Přeskočit na hlavní obsah

Doggie sitter – den 2

Ráno se vzbouzím v 6. Pes chrní a musím ho trochu přemlouvat, že jdeme ven. Pak snídaně, to mne nechává v klidu a frčíme na hřiště. Sám nabízí cviky, které se mu osvědčily. Trénujeme rozlišování pacek při podávání, přivolání, reakci na oslovení. Občas už máme i oční kontakt. Na hřišti někdo zapomněl provazový přetahovací uzel a ano, to je ta správná hračka. I když obecně zájem o opakování čehokoli je slabý, jde to tak max. 5x. Tedy mimo věci, které chce a kde vysvětlujeme pravidla. Boj o pohovku doma trvá.

Pak jedeme do práce. Dnes je to špatné, asi proto, že jsme v neznámém prostředí. A je tu vedro na padnutí. Pes štěká pokaždé, když se mi někdo snaží dostat do kanclu, ale pak se k těm lidem vcelku má a hraje roztomilého pejska. S jedinou výjimkou - a tady mne napadá, že na informacích, že vycvičení psi dovedou rozpoznat v kolektivu lidí např. jedince, který se v rámci sociálních interakcí vymyká (to je hezky inkluzivní jazyk, pro neznalé: psi umí rozeznat iniciátora šikany, čímž neříkám, že v případě člověka, kterého jsme potkali, jde o tohle, tam šlo o zcela jinou věc, ale to víte, GDPR) něco je.

V něčem jsme pokročili. Už se méně pereme o vodítko, konečně pochopil, jak přesně dlouhá je jeho svoboda. Hromadná doprava je super, sice halda konejšivých signálů, ale dává to. Jakási paní se včera divila, jak krásně na mne reaguje. Přinutilo mne to zamyslet se, kde jsou současné standardy nikoli výcviku, ale výchovy, protože komunikaci mezi námi dvěma zatím hodnotím tak na trojku. Jasně, jsem dog sitter, zázraky snad teprve přijdou.

Odpolední siestu trávíme tím, že pes chrní a já odpočívám. Večer konečně sedám k počítači a snažím se dohnat něco z věcí, které se kupí. Nad Prahou hřmí bouřka. Sice mu nevadí, ale k večeru silně otravuje. Ukáže se, že potřebuje být zas pár hodin doma. Stýská se mu. Fest.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace