Přeskočit na hlavní obsah

Doggie sitter – den 4 a 5

Víkend, to sladké slovo! Vstáváme v 6 a obíháme kratší venčicí kolečko. Pak rychlá snídaně a kolem 7.30 už řádíme na hřišti. Tedy – pes řádí. Naštěstí dnes našel kámoše stejné velikostní a váhové kategorie a tak probíhá hra: „zdrhám a ty mne honíš“ v různých variantách. Po hodině odvádím totálně unaveného psa, sotva plete tlapami. Doma na další 4 hodiny odpadá. Vyštěkávání mne, když jím, přestalo, možná i proto, že ke granulím se dnes servírovalo kuře.

Začíná se ovšem schylovat k jinému průšvihu… ano, mám ho stále za zády, hlídá si mne… V úmorném vedru držím siestu, ale stejně jdeme ven 5x, naposledy kolem 21.30.

Větší část neděle vypadá stejně, na hřiště vyrážíme brzy. V bytě je27 C, venku už v 7 ráno na umření. Na hřišti podobná skladba jako včera (i pejskaři mají své rituály), ale zdaleka ne tolik aktivity. Vedro ničí kdekoho. To, co okousalo kus polepu vestavěné skříně, však nebylo vedro. Jsem mírně naštvaná, mírně proto, že pes dost citlivě zrcadlí emoce.

Odpoledne jsme oba zcela grogy, ale jdu venčit kolem 16 hodiny, protože po zralé úvaze vyhodnocuji že do kostela se mnou zkrátka dnes pes nepůjde. Těch důvodů je víc: neznámé prostředí, nevím, zda umí eskalátory (zatím jsme jeli jen povrchovou), potřeba opravdu se soustředit na dění… Byla jsem ujištěna, že 4 hodiny by pes dát sám měl, proto jde na tu dobu domů (bude to cca 3,5 hod.), kde to zná a kde bude kdyžtak podnikat destrukční aktivity na domácí půdě.

Jedu odsloužit bohoslužby a tentokrát se moc nezdržuji a pádím zpět. Čeká na mne pes s nohama křížem (patrně vylemtal celou misku vody) a tak honem honem běžíme ven. Následují Niagarské vodopády a ulevování si je opravdu dlouhé. Tohle není samo sebou. Venku začíná jemně pršet, naštěstí ne natolik, aby to promáčelo člověka na kůži. Vracíme se, krmíme, po hodince jdeme znovu ven, jdeme spát.

Registruji další věc – pes nemá naučeno, že po žrádle se odpočívá. Tohle je další potíž, protože klidový režim po baště během pár dnů nenatrénujem. Frustrovaný pes se domáhá zábavy, skončí to jen jemným škrábnutím na ruce. Když změním intonaci, začne si mne udobřovat zuřivým olizováním nohou – že mám ponožky, evidentně nevadí, tedy psovi ne, mně se pak v těch mokrých zachlupacených fuseklích moc nechce být.

V noci konečně prší a klesá teplota na mez únosnou.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace