Sobota, 25. března 2023. Dnes je to rok a den. Ale… Kde to všechno začalo? Chci se vydat ke kořenům této části svého příběhu, a pokud máte zájem, zvu také vás.
Bylo léto. Doba dovolených, kdy člověk utíká z města,
kdy má většinou davů lidí plné zuby a chce být sám. Toto léto bylo divné.
Covidové. Cenili jsme si toho, že vůbec nějaká dovolená mohla být, že se dalo
vyjet za hranice bydliště. Užívali jsme si příležitost být spolu. Možná se
vztahy mezi námi starokatolickými „rekreanty“ trochu zintenzivnily. Najednou
jsme zažívali to, že být spolu je ne zcela samozřejmé.
Týden dovolené se chýlil ke konci. A ke konci se chýlil i
onen den. Barvy západu se pomalu ztrácely do měkkých stínů šedi, ptáci umlkali,
z luk hořce voněla pokosená tráva. Ticho se vkrádalo do kraje. I děti už
byly zahnány pod střechu a šum hlasů z domu zněl jako velmi vzdálený
příboj. Šum hlasů… v tomto týdnu se mnohokrát z onoho šumu zhmotnila
otázka, která mířila na mne… uvažuješ o duchovenské službě?
Všechny ty otázky jsem odbývala tak napůl v legraci.
Protože zatím to nebylo na pořadu dne. Ale teď, když přišlo ticho, byl čas na
to, abych si na onu otázku odpověděla. Napřímo, bez vytáček. Bylo tu mnoho
argumentů proti. Věk a s ním i skutečnost, že možná trochu toužím po svém
klídku; zdravotní omezení; pro mne trochu i všeobecná nálada v církvi.
Připouštěla jsem si vůbec nějaké argumenty pro? Nu, nějaké byly, ale
nevyslovovala jsem je ani ve své mysli příliš hlasitě. Ale když jsem se
zamyslela, vypadalo to jako jedna z životních výzev. U mne mají tu
vlastnost, že přicházejí v době, kdy to vypadá, že je již pozdě. Ale
dobře… onoho večera, při pozorování, jak se svět kolem ukládá ke spánku, padlo
rozhodnutí. Bude-li to nezbytné, tak tuto výzvu přijmu.
Komentáře
Okomentovat