Z nudy blog II (Darina Bártová)

Že prej píšu pesimisticky. Hm, ale co je optimistického na tom, že panička je půl roku doma, že berle budou asi trvalou součástí vybavení a že čekání na zlepšení má asi stejný efekt jako čekání na Godota? O víkendu jsme tvrdohlavě zkusili opět výpravu za keší. A jen s nordic holemi. Keš jsme ulovili, ale bolelo to ukrutně. Daleko ukrutněji pak šílely záda v noci. Do půl druhé je panička přemlouvala, pak do sebe musela narvat prášek. Dovedete si představit, jak vypadala v neděli ráno! Tak jsme tu neděli opět prováleli. Děláme už jen ty nejnezbytnější věci pro udržení chodu domácnosti. Pereme, rozmotáváme hadí klubka fousů od roušek, žehlíme (a nadáváme na roušky při sežehlování těch faldů), luxujeme (bolí), vytíráme (bolí o něco míň), vynášíme odpad (to dáváme bez berlí), vaříme a myjeme nádobí. Není chuť cokoli se učit, nad čímkoli bádat. Není už ani chuť se moc dívat na filmy (asi proto, že jsme oblíbenou filmotéku viděli dvakrát dokolečka). Trochu čteme. Hodně spíme, protože ve spá

Stále pilně rehabilitujeme, přesto jsme stále doma. Panička se smiřuje s tím, že záda budou bolet dalších 30 let a že bude cítit každý výmol, do kterého křivě šlápne, a váhu každého bochníku chleba, když jdeme z nákupu. Ale spravedlivě, je o něco líp. Dalo by se říci, že jsme se dostali do stavu před tou zpackanou 2. rehabilitací. A protože se dění ve státě na 2 měsíce zastavilo, doháníme i my teď všechny ty věci, které se musejí stihnout. V první řadě to byli studenti, protože nemoc ne-nemoc, státnice měly svůj neúprosný termín. Ale do té doby bylo co dělat. Teď máme na programu pro změnu doktory. Postupně se objednáváme tam, kam jsme měli jít na jaře – ortoped, protože panička už za 13 měsíců zcela prodřela vložky v botách (mají mít životnost půl roku, jenže od října je prý pořád něco…). Dentální hygiena a zubař a další milí lékaři. A termíny jsou přirozeně plné. Ono to zas tak moc nevadí, prý v létě stejně asi nikam moc nepojedeme. A já se těšil, že poznám z kapsy batohu kus světa

Povzbuzeni vyjádřením fyzioterapeuta, že by se berle daly odložit, jsme to zkusili. Půjčili jsme hole na nordic walking. A že s nimi vyrazíme ven. Už samotná přeprava holí domů byla trochu krkolomná. Pokud máte 2 volné ruce, tak je to brnkačka. Pokud máte 2 ruce s berlemi a hole, které se nevejdou do batohu… Vyřešili jsme to přivázáním jedné hole k jedné berli a tak jsme se víceméně dostali domů. Provázky povolily jen jednou a to ještě na štěstí na stanici, kde jsme stejně museli počkat na tramvaj. Nu, a povzbuzeni povzbuzením jsme tedy s těmi holemi vyrazili ven. Nic zlého netuše. Nikdy nic takového v této domácnosti nebylo, pokud prý nastala nutnost opory v lese, našel se vhodný klacek a bylo! Jenže hole na nordic walking jsou hole do terénu, nikoli do města. Tj. primární zakončení té části, která se s terénem stýká, je bodec. A neptejte se, jak funguje bodec na vyleštěné pseudo-mramorové podlaze nákupního centra. Panička tam klouzala jak koza na ledě, rozjížděly se jí nohy i hole.

Pár týdnů jsem mlčel. Bylo tu skoro celý květen smutno. Druhé kolo rehabilitací nejen že nesplnilo účel, ale byl to naprostý propadák. A ještě k tomu bolavý. S prášky, které člověka otupí, se dá jen těžko si povídat. A přiznám se, ani se mi někdy nechtělo vůbec do batohu. I já na tu rehabilitaci chodil nerad. Esence zmatku a naprosté nekompetence. Ale lidští pacienti asi nemají moc šancí na nápravu. Předposlední týden v květnu jsme zamířili na neurologii, abychom se dozvěděli, že jediné možné řešení jsou právě ty prášky proti bolesti. Jo, a prý se máme zeptat rehabilitační doktorky, zda by se něco nedalo. Ale spíš asi ne. Doktor byl očividně zarmoucený, což nám ovšem bylo tak akorát pro kočku! Ale do ordinace rehabilitační lékařky jsme se ihned objednali a do pěti dnů jsme i přišli na řadu. Počasí bylo zas takové, že by psa nevyhnal, ale statečně jsme šlapali. Panička si řekla, že jednu cestu (normálnímu chodci to trvá ani ne 5 minut), ujdeme. Nakonec jsme neplánovaně ušli i cestu

C houlím se pod stříškou zadního vchodu. Všudypřítomné vlhko se zavrtává pod bundu. Přede mnou záclona deště. Umyté jsou stromy, tráva, pole se mění v bahnisko, les na obzoru zakrývají šedavé cáry mraků, které jak potrhané záclony žene vítr šikmo před údolí. Choulím se pod stříškou a loučím se s krajem, který za ta léta tak dobře znám. Po místních stezkách mě nevede paměť dětství, ne. Také mi zde není důvěrně známý každý kámen. Ale jezdím sem již dlouho. Znám zkratky dětí, cestičky houbařů, znám vrcholky kopců, i zapadlá místa... Mám tento kraj ráda. Skoro jako ten, z něhož pocházím. Mám ho ráda. Je místem, kde bych dokázala žít. Křížem krážem jsem za těch mnoho let prošla krajinu v širokém okruhu, projezdila ji na rozhašeném bicyklu, prodrkotala stařičkým autobusem a dýchavičnou lokálkou. Křížem krážem. Znám její skály, kapličky a kostelíky i městečka projektovaná úděsnou rukou reálného socialismu. Znám rybníky a jezírka a aleje starých stromů. Jsou mi sympatičtí místní, kteří ještě s