Z nudy blog II (Darina Bártová)

Ráno mne probudilo světlo. Bylo ještě velice, velice brzo. Přemlouvala jsem chvíli své já, že by bylo dobré si ještě trošku zdřímnout, ale nešlo to. Opatrně jsem tedy vyklouzla z pokoje, z domku (ten penzionek byl opravdu takový kapesní, že se tu dalo sice přespat, ale nebylo to moc na soukromé pobývání). Vesnice v drtivé většině spala. Prošla jsem kousek hlavní cestou a pak zamířila do polí a zahrad. Tam už bylo možné zvolnit chůzi, trochu přemýšlet a hodně se modlit. První živí tvorové, které jsem potkala, byly krávy. Přátelsky jsme si chviličku hleděli do očí. Ty kravské jsou obrovské, hluboké a něžné. Pak jsme se vydali každý svou cestou. Krávy k rannímu dojení, já dále cestou mezi vinicemi a zahradami. V trávě byla ještě rosa, hmyz se ještě neprobudil, ale sluníčko se už vyhouplo nad obzor. Ptáci ladili a pak začal ranní koncert naplno. Bylo to krásné, jít jen co noha nohu mine, vědět, že mám spoustu času, vědět, že vše to, co je uvnitř mne, nemusím nutně zformulovat do chytrých a

Přes nespornou popularitu a úspěch Keltských modliteb je pořád ještě trochu potřebí vysvětlovat, že ti z nás (nejen) starokatolíků, kdo fandí keltské spiritualitě, fandí přirozeně křesťanské spiritualitě. Na otázky typu, zda v bílém hábitu se zlatým srpem lezu na strom obřadně sekat jmelí, obvykle odpovídám, že bílý hábit by pro takový počin byl nepraktický, jakož i zlatý srp. Zlato je měkké, dá se do něj rýpat, nic s ním neuseknete. Navíc, výšky moc nemusím. A tahle představa má hodně daleko do křesťanské spirituality. Jen tak mimochodem a na okraj, inspirace keltským křesťanstvím neznamená bezduchou imitaci. Ten dlouhý úvod směřoval k tomu, že se naše „keltofilní“ starokatolické společenství vydalo na krátkou malou pouť za kořeny křesťanské víry u nás. Putování jsme spojili s oslavou Beltainu, což je svátek radostný, protože vyhlíží léto, otevírá slunnou a světlou část roku. V rámci liturgického roku se potkává s dobou velikonoční. Je tedy rozhodně co slavit a z čeho se radovat. Bu

Za několik hodin budu říkat veřejně své díky těm, kdo mne přivedli k tomuto dni. Martina budu jmenovat také. Den 29. říjen 2021 si budu pamatovat navždy. Poslední cesta do Vodňan. Nemluvili jsme o tom, že Martin umírá. Věděli jsme to oba, nebylo třeba o tom mluvit. Mluvili jsme o úplně jiných věcech. O věcech radostných, o poezii, malování. O budoucnosti. O Martinově budoucnosti. Mám ten rozhovor zavřený hluboko v sobě. Ne snad, že bychom řešili něco zásadně tajného či mystického. Jen… loučili jsme se, nic víc, nic míň. Ta chvíle měla svou vlastní mystiku, svou vlastní váhu. A protože jsme nebyli renomovaní keltští světci, nemohli jsme si vyměnit biskupské či opatské berly. Zůstalo jen u požehnání. Od Martina to bylo de facto jeho novokněžské, já jemu žehnala na cestu. Přesto, že jsem věděla, že je o něj svátostně postaráno, vždyť zde bylo mnoho lidí kteří ho drželi a postarat se svátostně mohli, štvalo mě, že v tuto chvíli nemohu víc. Cestou zpátky se mi připomínaly situace, kte

  Jak jen to bylo dál? Upíjím kafe, modlím se ( při modlitbě se kafe nepije, ale při pití ale se lze modlit 😊 ) a sbírám odvahu vstoupit do tohoto dne… Přišlo jaro, rok 2021. Hlavním děním tohoto období byly dlouhé telefonáty s Martinem. Martin je vlastně byl… v Boží náruči pořád je… bratranec z moctého kolena (společným předkem je můj pra-pra-pradědeček Petr). Martin byl fachman přes keltskou spiritualitu, já jsem si ji pěstovala jen tak podomácku a pro sebe. V telefonátech jsme však probrali kdeco všecko možné. Od knih, které čteme, přes to, co jsme kde objevili zajímavého a po to, že jsme si navzájem dávali číst články, než jsme je vypustili někam do tisku. Zkrátka, společnou řeč jsme nacházeli v mnoha ohledech. Naše příbuzenství jsem vyhrabala v době, kdy jsem mu chtěla dát nějaký super dárek k jáhenskému svěcení. Martin, jako správný keltoman, bral o krevní pouto mezi námi ohromně vážně. Vždycky mne představoval jako sestřenici – a já se tomu trochu smála. Ale je trochu, pro

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n

Sobota, 25. března 2023. Dnes je to rok a den. Ale… Kde to všechno začalo? Chci se vydat ke kořenům této části svého příběhu, a pokud máte zájem, zvu také vás. Bylo léto. Doba dovolených, kdy člověk utíká z města, kdy má většinou davů lidí plné zuby a chce být sám. Toto léto bylo divné. Covidové. Cenili jsme si toho, že vůbec nějaká dovolená mohla být, že se dalo vyjet za hranice bydliště. Užívali jsme si příležitost být spolu. Možná se vztahy mezi námi starokatolickými „rekreanty“ trochu zintenzivnily. Najednou jsme zažívali to, že být spolu je ne zcela samozřejmé. Týden dovolené se chýlil ke konci. A ke konci se chýlil i onen den. Barvy západu se pomalu ztrácely do měkkých stínů šedi, ptáci umlkali, z luk hořce voněla pokosená tráva. