Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 3

 Jak jen to bylo dál? Upíjím kafe, modlím se (při modlitbě se kafe nepije, ale při pití ale se lze modlit 😊) a sbírám odvahu vstoupit do tohoto dne…

Přišlo jaro, rok 2021. Hlavním děním tohoto období byly dlouhé telefonáty s Martinem. Martin je vlastně byl… v Boží náruči pořád je… bratranec z moctého kolena (společným předkem je můj pra-pra-pradědeček Petr). Martin byl fachman přes keltskou spiritualitu, já jsem si ji pěstovala jen tak podomácku a pro sebe. V telefonátech jsme však probrali kdeco všecko možné. Od knih, které čteme, přes to, co jsme kde objevili zajímavého a po to, že jsme si navzájem dávali číst články, než jsme je vypustili někam do tisku. Zkrátka, společnou řeč jsme nacházeli v mnoha ohledech.

Naše příbuzenství jsem vyhrabala v době, kdy jsem mu chtěla dát nějaký super dárek k jáhenskému svěcení. Martin, jako správný keltoman, bral o krevní pouto mezi námi ohromně vážně. Vždycky mne představoval jako sestřenici – a já se tomu trochu smála. Ale je trochu, protože zrovna tahle linie předků pro mne byla od dětství velmi důležitá.

Tohle léto bylo ještě dobou pohody a smíchu. Martin se přestěhoval do Vodňan, kde začal působit s vervou a energií organizoval letní oslavu svých kulatin. Jela jsem za ním toho léta dvakrát. Podruhé jsme se hodně bavili o zpřístupnění keltské spiritualitě pro druhé. O tom jak a proč. Jsem v otázkách spirituality spíš sólista, takže moje představy směřovaly někam k dalšímu kutání o keltském křesťanství v tichu mé pracovny. Martin měl trend být daleko větší poustevník než já, přesto měl dveře své „poustevny“ otevřené. Jak tohle vyvážit? Jedním z témat povídání bylo i Martinovo kněžské svěcení, které sice bylo za rohem ale ne úplně za tím prvním). Povídali jsme o tom, proč a jak, jak vůbec uchopit kněžství. Bylo to hodně osobní a hodně hluboké povídání

Byl to pohodový a perfektní den, toulali jsme se prosluněnými uličkami Vodňan (to Martin ještě mohl, i když ne zcela lehce), objevovali skrytá místa, kudy prý kdysi kráčela historie… skončili jsme nakonec v kapli u díkůvzdání. I tady se objevila výzva. Týkala se zapojení do Společenství filidů. Tady nebyl důvod váhat. Z Vodňan jsem odjížděla překvapivě s tím, že pokud jde o „kelťárny“, lítáme v tom s Martinem spolu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n