Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 1

Sobota, 25. března 2023. Dnes je to rok a den. Ale… Kde to všechno začalo? Chci se vydat ke kořenům této části svého příběhu, a pokud máte zájem, zvu také vás.

Bylo léto. Doba dovolených, kdy člověk utíká z města, kdy má většinou davů lidí plné zuby a chce být sám. Toto léto bylo divné. Covidové. Cenili jsme si toho, že vůbec nějaká dovolená mohla být, že se dalo vyjet za hranice bydliště. Užívali jsme si příležitost být spolu. Možná se vztahy mezi námi starokatolickými „rekreanty“ trochu zintenzivnily. Najednou jsme zažívali to, že být spolu je ne zcela samozřejmé.

Týden dovolené se chýlil ke konci. A ke konci se chýlil i onen den. Barvy západu se pomalu ztrácely do měkkých stínů šedi, ptáci umlkali, z luk hořce voněla pokosená tráva. Ticho se vkrádalo do kraje. I děti už byly zahnány pod střechu a šum hlasů z domu zněl jako velmi vzdálený příboj. Šum hlasů… v tomto týdnu se mnohokrát z onoho šumu zhmotnila otázka, která mířila na mne… uvažuješ o duchovenské službě?

Všechny ty otázky jsem odbývala tak napůl v legraci. Protože zatím to nebylo na pořadu dne. Ale teď, když přišlo ticho, byl čas na to, abych si na onu otázku odpověděla. Napřímo, bez vytáček. Bylo tu mnoho argumentů proti. Věk a s ním i skutečnost, že možná trochu toužím po svém klídku; zdravotní omezení; pro mne trochu i všeobecná nálada v církvi. Připouštěla jsem si vůbec nějaké argumenty pro? Nu, nějaké byly, ale nevyslovovala jsem je ani ve své mysli příliš hlasitě. Ale když jsem se zamyslela, vypadalo to jako jedna z životních výzev. U mne mají tu vlastnost, že přicházejí v době, kdy to vypadá, že je již pozdě. Ale dobře… onoho večera, při pozorování, jak se svět kolem ukládá ke spánku, padlo rozhodnutí. Bude-li to nezbytné, tak tuto výzvu přijmu.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace