Přeskočit na hlavní obsah

Moje (naše) boje s Knihou bohoslužeb

Kategorie Ne-vážně

Třetí neděle adventní se nesla nejen v znamení dětské vánoční bohoslužby, ale rozdávaly se – očekávané i neočekávané – dárky. Milým překvapením byla kniha pro každého z duchovních (dárek očekávaný a vcelku většinou i čtivý, díky). Překvapením, s nímž i naše společenství nejprve tak zcela nevědělo rady, byla Kniha bohoslužeb. Když jsem onen modrý tisk převracela v rukou, táhly mi hlavou mírně neuctivé myšlenky o tom, jak se produkují lejstra. Navíc, v době digitální gramotnosti, umělé inteligence, databázových systémů, distribuovaných dat a dalších vymožeností poslat papírovou knihu s kolonkami, to je tedy něco. Koukala jsem do balíčku jak husa do flašky. Doslova. Hledala jsem totiž, zda není náhodou přibalen právě čerstvě seříznutý husí brk a kalamář s duběnkovým inkoustem. Nebyl!

Stáli jsme kolem toho nečekaného daru trochu v rozpacích. Záblesk nadšení se zjevil pouze v matfyzáckém oku předsedy farní rady, který při pohledu na stránku s instrukcemi a listy s kolonkami propadl nefalšovanému nadšení. Kdosi jej pak přistihl, že si instrukce ofotil do mobilu, aby mohl strávit blažené chvíle jejich studiem. Jemu tedy ten dárek radost udělal a určitě nám v následujících týdnech ozřejmí jeho netušený potenciál, který jsme zatím nestihli odhalit.

Nás ostatní trochu obcházely mdloby, protože takový dar není jen tak něco samo sebou! Nese se s ním ten nemilý fakt, že někdo bude chtít, abychom kolonky vyplňovali. Začali jsme s tím tedy neprodleně, ač ostrý start se očekával až s novým občanským rokem. Zkrátka jen proto, abychom si na tento cizorodý prvek zvykli a zjistili, zda má pro nás nějaká úskalí či benefity.

První diskuse proběhla nad tím, zda to má být kniha pro naši kapli, nebo pro naše společenství. Po krátké diskusi jsme došli ke konsensu, že když už, pojmeme to tak trochu jako kroniku společenství (upřímně, jinak by to bylo asi dost pro kočku). Budeme tedy do knihy zaznamenávat všechny farní akce, včetně těch, které jsme si pracovně nazvali „Máří na cestách“. Pro neznalé – jde o to, že občas, nemohou-li se lidé dostavit na bohoslužby (a mnoho důvodů je objektivních a spravedlivých), jdou bohoslužby za nimi. Právě v adventu bylo takovýchto soustředěnějších akcí několik. A také sem tam vymetáme pavouky z biskupské kaple a vůbec, jsme celkově taková trošku neposedná farnost.

Prokousali jsme se tedy kolonkou datum a hodina. Trochu nás rozesmála instrukce ke kolonce typu bohoslužby „je-li to bohoslužba slova, vyplňte BS…“ – tohle by bylo fajn v přednastavené kolonce databáze, tady je to vcelku legrace. Navíc jmenované zkratky nezahrnují zdaleka veškeré dění (přidali bychom třeba +PK – přijetí do katechumenátu, +ŽZ – žehnání zvěře, …)

Také jsme trochu přemítali nad tím, co vyplnit do hlavní kolonky a proběhla tichá zuřivá debata, zda se ve čtvrtek četly nedělní texty nebo nějaké vlastní. Zjistilo se to letmým dotazem na kazatele, který poté, co to konzultoval s předsedajícím, vyplnil ta správná slova.

Nad kolonkami s počty jsme kroutili hlavou. Dlouhodobě víme, kolik lidí k nám plus minus chodí. Teď se budeme muset některých dotazovat, jestli už jim bylo patnáct (co na to GDPR?) A budeme je muset počítat. V sousední farnosti (kde přijali tento vánoční dárek s obdobnými pocity), již zavedli novou funkci – skrutátora. Po dvou týdnech zkušeností víme, že budeme následovat jejich příkladu.

Nevím, jak se s tím perou zkušenější spolubratři ve službě, ale já jsem s to se buď soustředit na počítání dušiček, nebo na „malichernější“ úkony, jako je třeba kázání nebo předsedání bohoslužbě. Obé zkrátka nedávám – a vlastně ani dávat nechci. Za mne by se tedy do kolonek počty mohlo klidně psát, že nás bylo nepočítaně.

