Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 3

 Jak jen to bylo dál? Upíjím kafe, modlím se (při modlitbě se kafe nepije, ale při pití ale se lze modlit 😊) a sbírám odvahu vstoupit do tohoto dne…

Přišlo jaro, rok 2021. Hlavním děním tohoto období byly dlouhé telefonáty s Martinem. Martin je vlastně byl… v Boží náruči pořád je… bratranec z moctého kolena (společným předkem je můj pra-pra-pradědeček Petr). Martin byl fachman přes keltskou spiritualitu, já jsem si ji pěstovala jen tak podomácku a pro sebe. V telefonátech jsme však probrali kdeco všecko možné. Od knih, které čteme, přes to, co jsme kde objevili zajímavého a po to, že jsme si navzájem dávali číst články, než jsme je vypustili někam do tisku. Zkrátka, společnou řeč jsme nacházeli v mnoha ohledech.

Naše příbuzenství jsem vyhrabala v době, kdy jsem mu chtěla dát nějaký super dárek k jáhenskému svěcení. Martin, jako správný keltoman, bral o krevní pouto mezi námi ohromně vážně. Vždycky mne představoval jako sestřenici – a já se tomu trochu smála. Ale je trochu, protože zrovna tahle linie předků pro mne byla od dětství velmi důležitá.

Tohle léto bylo ještě dobou pohody a smíchu. Martin se přestěhoval do Vodňan, kde začal působit s vervou a energií organizoval letní oslavu svých kulatin. Jela jsem za ním toho léta dvakrát. Podruhé jsme se hodně bavili o zpřístupnění keltské spiritualitě pro druhé. O tom jak a proč. Jsem v otázkách spirituality spíš sólista, takže moje představy směřovaly někam k dalšímu kutání o keltském křesťanství v tichu mé pracovny. Martin měl trend být daleko větší poustevník než já, přesto měl dveře své „poustevny“ otevřené. Jak tohle vyvážit? Jedním z témat povídání bylo i Martinovo kněžské svěcení, které sice bylo za rohem ale ne úplně za tím prvním). Povídali jsme o tom, proč a jak, jak vůbec uchopit kněžství. Bylo to hodně osobní a hodně hluboké povídání

Byl to pohodový a perfektní den, toulali jsme se prosluněnými uličkami Vodňan (to Martin ještě mohl, i když ne zcela lehce), objevovali skrytá místa, kudy prý kdysi kráčela historie… skončili jsme nakonec v kapli u díkůvzdání. I tady se objevila výzva. Týkala se zapojení do Společenství filidů. Tady nebyl důvod váhat. Z Vodňan jsem odjížděla překvapivě s tím, že pokud jde o „kelťárny“, lítáme v tom s Martinem spolu.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace