Přeskočit na hlavní obsah

Doggie sitter – den 1

Anabáze odstartovala v 5.50 ráno. Do bytu vtrhl uragán. Shiba-inu, 1 rok stáří, pes. Že prý to ráno dospím, tvrdil páníček. Jo, houby. Pes se začal seznamovat s interiérem stylem kulový blesk. V 6.30 jsem to vzdala a začala ranní rituály. Cvičení ok, kafe ok, ve sprše mi asistoval zvědavý čenich.

Po snídani jsme se vydali do víru velkoměsta – na psí hřiště. Socializace s australským ovčákem proběhla dobře, kluci si chvilku hráli. S boxerem to už nebylo ono, tam už přišlo na pořad dne nějaké to ježení srsti z obou stran, ale oba dva psovodi jsme zareagovali včas, aby nedošlo ke kontaktu. /es zatím nežral a nezajímaly ho ani granule v kapsičce u mého pasu. Pozorně sledoval lidi, evidentně hledal ty „své“. Smůla, ti asi právě sedí v letadle nad jižní Evropou.

Dnešek jsme jeli strávit do knihovny biskupství. Je tam zahrada. Ukázalo se ale, že hitem sezóny byla chladná chodba, kde si pes aspoň dvě hodinky odpočinul ve stínu. Pohnula jsem tedy maličko s knihovnickou prací. Tu normální, hlavní, jsem si nechala domů.

Tramvaj cestou zpět dobrá, akorát, že ve víru rušivek se pes soustředí pravidelně na cokoli jiného než na mne. Kombinace vedra a mnoha dojmů skončila tak, že doma odpadl. Já odpadla až po obědě. A tohle kupodivu řešil a vyštěkával mne, že mám jídlo. Smůla, něco štěkání vydržím. Tato strategie byla tedy neúspěšná.

Když vpodvečer pominula vedra, vyrazili jsme na venčící okruh. Tohle bylo těžké, protože přišly vzpomínky na dobu, kdy na druhém konci vodítka klusával Portos. Po návratu večeře obou a kolem půl desáté okruh ještě jednou. Když jsme se vrátili, začal shiba vcelku vyvádět, až tak, že jsem se nakonec rozhodla, že budem spát u něj.

Tohle se osvědčilo, možná i proto, že ve vzduchu byla bouřka, která na město skutečně spadla. Velký liják, halda blesků. Ale pes to neřešil, zalezl do pelechu a byl hodný, protože spící pes je vždycky hodný.

V tomto dni jsme se soustředili na to, co už umí – tedy sedni, lehni (jakž takž), podej pac, ke mně. Reakce slabší, zatím ho příliš nezajímám a většinou ani nereagoval na jméno. Ne, že by ho neznal, ale jsem pro něj nezajímavý cizí člověk. Při poslední vycházce jsme se už sem tam domluvili i o netahání na vodítku. Každých pár metrů se počítá.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace