Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33
Důvodů, proč se zde setkáváme, je
několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili
Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok.
Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod
našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech
svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes
ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale
vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24
hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas,
kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si
z toho vzít pro nás teď a tady?
Keltové věřili v existenci
Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož
lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám
zachoval v pohádkách, jednak v těch o svatojanské noci, kdy bylo možné
vstoupit do skal a jeskyní, kde jsou skryty poklady. Ovšem i v těch
pohádkách, kde občas zmizí zlobivé dítě a je vychováno kdesi jinde, aby se za
pár let objevilo jako dospělé a připravené buď konat hrdinské činy, nebo aspoň
žít dále spořádaně a stát se vůdčím hlasem své občanské či jiné komunity.
V prostoru keltské spirituality se pak navíc potkáváme se specifickým
žánrem – imrámy, tedy plavbami do Jiného světa. Nejznámější je Plavba
svatého Brendana (Navigatio sancti Brendani). Vypráví o tom, jak se
Brendan s 12 druhy plaví 7 let k Ostrovu Blažených. Ne, že by ta
cesta byla tak dlouhá, ale vtip je v tom, že brána Jiného světa se otvírá
jen někdy, po splnění určitých podmínek. Plavba do Západní říše nám také není
neznámá, z tohoto dědictví čerpal Tolkien a pokud jsme četli Pána prstenů
a Silmarillion, víme, že jak Númenor, tak říši Valar umístil na západ a za
moře.
My Jiný svět známe také. Občas
zahlédneme, možná jen koutkem oka, jeho odlesk. Většinou v takových
okamžicích jako jsou minuty těsně před svítáním, vůně prvního prázdninového
rána, stopa padající hvězdy, vteřina před prvním polibkem. Není to však vždycky
jenom komfort a dechberoucí krása: když bereme za kliku dveří nové práce, když
se rozhodneme k něčemu novému, když se rodí nový život či když život končí…
Jiný svět můžeme potkat kdykoli a kdekoli. Většinou tam, kde tak zcela
nevidíme, co nás čeká za nejbližší životní zatáčkou, do které právě vjíždíme. V takovém
momentě můžeme prožívat nejistotu a pociťovat dezorientaci, dokonce i
frustraci.
Pohybovat se na hranici mezi
světy a nezabloudit, to byl v keltské společnosti nejprve úkol druidů.
Poté, co Keltové přijali křesťanství, přešel tento úkol na křesťanské mnichy.
V rámci keltského křesťanství se pak objevil unikátní model duchovního
přátelství – anam chara. Nepředstavujme si to v extrémech, že na jedné
straně je to jen jakési kamarádství, na straně druhé, že se jedná výlučně o
nerovný vztah duchovního vedení. Ano, u začínajícího křesťana mohl byl anam
chara více průvodcem, ale cílem vztahu bylo vzájemné sdílení nejniternějších
duchovních hnutí, tužeb a myšlenek. Rozhodně tedy nic laciného. Naopak, něco
tak vzácného, že tento vztah dokáže vydržet odloučení, dokonce i ono odloučení pro
nás fatální – tedy odchod do Jiného světa. Toto je druhý důvod, proč se scházíme. Vyjadřujeme svou víru, při vědomí veškeré své
křehkosti, že v Kristu byly prolomeny hranice našeho a Jiného světa, že
náš příběh nekončí tím, že si tu odžijeme 50 nebo 80 let… že konečné naplnění
příběhu každého z nás je v Boží náruči a v Boží paměti.
Tím třetím důvodem, proč se zde
scházíme, je skutečnost, že aspoň některé z nás drápkem zachytila keltská
spiritualita. Někteří z nás s ní sympatizují, líbí se jim důrazy na
ekologii, bližší sepětí se stvořeným světem kolem nás, neotřelé formulace
modliteb, putování přírodou. Někteří šli ale ještě o krok dál a rozhodli se, že
svůj vlastní příběh spojí s tím pomyslným balancováním na hranici našeho a
Jiného světa. Že se pokusí (a mnohdy neuměle, ale to přece nevadí) pomoci
druhým popojít na cestě víry o krok či krůček dál. Tihle mezi námi si říkají
filidé. Občas se mne na to někdo zeptá, co že jsme zač. Mohu tu tedy prohlásit,
že nejsme ani podivná jihočeská sekta, ani fabulace, který by se zrodila
v hlavě, bratra Kentigerna, jehož si dnes trochu víc připomínáme.
Jsme nic víc a nic míň než hnutí
těch, které tato spiritualita inspiruje a kteří pro ni chtějí něco udělat. Jsme
hnutí různých lidí s různým obdarováním a možná těžko budeme i časem
čímkoli jiným, protože jediné pravidlo, které jsme pro sebe v oceánu naší
různosti, v níž nás stvořil Bůh a z níž se radujeme, zní: Najdi to,
v čem jsi dobrý, co vážně umíš a poděl se o to s druhými. To zní
nějak zcela všeobecně, není-liž pravda? Podepsat se pod to může skoro každý
z nás. Jedno, zda husita, katolík či reformovaný, lazarián, benediktin,
salesián či církevní rebel. Takže některým chybí jen ta keltofilie 😊
Proč to ale dělat, proč se
angažovat, proč se pohybovat na ostří nože? Odpovídám teď za nás: Možná proto,
aby svět zůstal barevný a trochu pohádkový, možná proto, že máme rádi věci
stvořené a jejich dobré stránky (Tomáš Procházka se domáhal toho, že nutně
musím zmínit oceány piva, i když není zrovna svátek svaté Brigid – takže ano, i
tak lze krásu věcí stvořených vnímat). Určitě máme rádi legraci a nadsázku. Pro
mnohé z nás je cesta nejen cílem, ale i modlitbou. Snad nás oslovila a
spojila touha po dobrodružství, protože na to, abyste se tápavě vydali na cestu
po vlnách, tak jako apoštol Petr, potřebujete určitou dávku odvahy a určitou
dávku ztřeštěnosti. Snad považujeme za důležité jít občas s někým kousek
cesty, aby na všech těch křižovatkách a možnostech mezi světy nezabloudil. A
možná je v tom také trocha nostalgie, když se hlásíme k Abrahamovu
putování a Brendanovu kroužení, které na první pohled vypadá zoufale a
bezcílně. Když chceme, aby zrovna tento lísteček v kytici z přehršlí
spiritualit neuschnul a neopadl. Záleželo na tom Martinovi. Protože jsme tu
dnes shromážděni, záleží na tom i nám (ať už se škatulkujeme jakkoli).
V neposlední řadě na tom ale záleží i Bohu, protože i Bůh má rád svět
barevný a trochu pohádkový, naši odvahu a ztřeštěnost, naše tápavé kroky na
vlnách, naše hledání. Jen Bůh je totiž tím, kdo v pravý čas otevírá bránu,
abychom mohli zahlédnout Jiný svět, abychom do něj mohli nakouknout či tam
chvíli pobýt a přesvědčit se, že v Božím světě zůstává vše, co mělo cenu a
také, že jednou nás v bráně tohoto světa uvítá on sám. Amen.
Komentáře
Okomentovat