Jak jsem si naběhla na adventní výzvu

Někdy před začátkem adventu (ten keltský totiž původně trval také 40 dní a někteří ho tak stále drží) jsem přemýšlela, čím si ono období ozvláštnit. Našla jsem kdesi na sítích vcelku zajímavou inspiraci, pohodový mix výzev a výzviček, velkých i malých, superduchovních i vyráběcích. Vcelku mne zaujaly. Přeložila jsem je tedy, adaptovala na české prostředí, neb pouť k hrobům velšských světců by asi jeden v našich podmínkách jen tak nedal, a vypustila do světa.

Nu, a protože věřím, že co si člověk navaří, má si také sníst, pustila jsem se do plnění alespoň některých z nich. Vyráběcí si nechávám na Vánoce, teď zcela nekreativně držím v ruce počítačovou myš a opravuji testy. Procházky přírodou a adventní muzika mi dělají radost. Dobrá kniha sem tam také. Pár adventních návštěv jsem též stihla – a radost z nich byla oboustranná.

Tedy zbývají ještě ty maličkosti. Hned na počátku adventu jsem si vybrala zdánlivě lehkou věc, o níž jsem byla přesvědčena, že ji odškrtnu hned s lehkostí políčka Modrého života. Totiž: usmát se na někoho v metru, autobuse nebo na ulici.

Ukázalo se, že metro je pro tuto výzvu při mých ranních cestách spíše bitevním polem. Narvaná souprava plná lidí čučících do mobilů, případně se sluchátky na uších, nevnímajících okolí. Nevnímajících ani to, když někde u tyče podávám se svými hůlčičkami sportovní výkony, abych udržela záda rovná a bez otřesů. Zatím to má pro mne ten efekt, že i na mne přechází všeobecná načuřenost a místo vlídnosti doluji ze svého nitra sarkasmy a ironie stylu: „A vážně si myslíte, že ty fofrklacky mám pro efekt?“ „Děkuji, že uznáváte, že mám lepší fyzičku než průměrný teenager!“ A jiné podobně štiplavé. Potom mne fackuje hanba, když má tendenci mi uvolnit místo někdo o patnáct let starší.

Zkusila jsem, zda se mi nepovede lépe ve vlaku. Nevedlo. Na mém místenkou rezervovaném místě se roztahovala s jasnou samozřejmostí studentka, které se moc nechtělo posunout jinam. Další přistupující do kupé dík sluchátkům neměli zapotřebí pozdravit ani při vstupu, ani při odchodu.

Vadí mi to všechno. Vadí mi, že se k sobě ve veřejném prostoru chováme hulvátsky. Vadí mi i to, že se pomalu dostávám do škatulky "zakyslá mentorující bába". A tak bojuji každé ráno znovu, jestli dnes nastane den D a podaří se mi na někoho v metru či vlaku nebo v autobuse usmát.