Z nudy blog II (Darina Bártová)

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Víkend, to sladké slovo! Vstáváme v 6 a obíháme kratší venčicí kolečko. Pak rychlá snídaně a kolem 7.30 už řádíme na hřišti. Tedy – pes řádí. Naštěstí dnes našel kámoše stejné velikostní a váhové kategorie a tak probíhá hra: „zdrhám a ty mne honíš“ v různých variantách. Po hodině odvádím totálně unaveného psa, sotva plete tlapami. Doma na další 4 hodiny odpadá. Vyštěkávání mne, když jím, přestalo, možná i proto, že ke granulím se dnes servírovalo kuře. Začíná se ovšem schylovat k jinému průšvihu… ano, mám ho stále za zády, hlídá si mne… V úmorném vedru držím siestu, ale stejně jdeme ven 5x, naposledy kolem 21.30. Větší část neděle vypadá stejně, na hřiště vyrážíme brzy. V bytě je27 C, venku už v 7 ráno na umření. Na hřišti podobná skladba jako včera (i pejskaři mají své rituály), ale zdaleka ne tolik aktivity. Vedro ničí kdekoho. To, co okousalo kus polepu vestavěné skříně, však nebylo vedro. Jsem mírně naštvaná, mírně proto, že pes dost citlivě zrcadlí emoc...

Den začíná podobně, až na to, že urvu spánek do 6.30. Asi proto, že mi v noci pes tancoval po břiše, chtěl spát se mnou a pak zjistil, že na to je příliš vedro. Dnes zvládám i rozcvičku, je to potřeba, přece jen se zádům nelíbí škubání vodítka. Ranní procházku jdeme pomalu skoro hodinu. Zakončíme ji nákupem rohlíků. Nicméně konstatuji, že pejskaři na Praze 9 jsou prasátka. Pohyb po trávníku parku ve staré zástavbě kolem Nemocniční připomíná spíš poskakování v minovém poli. Ale „suvenýr si dnes našlápnu až později. Pes vzorně sedí před marketem jako přibitý. Na psí hřiště se dostáváme pozdě, ale jsou tu samí fajn psi a po opatrné socializaci to jde i s „čivavami“ (podle vzhledu spíš směska ala množírna, ale neptala jsem se). Pes se vylítal vcelku kvalitně a pak míříme zase do knihovny. Je to nejsnesitelnější místo v rozpálené Praze, kam se můžeme schovat. I dnes tu udělám nějakou práci, pes chvíli štěká na sousedy, potom se stulí pod stůl v oddělení cizojazyčné lite...

Ráno se vzbouzím v 6. Pes chrní a musím ho trochu přemlouvat, že jdeme ven. Pak snídaně, to mne nechává v klidu a frčíme na hřiště. Sám nabízí cviky, které se mu osvědčily. Trénujeme rozlišování pacek při podávání, přivolání, reakci na oslovení. Občas už máme i oční kontakt. Na hřišti někdo zapomněl provazový přetahovací uzel a ano, to je ta správná hračka. I když obecně zájem o opakování čehokoli je slabý, jde to tak max. 5x. Tedy mimo věci, které chce a kde vysvětlujeme pravidla. Boj o pohovku doma trvá. Pak jedeme do práce. Dnes je to špatné, asi proto, že jsme v neznámém prostředí. A je tu vedro na padnutí. Pes štěká pokaždé, když se mi někdo snaží dostat do kanclu, ale pak se k těm lidem vcelku má a hraje roztomilého pejska. S jedinou výjimkou - a tady mne napadá, že na informacích, že vycvičení psi dovedou rozpoznat v kolektivu lidí např. jedince, který se v rámci sociálních interakcí vymyká (to je hezky inkluzivní jazyk, pro neznalé: psi umí r...