... až do konce...
18.8.2022 večer
Večer toho dne nás čekala další bohoslužba slova. To aby
těch keltských věciček nebylo málo. Vzali jsme nakonec osvědčenou formu z loňska,
jen jsme vyznání z předlohy Pat Robsonové vyměnili za klasického českého
Boušeho, který trochu více koresponduje s našimi důrazy. A protože toho
bylo hodně, byl zapojen skoro každý, kdo uměl číst (a měl po ruce ty správný
brejle). Adolescenti ani nefrfňali a účastnili se také. Celé to vyznělo nikoli
jako tryzna (super), ale spíše jako radostné setkání s Hospodinem. Tak by
to také mělo být.
Večer byl potom standardním mixem povídání, zpívání a zase
povídání, jen jsem se snažila končit den ještě dnes a nikoli zítra.
19.8.2022
Byl před námi poslední celý den. Dopoledne nás čekalo ještě něco
programu a sdílení se. Doprovodnou postavu byl Eliáš a trochu emauzští učedníci.
Oba biblické texty mám hodně ráda a hodně mi sedí. Bylo prima podívat se na ně
úhlem pohledu někoho dalšího, kdo dovede vyhmátnout třeba i jiné detaily;
tentokrát to byla věta „Ty jsi asi jediný, kdo neví, co se stalo“. A někde
zarezonovala variace na onen text a také na to, jak se s oním textem momentálně
dovedu popasovat.
Jsem tím, kdo se vrací
po cestách nočních, křivolakých,
protože se mnou lámal chléb,
protože On se vydal cele všanc
do rukou lidí.
Klopýtám tmou od cíle zpátky na start,
protože vyslovil mé jméno,
nesu tu zprávu ostatním,
protože nezbylo,
než vydat se všanc Jeho lásce.
Nesem’ tu zprávu dál,
od ucha k uchu šeptáme ji,
od úst k ústům ji předáváme,
a z generace na generaci
putujem‘ jako neznámí a bezejmenní tímto světem.
Pro Jeho jméno.
Hodně se pak povídalo o uniformitě a jednotě a sdílení mělo
lehce ťuknout také o letmý pohled na to, kdeže je v té církvi místo
jednoho každého z nás. Tohle bylo celkem zajímavé, rozvinula se celá
plejáda toho, co se dá ve společenství dělat. Rozhodně věcí, které jsou výzvou
či výzvičkou, jsou mraky. Potom snad záleží už jenom na tom, zda je člověk ve
správnou dobu na správném místě.
Hodně se mi sem prolamovaly vzpomínky na teologická
soustředění a na můj malý škodolibý testík duchovních autorit. Je jednouchý.
Postavte duchovní autoritu ráno do kuchyně kde čeká na zpracování pytel brambor
(adekvátní na jídlo pro 40 lidí). A je hned jasno. Ty hoodně vznešené rychle
vycouvaly a zabraly se s někým do odborné teologické diskuse. Ty normální
popadly škrabku a na teologickou diskusi došlo nad manuální prací. Nebo také ne
a ukázalo se, že lidé velkého ducha dovedou konverzovat nejen o super svatých
věcech.
Přirozeně vím, jak a proč mi tato asociace naskočila právě v
ten moment, souvisí to se zpovykanou žádostí Eliáše vzhledem k vdově ze Sarepty
(pro neznalce hebrejštiny: při první oslovení se dožaduje chleba, když zjistí,
jak blbě na tom jsou, rád by koláč či buchtu). Ta vdova byla jinej kanón, že s prorokem
nevyběhla!
Odpoledne jsme vyhlíželi déšť, který nepřicházel. Nejprve
jsme se „zrasili“ při Archery game (není nad hezké české názvy), potom se hrál larp.
Bylo celkem zajímavé sledovat dynamiku postav a to, jak se s nimi popasují
lidé, z nichž někteří dělali něco takového poprvé v životě. A protože se
kreativitě nebránilo, objevila se tam další paraliturgická forma – vzývání znojemských
okurek (Tomáš ze Znojma a bratr Martin vás to na požádání jistě naučí). V larpu
se to hemžilo nepotismem, intrikami, pikle se kuly v kuloárech i mimo ně.
Pěkná reminiscence na jednu církevní synodu před nějakými 6 lety. A velká
vděčnost, že dnes už se vztahy posunuly k otevřenosti. Že minulost je
dobrá právě jen aby byla edukativně vzpomínána v kratochvilných hrách .
Larp skončil pár minut před závěrečnou bohoslužbou a nastal
lehký zmatek, zda budeme v jídelně, kde byla připravena agapé, nebo nahoře.
Po dvojitém a zároveň polovičním stěhování národů, jsme nakonec zůstali nahoře.
V celkové atmosféře byl cítit dík za celý ten čas. Trochu
smutku, vždyť něco krásného za chvíli skončí. Agapé pak byla slavnostní a
kdekdo kdekomu děkoval. To patří k věci. Na sucho analytickou zpětnou
vazbu tu budou další dny. Stejně jsme se po večeři trochu rozpadli na skupinky,
kolem toho velikánského stolu se špatně halasilo (možná i tou slavnostností a
blbou akustikou jsme si byli dál, než jsme chtěli). A někteří už přemýšleli,
kde všude budou po baráku shánět své věci a jak se zabalí. Zkrátka běžné
starosti končící akce.
20.8.2022
A po pár hodinách přišlo poslední ráno, ale nikoli déšť. Než
se dům zcela probudil, chopili se oné výzvy ponoření do žalmů další lidé a vyplížili
se za svítání ke splavu. Tam asi ani vydra, ani fotodokumentace nebyly. Nicméně
je to podezřelé. Pokud uděláte něco jednou, je to recese. Podruhé už je
nakročeno ke zvyku. A proto: zkusme dát dohromady asketicko-recesisticko-biblickou
výzvu sv. Cuthberta: kdo je ochoten zkusit ponoření se do studené
přírodní vody a do poutních žalmů (120-134), aby byla nějaká stejná délková
jednotka, s tím, že se navíc dva libovolné naučí nazpaměť (ano, je mi
jasné, že drtivá většina sáhne po Ž 133, ale to by nebyla žádná pořádná
askeze). Slibuji, že za to dostane svatý obrázek s nějakou super keltskou
modlitbou (vyrobíme).
Ale zpět k deníčku. Už toho zbývá jen málo. Rychlé
zabalení (zabralo celých 15 minut), ještě rychlejší snídaně, loučení a cesta do
Žamberka. Pak už to byla nuda. Autobus se prodíral směrem k civilizaci, k velkoměstům,
nejprve prachem cest, posléze přes záclony deště. Potopa světa se sice odkládá,
ale v Praze zatím dodnes pršet nepřestalo.
TDO skončilo, ať žije TDO!
Komentáře
Okomentovat