Doggie sitter - den 3

Den začíná podobně, až na to, že urvu spánek do 6.30. Asi proto, že mi v noci pes tancoval po břiše, chtěl spát se mnou a pak zjistil, že na to je příliš vedro. Dnes zvládám i rozcvičku, je to potřeba, přece jen se zádům nelíbí škubání vodítka. Ranní procházku jdeme pomalu skoro hodinu. Zakončíme ji nákupem rohlíků. Nicméně konstatuji, že pejskaři na Praze 9 jsou prasátka. Pohyb po trávníku parku ve staré zástavbě kolem Nemocniční připomíná spíš poskakování v minovém poli. Ale „suvenýr si dnes našlápnu až později.

Pes vzorně sedí před marketem jako přibitý. Na psí hřiště se dostáváme pozdě, ale jsou tu samí fajn psi a po opatrné socializaci to jde i s „čivavami“ (podle vzhledu spíš směska ala množírna, ale neptala jsem se). Pes se vylítal vcelku kvalitně a pak míříme zase do knihovny. Je to nejsnesitelnější místo v rozpálené Praze, kam se můžeme schovat. I dnes tu udělám nějakou práci, pes chvíli štěká na sousedy, potom se stulí pod stůl v oddělení cizojazyčné literatury a spí. Jenže první prací je dostat z boty to co se na ni dostalo cestou mezi psím hřištěm a tramvají. Drbu botu snad 10 minut, než je všechno dole a než se zbavím také pachové stopy tohoto suvenýru.

Cesta zpět je martyrium, dnes nějak nemáme štěstí na klimatizaci. Přetažený pes usoudil, že bude velká legrace žvýkat vodítko. Máme tu tedy další prostor k souboji vůlí. Zkouším to zákazy i odváděním pozornosti. Pes si už konečně uvědomil, že má 2 přední packy a podává levou na posunek a pravou na slovo „druhou“. Legračně předvede i cvik „odpočíváme“, ale to je taková ta dobrá shoda náhod. Zajímá se totiž o vede sedícího pána, já říkám „neotravuj, odpočíváme“ a pes sebou okamžitě práskne do polohy „mrtvý pes“. Jo, to pak vypadá psovod hned jako borec!

Odpoledne držíme siestu oba, máme vedra plné zuby. Nějak se nemohu dokopat jít něco dělat, mimo to, že vyperu oslintaná trika a ťapkami orazítkované kraťasy. Pes už sice suverénně značkuje, ale není-li v dosahu strom, většinou si počůrá levou přední – a pak se mi radostně opře předními o stehna. Ale tohle bych mu asi na přechodnou dobu odpustila. Destrukční potenciál nikoli.

Zkouším provazový míček, jo, zaujalo ho to, ale hraje si vždycky jen pár minut a pak zájem o cokoli opadá. Boj o pohovku se trochu posunul v můj prospěch, milion povelů „dolů“ asi zafungovalo jako podmíněný reflex. Na jméno už mi reaguje kouknutím (většinou) a dokonce mne začíná vítat. Dovolila jsem si ho tedy vystavit ponížení a při podvečerní procházce jsem s sebou vzala česací rukavici. Nesežral mne, tedy super!

Venku jsme byli několikrát, mám podezření na nějaký ledvinový problém, pes pije víc, než je úměrné vedru, stresu a pohybu. Po dešti se venčící cesta mění v boj o vyhýbání se loužím. Chodíme tedy ven 5x denně.