro. Pořádně jsem zabrala
až spíše k ránu a tak můj pravidelný rituál kafe – cvičení –sprcha –
zbytek kafe připomínal spíš pohyb v lehkém mentálním oparu. Probrala jsem
se až někde na cestě mezi snídaní a modlitbou. Ranní modlitby jely bez
zádrhelů, lajky se činily a de facto nepotřebovaly ani mou roli „našeptávače“,
což mi dělalo jen radost.
Program se stočil už trošku vážněji, na to, jak si člověk
stojí před Bohem. Ne, nebylo to vyhrožování plameny pekelnými, naopak. Nejprve
mne upoutalo, že Bůh mluví MOU řečí. Také otázky nahozené pro sdílení byly
pozitivní, ale pro někoho asi vůbec ne lehké. Zamýšleli jsme se nad svými dary
a jejich používáním, pak ale také nad tím, zda a jak projevujeme milosrdenství
a spravedlnost. Tedy celkem výživný materiál ke zpracování.
Tady už se trochu projevovaly i znalosti nebo neznalosti
tzv. soft skills – leckdo si to uchopil, ale neuměl to tak úplně přesně
komunikovat, tedy tápání a hledání slov, příměrů, výrazů. Naštěstí většina toho
byla opravdu jen v komunikaci, celkově mě těšilo, že snad mezi námi nebyl
nikdo, pro koho by uvažování o svých silných (a slabých) stránkách bylo něco
úplně nového.
Na odpoledne se plánoval výlet do Neratova. Moc se mi tam
nechtělo. Byla jsem tam v posledních letech dvakrát. Kostel ano, prima,
ale ruší mne ta komerce okolo a vlastně i ty davy, které proudí na
„profláknuté“ místo. Rozumem to chápu, i Neratov musí z něčeho žít, ale takové
zástupy, které tu proklušou za celý den, to není nic pro mne.
Rozhodla jsem se tedy, že se budu separovat a udělám si
vlastní odpoledne. Vyjela jsem sice s ostatními, ale nechala jsem se
vyhodit v Kunvaldu. Konec konců. Moje protestantské chlupy potřebovaly
taky načechrat, aby se mi mohly správně ježit, když se sem tam potkám
s nějakým bizárem.
Ten se konal i tady. Prvním místem obdivu byla socha Jána
Nepomuckého, která zde byla vztyčena v době, kdy se mu o svatořečení mohlo
jen zdát. Socha je to hezká, ale trochu zanedbaná, cedule sice mluví o údržbě
v době, kdy se tu dělala naučná stezka (cca 2017), ale ne soše to moc
poznat nebylo. Od ní jsme to „natáhla“ k nejvzdálenějšímu bodu svého
putování, tedy k Bratrské lípě. Strom je asi půldruhého kiláku od sochy
Jana; vzdušnou čarou je to blíž, ale jsou zde ploty a škarpy a zahrádky a kopce
nahoru i dolů. Lípu jsem šťastně našla a obdivila a od ní jsme se vydala
k Jordánu. Místní Jordán je také atypický, kdo by čekal řeku či rybník,
zklame se, je to na kopci. Znamenalo to od lípy s kopce a zase
s kopce a pak vyfunět do protější stráně až ven z vesnice a tam najít
napojení naučné stezky. Byl opravdu nejteplejší den týdne a triko jsem propotila
už cestou k lípě. U Jordánu jsem už kdysi byla a tak jsem se ve chvíli,
kdy se mi podařilo zdolat protější krpál, poměrně snadno zorientovala. Věděla
jsem, že nyní bude mou odměnou dlouhá a pozvolná cesta z kopce a ještě
z části lesem.
Nevím, zda to bylo tím vedrem, nebo tím, že po dějinách
Jednoty bratrské už nikdo ani nevzdechne, ale jakmile jsem se ocitla mimo
civilizaci, čekala mě dlouhá a osamělá cesta. Nemusela jsem spěchat, i když na
úplné courání to také nebylo. Nahoře u Jordánu jsem našla prý zbytky křestní
studánky, ale ve skutečnosti jsou to jen naaranžované kameny. Kousek vedle
pomníček památníček. U toho všeho informační cedule.
Cesta z kopce mi konečně dala šanci trochu si
popřemýšlet – o Jednotě, ale i o programu – a trochu si probrat své záležitosti
před Hospodinem. Dřív mi hlubší modlitba naskakovala tak po pátém kilometru,
ale můj zdevastovaný organismus se musel přizpůsobit a tentokrát mi dal šanci,
ledva jsem od Jordánu odešla.
Měla jsem před sebou ještě tak 2 hodiny samoty. Část
z nich jsem strávila na cestě, která byla dlouho nepoužívaná a tedy ne
příliš prošlapaná. U odbočky jsem potkala nějakého pána s třemi psy.
Chvíli jsme povídali, chvíli jsem si hrála s jeho chlupatými kamarády.
Jedna z fenek usoudila, že je se mnou legrace a chtěla mne pak doprovázet
na další cestě. Musela jsem jí to rozmluvit a pán mne varoval, že mám čekat
dvoumetrové pole kopřiv (na výšku, na délku bylo naštěstí jen asi 100 metrů).
Šla jsem tedy dál skoro kilometr, než mne cesta dolů dovedla do Modlivého dolu.
Opět pomníček památníček s připomínkou, že zde, v údolíčku zaříznutém
mezi skály se scházeli bratři k modlitbám. Sestry určitě také, ale i mé
úvahy pohazovaly s genderově nevyváženými termíny. Údolíčko vzniklo kdysi
jako erozní projev vody. Měl tu téci potok. Netekl. Ač bylo vše ve stínu,
zůstaly zde jen kameny. Po vodě ani památky. Dokonce ani v podobě
provlhlých míst. Voda tu zkrátka chyběla.
Možná proto jsem zde měla takový ezechielovský zážitek.
Optala jsem se směrem vzhůru, kde je ta voda? Odpověď byla také ezechielovská
ve smyslu, kde jsou ty modlitby? Nebylo to směrováno tak, že bych teď měla
jurodivě běhat a vykřikovat na druhé, že se málo modlí a ať koukají přidat,
protože to máme ve svých rukou. Ne, bylo to jemnější, osobnější, konkrétnější a
pro mne srozumitelnější. A bylo to mezi mnou a Hospodinem (zvědavci, máte
smůlu). Než jsem se vydala na další cestu, zvedla jsem z místa, kudy by
měla proudit voda, kámen. Leží teď přede mnou, když píšu. Kousek cesty jsem pak
pokračovala vyschlým korytem k domku Na sboru. A pak jsem někde špatně
odbočila a závěrečný kus cesty k silnici jsem tiše „krosla“ přes něčí
zahradu (naštěstí tam nebyl plot). Spěchala jsem do centra obce, ale tady měly
„vodní“ obrazy své pokračování – konzum měl zavřeno. A hospodu tu nemají.
Nezbylo mi, než o vodu prosit, protože na té asi šestikilometrové štrece jsem
vypotila neuvěřitelné množství vody. Andělé ještě existují a tak se mi vody
dostalo (sice ne nijak supervlídně, ale napít mi dali). Poslední půlhodinu
svého času jsem seděla u autobusové zastávky a jen jsem pozorovala okolí. Tiše,
jako bych tu nebyla. Čekala jsem, až lehce a nenápadně zastaví auto a nabere
mne na cestě domů. Dopadlo to dobře, nenechali mě tam.
Večer nás čekala bohoslužba slova Byla už o něco kratší, než
modlitby předchozích dnů. Snad i proto, že se zavedla nová liturgická časomíra,
a to jedna pontifikální mše. Vše, co je kratší, obdrží smajlíka, vše delší mračouna
(řádným udělovatelem je biskup). Co do délky, obsahu i ekumenického sdílení to
bylo na smajlíka.
Úplný večer byl zas další povídání a zpívání, ale i toto je už tradicí.
Komentáře
Okomentovat