Za několik hodin budu říkat veřejně své díky těm, kdo mne přivedli k tomuto dni. Martina budu jmenovat také.
Den 29. říjen 2021 si budu pamatovat navždy. Poslední cesta
do Vodňan. Nemluvili jsme o tom, že Martin umírá. Věděli jsme to oba, nebylo
třeba o tom mluvit. Mluvili jsme o úplně jiných věcech. O věcech radostných, o
poezii, malování. O budoucnosti. O Martinově budoucnosti.
Mám ten rozhovor zavřený hluboko v sobě. Ne snad, že
bychom řešili něco zásadně tajného či mystického. Jen… loučili jsme se, nic
víc, nic míň. Ta chvíle měla svou vlastní mystiku, svou vlastní váhu. A protože
jsme nebyli renomovaní keltští světci, nemohli jsme si vyměnit biskupské či
opatské berly. Zůstalo jen u požehnání. Od Martina to bylo de facto jeho
novokněžské, já jemu žehnala na cestu. Přesto, že jsem věděla, že je o něj
svátostně postaráno, vždyť zde bylo mnoho lidí kteří ho drželi a postarat se svátostně
mohli, štvalo mě, že v tuto chvíli nemohu víc.
Cestou zpátky se mi připomínaly situace, které by byly
bývaly o mnoho jednodušší a průhlednější, kdyby člověk přece jen mohl mávat
nějakým tím oprávněním. Ale stojí to opravdu jenom na tom? Nebo je vlastnictví
papíru výjimečnosti ta snadná cesta? Změnit status znamená přece nutně i
posunout vztahy. Stokrát mohu říkat, že zůstanu stejná. Nezůstanu. A druzí také
ne. Budou mne vážit, soudit jinak. Stokrát mohou teď říkat, že ne. Chci to
opravdu? A unesu bouře ve sklenicích vod svých různorodých sociálních bublin? O
přátele jsem už na své cestě několikrát přišla. Unesu to znovu?
Někde na cestě setmělou krajinou se posouvaly priority.
Komentáře
Okomentovat