Víkend, to sladké slovo! Vstáváme v 6 a obíháme kratší venčicí kolečko. Pak rychlá snídaně a kolem 7.30 už řádíme na hřišti. Tedy – pes řádí. Naštěstí dnes našel kámoše stejné velikostní a váhové kategorie a tak probíhá hra: „zdrhám a ty mne honíš“ v různých variantách. Po hodině odvádím totálně unaveného psa, sotva plete tlapami. Doma na další 4 hodiny odpadá. Vyštěkávání mne, když jím, přestalo, možná i proto, že ke granulím se dnes servírovalo kuře.
Začíná se ovšem schylovat k jinému průšvihu… ano, mám
ho stále za zády, hlídá si mne… V úmorném vedru držím siestu, ale stejně
jdeme ven 5x, naposledy kolem 21.30.
Větší část neděle vypadá stejně, na hřiště vyrážíme brzy. V bytě
je27 C, venku už v 7 ráno na umření. Na hřišti podobná skladba jako včera
(i pejskaři mají své rituály), ale zdaleka ne tolik aktivity. Vedro ničí
kdekoho. To, co okousalo kus polepu vestavěné skříně, však nebylo vedro. Jsem mírně
naštvaná, mírně proto, že pes dost citlivě zrcadlí emoce.
Odpoledne jsme oba zcela grogy, ale jdu venčit kolem 16
hodiny, protože po zralé úvaze vyhodnocuji že do kostela se mnou zkrátka dnes
pes nepůjde. Těch důvodů je víc: neznámé prostředí, nevím, zda umí eskalátory
(zatím jsme jeli jen povrchovou), potřeba opravdu se soustředit na dění… Byla
jsem ujištěna, že 4 hodiny by pes dát sám měl, proto jde na tu dobu domů (bude
to cca 3,5 hod.), kde to zná a kde bude kdyžtak podnikat destrukční aktivity na
domácí půdě.
Jedu odsloužit bohoslužby a tentokrát se moc nezdržuji a
pádím zpět. Čeká na mne pes s nohama křížem (patrně vylemtal celou misku
vody) a tak honem honem běžíme ven. Následují Niagarské vodopády a ulevování si
je opravdu dlouhé. Tohle není samo sebou. Venku začíná jemně pršet, naštěstí ne
natolik, aby to promáčelo člověka na kůži. Vracíme se, krmíme, po hodince jdeme
znovu ven, jdeme spát.
Registruji další věc – pes nemá naučeno, že po žrádle se
odpočívá. Tohle je další potíž, protože klidový režim po baště během pár dnů nenatrénujem.
Frustrovaný pes se domáhá zábavy, skončí to jen jemným škrábnutím na ruce. Když
změním intonaci, začne si mne udobřovat zuřivým olizováním nohou – že mám ponožky,
evidentně nevadí, tedy psovi ne, mně se pak v těch mokrých zachlupacených
fuseklích moc nechce být.
V noci konečně prší a klesá teplota na mez únosnou.
Komentáře
Okomentovat