Přeskočit na hlavní obsah

Doggie sitter - den 3

Den začíná podobně, až na to, že urvu spánek do 6.30. Asi proto, že mi v noci pes tancoval po břiše, chtěl spát se mnou a pak zjistil, že na to je příliš vedro. Dnes zvládám i rozcvičku, je to potřeba, přece jen se zádům nelíbí škubání vodítka. Ranní procházku jdeme pomalu skoro hodinu. Zakončíme ji nákupem rohlíků. Nicméně konstatuji, že pejskaři na Praze 9 jsou prasátka. Pohyb po trávníku parku ve staré zástavbě kolem Nemocniční připomíná spíš poskakování v minovém poli. Ale „suvenýr si dnes našlápnu až později.

Pes vzorně sedí před marketem jako přibitý. Na psí hřiště se dostáváme pozdě, ale jsou tu samí fajn psi a po opatrné socializaci to jde i s „čivavami“ (podle vzhledu spíš směska ala množírna, ale neptala jsem se). Pes se vylítal vcelku kvalitně a pak míříme zase do knihovny. Je to nejsnesitelnější místo v rozpálené Praze, kam se můžeme schovat. I dnes tu udělám nějakou práci, pes chvíli štěká na sousedy, potom se stulí pod stůl v oddělení cizojazyčné literatury a spí. Jenže první prací je dostat z boty to co se na ni dostalo cestou mezi psím hřištěm a tramvají. Drbu botu snad 10 minut, než je všechno dole a než se zbavím také pachové stopy tohoto suvenýru.

Cesta zpět je martyrium, dnes nějak nemáme štěstí na klimatizaci. Přetažený pes usoudil, že bude velká legrace žvýkat vodítko. Máme tu tedy další prostor k souboji vůlí. Zkouším to zákazy i odváděním pozornosti. Pes si už konečně uvědomil, že má 2 přední packy a podává levou na posunek a pravou na slovo „druhou“. Legračně předvede i cvik „odpočíváme“, ale to je taková ta dobrá shoda náhod. Zajímá se totiž o vede sedícího pána, já říkám „neotravuj, odpočíváme“ a pes sebou okamžitě práskne do polohy „mrtvý pes“. Jo, to pak vypadá psovod hned jako borec!

Odpoledne držíme siestu oba, máme vedra plné zuby. Nějak se nemohu dokopat jít něco dělat, mimo to, že vyperu oslintaná trika a ťapkami orazítkované kraťasy. Pes už sice suverénně značkuje, ale není-li v dosahu strom, většinou si počůrá levou přední – a pak se mi radostně opře předními o stehna. Ale tohle bych mu asi na přechodnou dobu odpustila. Destrukční potenciál nikoli.

Zkouším provazový míček, jo, zaujalo ho to, ale hraje si vždycky jen pár minut a pak zájem o cokoli opadá. Boj o pohovku se trochu posunul v můj prospěch, milion povelů „dolů“ asi zafungovalo jako podmíněný reflex. Na jméno už mi reaguje kouknutím (většinou) a dokonce mne začíná vítat. Dovolila jsem si ho tedy vystavit ponížení a při podvečerní procházce jsem s sebou vzala česací rukavici. Nesežral mne, tedy super!

Venku jsme byli několikrát, mám podezření na nějaký ledvinový problém, pes pije víc, než je úměrné vedru, stresu a pohybu. Po dešti se venčící cesta mění v boj o vyhýbání se loužím. Chodíme tedy ven 5x denně.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n