Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem si naběhla na adventní výzvu

Někdy před začátkem adventu (ten keltský totiž původně trval také 40 dní a někteří ho tak stále drží) jsem přemýšlela, čím si ono období ozvláštnit. Našla jsem kdesi na sítích vcelku zajímavou inspiraci, pohodový mix výzev a výzviček, velkých i malých, superduchovních i vyráběcích. Vcelku mne zaujaly. Přeložila jsem je tedy, adaptovala na české prostředí, neb pouť k hrobům velšských světců by asi jeden v našich podmínkách jen tak nedal, a vypustila do světa.

Nu, a protože věřím, že co si člověk navaří, má si také sníst, pustila jsem se do plnění alespoň některých z nich. Vyráběcí si nechávám na Vánoce, teď zcela nekreativně držím v ruce počítačovou myš a opravuji testy. Procházky přírodou a adventní muzika mi dělají radost. Dobrá kniha sem tam také. Pár adventních návštěv jsem též stihla – a radost z nich byla oboustranná.

Tedy zbývají ještě ty maličkosti. Hned na počátku adventu jsem si vybrala zdánlivě lehkou věc, o níž jsem byla přesvědčena, že ji odškrtnu hned s lehkostí políčka Modrého života. Totiž: usmát se na někoho v metru, autobuse nebo na ulici.

Ukázalo se, že metro je pro tuto výzvu při mých ranních cestách spíše bitevním polem. Narvaná souprava plná lidí čučících do mobilů, případně se sluchátky na uších, nevnímajících okolí. Nevnímajících ani to, když někde u tyče podávám se svými hůlčičkami sportovní výkony, abych udržela záda rovná a bez otřesů. Zatím to má pro mne ten efekt, že i na mne přechází všeobecná načuřenost a místo vlídnosti doluji ze svého nitra sarkasmy a ironie stylu: „A vážně si myslíte, že ty fofrklacky mám pro efekt?“ „Děkuji, že uznáváte, že mám lepší fyzičku než průměrný teenager!“ A jiné podobně štiplavé. Potom mne fackuje hanba, když má tendenci mi uvolnit místo někdo o patnáct let starší.

Zkusila jsem, zda se mi nepovede lépe ve vlaku. Nevedlo. Na mém místenkou rezervovaném místě se roztahovala s jasnou samozřejmostí studentka, které se moc nechtělo posunout jinam. Další přistupující do kupé dík sluchátkům neměli zapotřebí pozdravit ani při vstupu, ani při odchodu.

Vadí mi to všechno. Vadí mi, že se k sobě ve veřejném prostoru chováme hulvátsky. Vadí mi i to, že se pomalu dostávám do škatulky "zakyslá mentorující bába". A tak bojuji každé ráno znovu, jestli dnes nastane den D a podaří se mi na někoho v metru či vlaku nebo v autobuse usmát.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n