Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení…
Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži,
se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano,
byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že
v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní,
vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu
dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš
o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních
věcech.
Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem
zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne
smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se
těší na nebe. Takhle bych to přece nechtěla… Víra by neměla být klackem na
druhé. Ale jak ji uchopit, když často sotva tápu, jak ji uchopit pro sebe? Mohu
druhým vůbec něco dát? A z jaké pozice?
Když jsem o tom všem přemýšlela, stále jsem v sobě měla
víc argumentů proti, než pro případnou duchovenskou dráhu.
Komentáře
Okomentovat