Přeskočit na hlavní obsah

TDO V

 ... pokračování ...

18.8.2022 den

Denní rutina pokračovala a tematicky jsme se octli někde kolem smíření – se sebou, s druhými, s Bohem. Dopolední program k tomu trochu nahrál. Doprovodnou postavou byla Terezie z Lisieux. Zrovna tuto dámu jsem nikdy moc nemusela, ale možná je to dáno spíš její interpretací, která mi ji setrvale představovala jako hodně infantilní světici. Obecně mám naježené chlupy (protestantské i katolické), když někdo jmenuje druhého (většinou se to týká žen) zdrobnělinou při formální příležitosti. O něčem to vypovídá (ale nechme psychologizování stranou). Pokud jde o Terezie, fandím zkrátka víc té z Avily a mám na to při svém věku nárok.

Zvídavé otázky, na které se mělo odpovídat, se pak stejně trochu tématu vymkly. O to byly zajímavější. S improvizací a la šachové hodiny jsme se dokonce tentokrát ani příliš nezakecávali. Aspoň v naší sdílecí skupině ne.

Po včerejším turistickém výkonu se mi nechtělo nikde moc rajzovat, na druhé straně se mi nechtělo zůstávat v domě. Což o to, aktivity bych si našla, ale v domě bylo také dost rušno. Někteří už nás museli opustit, teenageři se měli vrátit z vandru, jiní si potřebovali udělat prostor na přemýšlení, tedy de facto to, co jsem stihla předchozího dne. Musela jsem se tedy dost přemlouvat, abych se účastnila výletu.

Naším cílem byla přírodní rezervace Zemská brána. Byla šance, že v údolí u vody bud snesitelněji. Bylo. Dojeli jsme k Orlické chatě a potom se prodrali cestou, vhodnou tak pro kamzíky, dolů k vodě. Zakempila jsem u mostu, i když bych asi s nějakým úsilím dokázala jít dál. Ale včerejší data z krokoměru mne varovala, že musím mít rozum. Aspoň jsem tedy shodila boty a šla se brouzdat do proudu Divoké Orlice. Ostatní účastníci se rozptýlili po okolí a sem tam se někdo ukázal. Voda byla fajn. A patrně za to mohla kombinace parného dne, tří čtvrtin pobytu, ranních keltských modliteb a v neposlední řadě i vzájemného hecování. Zkrátka a dobře…

Účastníkům TDO se zachtělo vyzkoušet si, jak moc byla keltská křížová vigilie askezí. Avšak ouha, bylo třeba odstranit několik překážek. Za prvé: nebylo tu moře. Dobře, byla tu řeka. Ale neměla dostatečnou hloubku. Pokusní králíci (rozuměj: ti, kdo se rozhodli podniknout tento experiment) se tedy usnesli, že si do vody lehnou. Neříkala jsem jim radši nic o tom, že se teploměr, měřící teplotu vzduchu, v severním Skotsku i v letních nocích nepřehoupne moc přes nulu a že voda má tak o 10 stupňů méně, než tady. A že tu nefičí vítr. První bariéra byla tedy zdolána.

Ukázalo se, že ta druhá je větší a těžší. Nikdo, včetně přítomných duchovních, si nebyl natolik jist svou pamětí, že by přísahal na to, že dá dohromady bez pomůcek aspoň jeden žalm. I tady jsem držela basu s ostatními, kdyby věděli, že minimálně 3 žalmy dám dohromady, asi by mne do té řeky hodili (je zkrátka nemoudré připomínat evangelikální formaci raného mládí). Mimo to, nebyla jsem soutěžící, ale hecíř. Druhou překážku tedy pokusní králíci odstranili tak, že na břeh postavili jednoho zoufalého dobrovolníka, který z mobilu burácel texty žalmů nad hukot vod. Ano, existuje z toho fotodokumentace, ale zapojte, prosím, nejprve svou fantazii: dva jedinci namočení vprostřed řeky, na břehu maník s mobilem, který vykřikuje divná slova (česky) a kolem zvědaví turisté přilákaní zvučností jeho hlasu. Nezávidím ani jednomu z nich, dělat ze sebe veřejně hlupáka je nelehká role. My ostatní jsme jim to neulehčili, protože jsme křepčili kolem a fotili jak zjednaní. Legenda o svatém Cuthbertovi v 21. století ožila. Můj foťák dokonce zachytil i ty dvě malé vydry, které svými kožíšky zahřívaly světcovy zkřehlé nohy. Vlastně přesně řečeno, vydry to nebyly, ale dvě z mladších účastnic se nevědomky zhostily dané role.

Tým experimentátorů byl důkladný, hluboce ponořeni takto absolvovali prvních osm žalmů. Na víc nebyl čas, jinak by jistě pokračovali. Jejich asketická praktika byla jistě důležitá, i když nevím, zda si jí dobyli nějaký poklad zásluh. Bojím se, že na to naše církev nehraje. Nicméně, do budoucna bude třeba optimalizovat některé postupy – třeba naučit se aspoň jeden žalm zpaměti, že bratři presbyteři?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...