Z nudy blog II (Darina Bártová)

Za několik hodin budu říkat veřejně své díky těm, kdo mne přivedli k tomuto dni. Martina budu jmenovat také. Den 29. říjen 2021 si budu pamatovat navždy. Poslední cesta do Vodňan. Nemluvili jsme o tom, že Martin umírá. Věděli jsme to oba, nebylo třeba o tom mluvit. Mluvili jsme o úplně jiných věcech. O věcech radostných, o poezii, malování. O budoucnosti. O Martinově budoucnosti. Mám ten rozhovor zavřený hluboko v sobě. Ne snad, že bychom řešili něco zásadně tajného či mystického. Jen… loučili jsme se, nic víc, nic míň. Ta chvíle měla svou vlastní mystiku, svou vlastní váhu. A protože jsme nebyli renomovaní keltští světci, nemohli jsme si vyměnit biskupské či opatské berly. Zůstalo jen u požehnání. Od Martina to bylo de facto jeho novokněžské, já jemu žehnala na cestu. Přesto, že jsem věděla, že je o něj svátostně postaráno, vždyť zde bylo mnoho lidí kteří ho drželi a postarat se svátostně mohli, štvalo mě, že v tuto chvíli nemohu víc. Cestou zpátky se mi připomínaly situace, kte

  Jak jen to bylo dál? Upíjím kafe, modlím se ( při modlitbě se kafe nepije, ale při pití ale se lze modlit 😊 ) a sbírám odvahu vstoupit do tohoto dne… Přišlo jaro, rok 2021. Hlavním děním tohoto období byly dlouhé telefonáty s Martinem. Martin je vlastně byl… v Boží náruči pořád je… bratranec z moctého kolena (společným předkem je můj pra-pra-pradědeček Petr). Martin byl fachman přes keltskou spiritualitu, já jsem si ji pěstovala jen tak podomácku a pro sebe. V telefonátech jsme však probrali kdeco všecko možné. Od knih, které čteme, přes to, co jsme kde objevili zajímavého a po to, že jsme si navzájem dávali číst články, než jsme je vypustili někam do tisku. Zkrátka, společnou řeč jsme nacházeli v mnoha ohledech. Naše příbuzenství jsem vyhrabala v době, kdy jsem mu chtěla dát nějaký super dárek k jáhenskému svěcení. Martin, jako správný keltoman, bral o krevní pouto mezi námi ohromně vážně. Vždycky mne představoval jako sestřenici – a já se tomu trochu smála. Ale je trochu, pro

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n

Sobota, 25. března 2023. Dnes je to rok a den. Ale… Kde to všechno začalo? Chci se vydat ke kořenům této části svého příběhu, a pokud máte zájem, zvu také vás. Bylo léto. Doba dovolených, kdy člověk utíká z města, kdy má většinou davů lidí plné zuby a chce být sám. Toto léto bylo divné. Covidové. Cenili jsme si toho, že vůbec nějaká dovolená mohla být, že se dalo vyjet za hranice bydliště. Užívali jsme si příležitost být spolu. Možná se vztahy mezi námi starokatolickými „rekreanty“ trochu zintenzivnily. Najednou jsme zažívali to, že být spolu je ne zcela samozřejmé. Týden dovolené se chýlil ke konci. A ke konci se chýlil i onen den. Barvy západu se pomalu ztrácely do měkkých stínů šedi, ptáci umlkali, z luk hořce voněla pokosená tráva. Ticho se vkrádalo do kraje. I děti už byly zahnány pod střechu a šum hlasů z domu zněl jako velmi vzdálený příboj. Šum hlasů… v tomto týdnu se mnohokrát z onoho šumu zhmotnila otázka, která mířila na mne… uvažuješ o duchovenské službě? Všechny ty o