Přeskočit na hlavní obsah

Doggie sitter – den 1

Anabáze odstartovala v 5.50 ráno. Do bytu vtrhl uragán. Shiba-inu, 1 rok stáří, pes. Že prý to ráno dospím, tvrdil páníček. Jo, houby. Pes se začal seznamovat s interiérem stylem kulový blesk. V 6.30 jsem to vzdala a začala ranní rituály. Cvičení ok, kafe ok, ve sprše mi asistoval zvědavý čenich.

Po snídani jsme se vydali do víru velkoměsta – na psí hřiště. Socializace s australským ovčákem proběhla dobře, kluci si chvilku hráli. S boxerem to už nebylo ono, tam už přišlo na pořad dne nějaké to ježení srsti z obou stran, ale oba dva psovodi jsme zareagovali včas, aby nedošlo ke kontaktu. /es zatím nežral a nezajímaly ho ani granule v kapsičce u mého pasu. Pozorně sledoval lidi, evidentně hledal ty „své“. Smůla, ti asi právě sedí v letadle nad jižní Evropou.

Dnešek jsme jeli strávit do knihovny biskupství. Je tam zahrada. Ukázalo se ale, že hitem sezóny byla chladná chodba, kde si pes aspoň dvě hodinky odpočinul ve stínu. Pohnula jsem tedy maličko s knihovnickou prací. Tu normální, hlavní, jsem si nechala domů.

Tramvaj cestou zpět dobrá, akorát, že ve víru rušivek se pes soustředí pravidelně na cokoli jiného než na mne. Kombinace vedra a mnoha dojmů skončila tak, že doma odpadl. Já odpadla až po obědě. A tohle kupodivu řešil a vyštěkával mne, že mám jídlo. Smůla, něco štěkání vydržím. Tato strategie byla tedy neúspěšná.

Když vpodvečer pominula vedra, vyrazili jsme na venčící okruh. Tohle bylo těžké, protože přišly vzpomínky na dobu, kdy na druhém konci vodítka klusával Portos. Po návratu večeře obou a kolem půl desáté okruh ještě jednou. Když jsme se vrátili, začal shiba vcelku vyvádět, až tak, že jsem se nakonec rozhodla, že budem spát u něj.

Tohle se osvědčilo, možná i proto, že ve vzduchu byla bouřka, která na město skutečně spadla. Velký liják, halda blesků. Ale pes to neřešil, zalezl do pelechu a byl hodný, protože spící pes je vždycky hodný.

V tomto dni jsme se soustředili na to, co už umí – tedy sedni, lehni (jakž takž), podej pac, ke mně. Reakce slabší, zatím ho příliš nezajímám a většinou ani nereagoval na jméno. Ne, že by ho neznal, ale jsem pro něj nezajímavý cizí člověk. Při poslední vycházce jsme se už sem tam domluvili i o netahání na vodítku. Každých pár metrů se počítá.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n