Není to však jediný matematický problém. Jsou tu další, daleko závažnější. No posuďte, jak byste počítali nakouknuvšího turistu, který nám do kaple vleze při Gloria a po prvním čtení se odporoučí? Účastnil se 10 nebo 15 % bohoslužby? Pokud nám jich do kaple vleze za bohoslužbu pět, super, sečteme je jak jednoho jedince. Ale co s těmi ostatními? Máme to počítat na desetiny, zaokrouhlovat nahoru, dolů či vzít celou část? A vzhledem k tomu, že tento počet je náhodnou veličinou, máme počítat průměr rozptyl či směrodatnou odchylku? Nebo bude vhodnější medián? A máme to počítat celoročně nebo čtvrtletně (v létě je počet turistů vyšší, ale čas strávený v kapli kratší)? V tomto směru shledáváme instrukce ke knize jako nedostačující.

V rámci keltské a františkánské spirituality se našich bohoslužeb účastní i čtyř-, osmi- či bez- nozí (že, Alexi?) domácí mazlíčci. Nechceme je diskriminovat, však dle Písma máme kázat evangelium všemu stvoření. Zrovna ta naše stvoření se účastní s nadšením a ráda (a to ani nemusejí mít canisterapeutickou zkoušku a dokonce ani pamlsek v dohledu). Vznesli jsme opatrný dotaz „nahoru“ a odpovědí bylo, že je máme počítat, pokud by náhodou byli pokřtěni. To jsme však vyhodnotili jako hrubou diskriminaci a povyšování se nad tvorstvo, o něž máme pečovat. Však ty dvounohé počítáme i v případě, že pokřtěni nejsou. A ne opravdu se nechceme chovat dle vtipu, jehož pointa zní „…a to jste neřekl, že váš pes je katolík…“ Budeme je tedy muset připisovat do kolonky poznámky. Už teď se tato kolonka, zvíci dvou čtverečních palců, jeví jako nedostatečná, protože právě v ní se patrně bude odrážet ten pravý život naší farnosti…

Tak jsme se tedy skoro prokousali problémy s počty a počítáním. Trochu jsme odsunuli stranou skutečnost, že počet přítomných se nemusí rovnat počtu komunikantů. Tady by opravdu pomohla inovace ve smyslu číslovaných hostií. Liturgická inovace, kdy by podávající tiše mumlal „patnáct, šestnáct…“, by asi nebyla přijata s pochopením ani v situaci, že by číslovky byly mumlány latinsky. A pokud lámeme (jako u nás) chléb, tak na provádění úkonů sčítání a odčítání také není ten pravý čas a vlastně ani chuť.

Poslední matematická záhadu pak pro nás nastolila půlnoční bohoslužba. Sešli jsme se k ní v Apolináři (ten svou knihu nemá) jako zástupci dvou farností. Kaple byla vcelku zaplněna. No, ovšem nastala potíž, jak tohle spočítat a vykázat. Rovným dílem? Nebo podle počtu zúčastněných duchovních (to by měli „křižáci“ smůlu a museli by e spokojit jen s 25 %)? Nebo podle územní příslušnosti? Nebo si faráři střihnou či provedou jakousi gentlemanskou dohodu? Opět bychom se dopracovali k nějakým ne zcela celým číslům a opět tu máme zaokrouhlovací problém.

Rozpaky jsme zažili také nad kolonkou „kazatel“. Vzhledem k tom, že si občas dopřejeme nějakou tu experimentální formu zvěstování, nevíme tak zcela, jak to pojmout pravdivě a nezkresleně. Pokud zrovna zařadíme vědomostní kvíz (farnost je čas od času miluje), kdo je tu kazatelem? Ten, kdo jej připravil? Ten, kdo jej prezentuje? Ti, kdo odpovídají? Když zařadíme hru či jiné představení, kdo je tu kazatelem? Pokud vedeme homilii opravdu jako homilii, tj. formou rozmluvy, či pokud zařadíme krátká sdílení, kdo je tu kazatelem? Na tu třetí adventní jsem se vážně neodvážila napsat, že jednu z hlavních liturgických úloh bohoslužby slova sehrál růžový jednorožec. Ani do poznámky ne! Mrzí mne to však ave svém svědomí bojuji s tím, že jsem kolonku zbaběle vyplnila slůvkem „všichni“.

Některé kolonky jsme shledali jako zcela nadbytečné. Tak třeba: Od doby, co lidé přispívají nějakým tím procentem, mají většinou všichni nastaven trvalý příkaz. Sbírky proto probíhají pouze jako účelové záležitosti a jen jednou za čas. Ovšem „nejveselejší“ kolonkou je podpis někoho z členů farní rady či z farnosti. Naši emancipovaní členové si takto opravdu realizaci své participace na životě farnosti nepředstavují. Ti, kteří se chtějí aktivně účastnit života společenství, činí tak smysluplněji a cíleněji.

Když se však ohlédnu za těmi třemi týdny s Knihou bohoslužeb, musím pravdivě konstatovat, že jsme ještě zdaleka neobjevili a hlavně nedocenili všechny možnosti, které nám tento dar skýtá. S Knihou bohoslužeb však určitě bude život našeho farního společenství veselejší. Jak jsme jen mohli žít tolik let bez takto skvělého vynálezu!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n