Přeskočit na hlavní obsah

TDO VI

 ... až do konce...

18.8.2022 večer

Večer toho dne nás čekala další bohoslužba slova. To aby těch keltských věciček nebylo málo. Vzali jsme nakonec osvědčenou formu z loňska, jen jsme vyznání z předlohy Pat Robsonové vyměnili za klasického českého Boušeho, který trochu více koresponduje s našimi důrazy. A protože toho bylo hodně, byl zapojen skoro každý, kdo uměl číst (a měl po ruce ty správný brejle). Adolescenti ani nefrfňali a účastnili se také. Celé to vyznělo nikoli jako tryzna (super), ale spíše jako radostné setkání s Hospodinem. Tak by to také mělo být.

Večer byl potom standardním mixem povídání, zpívání a zase povídání, jen jsem se snažila končit den ještě dnes a nikoli zítra.

19.8.2022

Byl před námi poslední celý den. Dopoledne nás čekalo ještě něco programu a sdílení se. Doprovodnou postavu byl Eliáš a trochu emauzští učedníci. Oba biblické texty mám hodně ráda a hodně mi sedí. Bylo prima podívat se na ně úhlem pohledu někoho dalšího, kdo dovede vyhmátnout třeba i jiné detaily; tentokrát to byla věta „Ty jsi asi jediný, kdo neví, co se stalo“. A někde zarezonovala variace na onen text a také na to, jak se s oním textem momentálně dovedu popasovat.

Jsem tím, kdo se vrací
po cestách nočních, křivolakých,
protože se mnou lámal chléb,
protože On se vydal cele všanc
do rukou lidí.

Klopýtám tmou od cíle zpátky na start,
protože vyslovil mé jméno,
nesu tu zprávu ostatním,
protože nezbylo,
než vydat se všanc Jeho lásce.

Nesem tu zprávu dál,
od ucha k uchu šeptáme ji,
od úst k ústům ji předáváme,
 a z generace na generaci
putujem‘ jako neznámí a bezejmenní tímto světem.
Pro Jeho jméno.

Hodně se pak povídalo o uniformitě a jednotě a sdílení mělo lehce ťuknout také o letmý pohled na to, kdeže je v té církvi místo jednoho každého z nás. Tohle bylo celkem zajímavé, rozvinula se celá plejáda toho, co se dá ve společenství dělat. Rozhodně věcí, které jsou výzvou či výzvičkou, jsou mraky. Potom snad záleží už jenom na tom, zda je člověk ve správnou dobu na správném místě.

Hodně se mi sem prolamovaly vzpomínky na teologická soustředění a na můj malý škodolibý testík duchovních autorit. Je jednouchý. Postavte duchovní autoritu ráno do kuchyně kde čeká na zpracování pytel brambor (adekvátní na jídlo pro 40 lidí). A je hned jasno. Ty hoodně vznešené rychle vycouvaly a zabraly se s někým do odborné teologické diskuse. Ty normální popadly škrabku a na teologickou diskusi došlo nad manuální prací. Nebo také ne a ukázalo se, že lidé velkého ducha dovedou konverzovat nejen o super svatých věcech.

Přirozeně vím, jak a proč mi tato asociace naskočila právě v ten moment, souvisí to se zpovykanou žádostí Eliáše vzhledem k vdově ze Sarepty (pro neznalce hebrejštiny: při první oslovení se dožaduje chleba, když zjistí, jak blbě na tom jsou, rád by koláč či buchtu). Ta vdova byla jinej kanón, že s prorokem nevyběhla!

Odpoledne jsme vyhlíželi déšť, který nepřicházel. Nejprve jsme se „zrasili“ při Archery game (není nad hezké české názvy), potom se hrál larp. Bylo celkem zajímavé sledovat dynamiku postav a to, jak se s nimi popasují lidé, z nichž někteří dělali něco takového poprvé v životě. A protože se kreativitě nebránilo, objevila se tam další paraliturgická forma – vzývání znojemských okurek (Tomáš ze Znojma a bratr Martin vás to na požádání jistě naučí). V larpu se to hemžilo nepotismem, intrikami, pikle se kuly v kuloárech i mimo ně. Pěkná reminiscence na jednu církevní synodu před nějakými 6 lety. A velká vděčnost, že dnes už se vztahy posunuly k otevřenosti. Že minulost je dobrá právě jen aby byla edukativně vzpomínána v kratochvilných hrách .

Larp skončil pár minut před závěrečnou bohoslužbou a nastal lehký zmatek, zda budeme v jídelně, kde byla připravena agapé, nebo nahoře. Po dvojitém a zároveň polovičním stěhování národů, jsme nakonec zůstali nahoře.

V celkové atmosféře byl cítit dík za celý ten čas. Trochu smutku, vždyť něco krásného za chvíli skončí. Agapé pak byla slavnostní a kdekdo kdekomu děkoval. To patří k věci. Na sucho analytickou zpětnou vazbu tu budou další dny. Stejně jsme se po večeři trochu rozpadli na skupinky, kolem toho velikánského stolu se špatně halasilo (možná i tou slavnostností a blbou akustikou jsme si byli dál, než jsme chtěli). A někteří už přemýšleli, kde všude budou po baráku shánět své věci a jak se zabalí. Zkrátka běžné starosti končící akce.

20.8.2022

A po pár hodinách přišlo poslední ráno, ale nikoli déšť. Než se dům zcela probudil, chopili se oné výzvy ponoření do žalmů další lidé a vyplížili se za svítání ke splavu. Tam asi ani vydra, ani fotodokumentace nebyly. Nicméně je to podezřelé. Pokud uděláte něco jednou, je to recese. Podruhé už je nakročeno ke zvyku. A proto: zkusme dát dohromady asketicko-recesisticko-biblickou výzvu sv. Cuthberta: kdo je ochoten zkusit ponoření se do studené přírodní vody a do poutních žalmů (120-134), aby byla nějaká stejná délková jednotka, s tím, že se navíc dva libovolné naučí nazpaměť (ano, je mi jasné, že drtivá většina sáhne po Ž 133, ale to by nebyla žádná pořádná askeze). Slibuji, že za to dostane svatý obrázek s nějakou super keltskou modlitbou (vyrobíme).

Ale zpět k deníčku. Už toho zbývá jen málo. Rychlé zabalení (zabralo celých 15 minut), ještě rychlejší snídaně, loučení a cesta do Žamberka. Pak už to byla nuda. Autobus se prodíral směrem k civilizaci, k velkoměstům, nejprve prachem cest, posléze přes záclony deště. Potopa světa se sice odkládá, ale v Praze zatím dodnes pršet nepřestalo.

TDO skončilo, ať žije TDO!


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n