Z nudy blog II (Darina Bártová)

Mimořádky pokračují, to abych se nenudila. Dnes ráno jsem blaženě zatípla budík s tím, že je neděle. Ve skutečnosti je úterý. Dík tomu jsem se sice probudila do růžova vyspalá, ale kupodivu v poněkud prochladlém bytě. Že je něco v nepořádku mi došlo až ve chvíli, kdy jsem se v poněkud pozdnějším dopoledni dokopala k umytí nádobí od snídaně. Voda ledová. Šla jsem se tedy mrknout na kotel. Potměšile ne mne blikal červenou kontrolkou a já začala zuřivě listovat stránkami nikoli zlatými, ale internetovými, co že se to děje. Návodů k obsluze jsem moc nenašla, zato asi patnáct různých rad, co by to mohlo být. A jen z tohoto letmého čtení jsem nabyla dojmu, že ať je to co chce, je to průšvih. A vzhledem k tomu, že je lockdown už dlouho, hlasitě jsem kotli nadávala. Měsíc po revizi a tohle! Blikající kotel jsem vypnula. Potom jsem musela vyřídit dva obsáhlejší telefonáty. Tím jsem se časově posunula k poledni a začala přemýšlet o výrobě oběda. Přitom jsem se chystala, že budu shánět servis.

Díky tomu, že jsem dorazila domů se spoustou papírů, týkajících se lékařů, čekal mne opět komunikativní víkend. Tentokrát naštěstí mailový. Dřív, než jsem začala shánět nějaké to pracoviště kdesi na Praze 7, napadlo mne napsat pár řádek tam, kam chodím na kardiologii už pár let, kvůli tomu, že vysoký tlak a alergie jsou občas výbušnou směskou, pokud jde o možnost medikace. V neděli v noci přišel mail zpět, že mám doskotačit na echokardio již v nejbližší úterý. Aby to celé nebylo jen tak, do úterka i v Praze začala ladovská zima. Normálně bych řekla, že sněhu bylo do půl lýtek, ale „do půl berlí“ zní líp. Vyhrabala jsem se tedy v úterý z domu a metrem dojela na Karlák. Projít přes park bylo romantické. Dokonce i bezpečnější, protože pod sněhem nehrozily klouzavé chodníky. Jen jsem si připadala jako ledoborec, když jsem se snažila projít to. Ve vrátnici nemocnice byly hektolitry vody, které kdosi vymetal ven. Šíleně to tam klouzalo, berle i nohy se mi rozjely do všech světa stran.  Naš

Ve čtvrtek jsem měla kontrolu u obvodní lékařky. A protože je doba osvícená a covidová, tato moje lékařka mne dosud neviděla, neb se kontroluje po mailu. Tj. já vypíšu vše, co se za týden zdravotně stalo či nestalo a ona zareaguje. Tentokrát se jí ovšem nezdálo, jak se vzpamatovávám či spíše nevzpamatovávám. A to jsem přirozeně zamlčela tu bojovku, co tu byla minulý týden. Zamlčela jsem ovšem i ty litry hovězích a kuřecích polévek, které mi pomáhaly nabírat sílu. Nu, a protože se nezotavuji tak, jak mám, vypukla dnes revoluce. Původně to bylo, že mám jen hlásit na plicním a že mi udělají nějaké odběry a domluví se rentgen. Ale v realitě je vždy vše jinak… Ráno jsem v 7,25 hladová (to kvůli těm odběrům), nicméně se svačinou v batohu, stepovala před plicním. Po nějaké době jsem se dočkala a byla jsem vyhnána na rentgen. Tam už se nakupili další dva zájemci. Proti covidovému rentgenu v nemocnici se rychlost zde nedala srovnávat. Tady zvládli tak jednoho pacienta za minimálně 10 minu

Po akční sobotě jsem v neděli byla jak zmlácená. Klidového režimu jsem opravdu užívala a sama pro sebe si povzdechla, jak je fajn, že ještě necítím naplno, když se místo pořádné sprchy jen tak ošplouchnu. Pozitivní bylo, že dorazili další kamarádi s jídlem a já věděla, že nejméně do středy nemusím být ve stresu s tím, jak nakoupit a co jíst. Díky vám všem. Také jsem si konečně vychutnala byť ještě trochu sklesle online bohoslužbu. Tohle mi chybělo strašně moc. Když už je to tak, že ani onlinovka se k člověku nedostane, je to zkrátka na pytel. Opojena tím, že jsem konečně ve stavu aspoň něco poslouchat, jsem si pustila k nedělnímu odpolednímu lenošení audioknihu. U té se dá i klímat, když člověk usne, vrátí se pak k místu, které ještě slyšel. V pondělí se zdálo, že se blýská na lepší časy. V poledne dorazil jeden kamarád a pomohl vyřešit vodní problém, tj. dokázal vyčistit filtr i utáhnout sprchu. Nádavkem ještě skočil pro nákup. Konečně jsem mohla spáchat pořádnou hygienu! Bylo to

Tentokrát musím začít své povídání zeširoka. Mám kamaráda, s kterým se občas dost drsně škádlíme. Podezírám ho z toho, že si tak nějak předsevzal mne po dobu nemocničního trápení udržet psychicky nad vodou. Celkem se mu dařilo. Jeden z jeho posledních telefonátů do nemocnice se týkal populárně vědeckého článku (pak jsem si ho přirozeně našla), který přichází s objevem, že lidé, kteří mají ve své výbavě „neandrtálský“ gen, mají vyšší pravděpodobnost těžšího průběhu covidu. Rozesmál mne tím, jasně že ano! Ale podobně jako Pratchettovu zeměploškému knihovníkovi nesmí nikdo říci, že je orangutan, tak mně tady nebude nikdo říkat, že jsem neandrtálec! No počkej! Požádala jsem ho tedy, zda by mi mohl jako dodatečný narozeninový dárek sehnat pazourkový valoun velikosti větší mužské pěsti (optimální velikost jsem si určila jako velikost pěsti kamaráda, který mne vezl na testy, protože on je opravdu co do výšky nepřehlédnutelným zjevem). S tím, že si valoun do léta opracuji – a pak se těšte! Nás

Byla sobota ráno, 23. ledna, já byla proměřena. Teplota v normálu, tlak také, saturace 95 %. Když proběhl kolem deváté doktor, bylo jasné, že jdu domů! Začala jsem tedy balit. Zabralo mi to asi sedm minut. Ale nechali mi ještě postel, protože domů pojedu sanitou. A ta může být za hodinu, nebo také až večer. U dveří tedy stála taška a berle, já byla v civilu, jen na židli složené kalhoty a mikina. V tašce propouštěcí zpráva a léky na 3 dny. Pak nakoukla sestřička, že se jim povedlo sehnat sanitu na 10:30. Opustila jsem tedy postel, která byla mým domovem skoro 3 týdny. Povídala jsem si s mladou sestřičkou, tedy sestřičkou… brigádnicí, která měla před maturitou a pak chtěla jít dělat zdravotnického bakaláře. Povídaly jsme o covidu, o zdravotnictví, o nemocnici… Byla ohromně fajn. Mohu jí tedy na dálku držet palce, aby jí to celé klaplo. Sanitka přijel přirozeně až někdy kolem jedenácté. Rozloučila jsem se se svou spolubydlící a šla. Přibírali jsme ještě hluchého a zmateného pána z ne