Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...
Nejnovější příspěvky

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Doggie sitter – den 4 a 5

Víkend, to sladké slovo! Vstáváme v 6 a obíháme kratší venčicí kolečko. Pak rychlá snídaně a kolem 7.30 už řádíme na hřišti. Tedy – pes řádí. Naštěstí dnes našel kámoše stejné velikostní a váhové kategorie a tak probíhá hra: „zdrhám a ty mne honíš“ v různých variantách. Po hodině odvádím totálně unaveného psa, sotva plete tlapami. Doma na další 4 hodiny odpadá. Vyštěkávání mne, když jím, přestalo, možná i proto, že ke granulím se dnes servírovalo kuře. Začíná se ovšem schylovat k jinému průšvihu… ano, mám ho stále za zády, hlídá si mne… V úmorném vedru držím siestu, ale stejně jdeme ven 5x, naposledy kolem 21.30. Větší část neděle vypadá stejně, na hřiště vyrážíme brzy. V bytě je27 C, venku už v 7 ráno na umření. Na hřišti podobná skladba jako včera (i pejskaři mají své rituály), ale zdaleka ne tolik aktivity. Vedro ničí kdekoho. To, co okousalo kus polepu vestavěné skříně, však nebylo vedro. Jsem mírně naštvaná, mírně proto, že pes dost citlivě zrcadlí emoc...