Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 4

Za několik hodin budu říkat veřejně své díky těm, kdo mne přivedli k tomuto dni. Martina budu jmenovat také.

Den 29. říjen 2021 si budu pamatovat navždy. Poslední cesta do Vodňan. Nemluvili jsme o tom, že Martin umírá. Věděli jsme to oba, nebylo třeba o tom mluvit. Mluvili jsme o úplně jiných věcech. O věcech radostných, o poezii, malování. O budoucnosti. O Martinově budoucnosti.

Mám ten rozhovor zavřený hluboko v sobě. Ne snad, že bychom řešili něco zásadně tajného či mystického. Jen… loučili jsme se, nic víc, nic míň. Ta chvíle měla svou vlastní mystiku, svou vlastní váhu. A protože jsme nebyli renomovaní keltští světci, nemohli jsme si vyměnit biskupské či opatské berly. Zůstalo jen u požehnání. Od Martina to bylo de facto jeho novokněžské, já jemu žehnala na cestu. Přesto, že jsem věděla, že je o něj svátostně postaráno, vždyť zde bylo mnoho lidí kteří ho drželi a postarat se svátostně mohli, štvalo mě, že v tuto chvíli nemohu víc.

Cestou zpátky se mi připomínaly situace, které by byly bývaly o mnoho jednodušší a průhlednější, kdyby člověk přece jen mohl mávat nějakým tím oprávněním. Ale stojí to opravdu jenom na tom? Nebo je vlastnictví papíru výjimečnosti ta snadná cesta? Změnit status znamená přece nutně i posunout vztahy. Stokrát mohu říkat, že zůstanu stejná. Nezůstanu. A druzí také ne. Budou mne vážit, soudit jinak. Stokrát mohou teď říkat, že ne. Chci to opravdu? A unesu bouře ve sklenicích vod svých různorodých sociálních bublin? O přátele jsem už na své cestě několikrát přišla. Unesu to znovu?

Někde na cestě setmělou krajinou se posouvaly priority.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...