Na cestu jsem se vydala ne proto, abych hodnotila krásu a dokonalost liturgie. To přenechám liturgistům a teenage ministrantům, kteří to zasvěceně probírali hned po skončení první části. Nejela jsem ani truchlit. Jela jsem se normálně lidsky rozloučit. A možná, teď, když konečně přestává platit omezení času, poznat i jiné stránky ženy, s kterou jsem se od roku 1992 občas potkávala, občas dopisovala, občas jsme se jedna druhé nadlouho ztratily z obzoru, a přesto jsme o sobě věděly… Neznala a nezažila jsem ji jako tetu, nejsme spojeny poutem krve. Neznala jsem ji napřímo jako katechetku, dělilo nás pěkných pár kilometrů. Zažila jsem ji jako člověka, s nímž se dalo mluvit o věcech všedních i nevšedních, s nímž se dalo i mlčet. Prožívat bolest i radost. Zažila jsem ji jako kněze. Nikoli v liturgické službě. Ale to je přece jen třešnička na dortu toho, co kněz dělá. Většina té práce se vlastně děje v skrytu. Kdyby ne, asi by to byla jenom póza. Pozemský život, který tu skončil, pózou nebyl. Vždyť nešlo opřít se o formální autoritu, jen o charisma. I toto je přínos skryté církve současnosti. Nutnost spoléhání na to, co Bůh dává, nutnost rozvíjet své dary a usilovat o zralost, nutnost přijímat dočasnost a provizorium, ne jako provizorium, ale jako závislost na Bohu…
Dnes se tedy ne, vlastně neloučíme. Sedím v židenickém kostele,
který je plný světla. Naslouchám svědectvím o tom, kdo byla. A přijde mi
krásné, že loučení se účastní velmi různorodí lidé. S některými bych možná
souzněla, kdybychom si povídali „jen tak“, s některými bychom si možná
úplně nesedli…K mému překvapení mne dnes doprovází kamarád, který se s ní setkal
jedou jedinkrát. To setkání bylo takové, že měl potřebu přijít. Stejně jako tu
potřebu mělo mnoho jiných. Já jsem tu… proč vlastně? Říct díky… pro její
odvahu, pro její otevřenost, pro to, že na sebe vzala břímě prošlapat cestu.
Naslouchám, a užívám si trochu anonymity davu. Sympatické mi je, že i pro
dnešek je slyšet důraz, že bohoslužba je místo, kde Bůh slouží nám, prostor a
čas, kdy ses námi setkává intenzivněji. Ne, nedokážu se na celé dnešní dění
dívat z Božího pohledu. To nikdo z nás. Ale ať jacíkoli a odkudkoli,
jsme tu všichni za stejným cílem. Říct „děkuji“. Každý z nás po svém,
každý svým způsobem. Jinak to řeknou místní farníci, jinak ti, které přímo
ovlivnila, jinak ti, které ovlivnila na dálku, kteří ji poznali jen z jejích
knih. Zjišťuji, že jsem sice smutná, ale že v Bohu platí, že vztahy
nekončí. Jsou jen skryty v Boží náruči, z níž jsme vzešli. Tohle tu
opakovaně zaznívá.
Na hřbitov jedeme autobusem. Hromada různých lidí. Mnozí
řeší v tuto chvíli svoje lidské starosti. Ale někteří mají odvahu otevřít
se a aspoň trochu překročit své sociální bubliny. Hledat, co mají společného -a
třeba se setkají znovu, někde jinde a nad hlubším rozhovorem.
Stojím na hřbitově. Přicházejí ke mně nějací zvědaví místní,
jak už to tak na hřbitovech bývá. A prý
kdo umřel? Přijde mi absurdní, že já, člověk, který je na tomto místě
asi popáté, vysvětluje těm, kdo sem chodí patrně častěji, než jednou za měsíc…
Pak přemýšlím, co říct aspoň v duchu, nad otevřeným
hrobem, do něhož se snáší jako symbol rozloučení malý javorový lístek. Ludmilo,
naše kontakty nebyly kdovíjak intenzivní. Ale byla jsi pro mne inspirací. Byla jsi
jedním z kamínků mozaiky, která se mi skládala před těmi několika lety
když tu najednou byla výzva. Ne, nejsem jako Ty, svou cest si bud určitě
prošlapávat jinak, moje důrazy i moje klopýtnutí jsou a budou jiná. Děkuji…
děkuji, že jsi byla. Děkuji za tvou odvahu.
Pak mne tmou vlak unáší domů. Do toho normálního rytmu známého.
Z hlavy nemohu vyhnat jednu z písní, která dnes zněla. Nevnímám přecpané
kupé, s tváří přitisknutou ke sklu zírám do tmy. Modlím se. Najednou, po
těch letech, si dokážu vybavit Ludmilin hlas. Charakteristickou dikci toho
regionu. Nejsou to slova, jen ta melodie a důrazy. Ne, neloučili jsme se.
Ludmila je jen na druhé straně času. Jako jedna z originálních svědků o
Boží dobrotě a lásce. Díky.
Komentáře
Okomentovat