Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 4

Za několik hodin budu říkat veřejně své díky těm, kdo mne přivedli k tomuto dni. Martina budu jmenovat také.

Den 29. říjen 2021 si budu pamatovat navždy. Poslední cesta do Vodňan. Nemluvili jsme o tom, že Martin umírá. Věděli jsme to oba, nebylo třeba o tom mluvit. Mluvili jsme o úplně jiných věcech. O věcech radostných, o poezii, malování. O budoucnosti. O Martinově budoucnosti.

Mám ten rozhovor zavřený hluboko v sobě. Ne snad, že bychom řešili něco zásadně tajného či mystického. Jen… loučili jsme se, nic víc, nic míň. Ta chvíle měla svou vlastní mystiku, svou vlastní váhu. A protože jsme nebyli renomovaní keltští světci, nemohli jsme si vyměnit biskupské či opatské berly. Zůstalo jen u požehnání. Od Martina to bylo de facto jeho novokněžské, já jemu žehnala na cestu. Přesto, že jsem věděla, že je o něj svátostně postaráno, vždyť zde bylo mnoho lidí kteří ho drželi a postarat se svátostně mohli, štvalo mě, že v tuto chvíli nemohu víc.

Cestou zpátky se mi připomínaly situace, které by byly bývaly o mnoho jednodušší a průhlednější, kdyby člověk přece jen mohl mávat nějakým tím oprávněním. Ale stojí to opravdu jenom na tom? Nebo je vlastnictví papíru výjimečnosti ta snadná cesta? Změnit status znamená přece nutně i posunout vztahy. Stokrát mohu říkat, že zůstanu stejná. Nezůstanu. A druzí také ne. Budou mne vážit, soudit jinak. Stokrát mohou teď říkat, že ne. Chci to opravdu? A unesu bouře ve sklenicích vod svých různorodých sociálních bublin? O přátele jsem už na své cestě několikrát přišla. Unesu to znovu?

Někde na cestě setmělou krajinou se posouvaly priority.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...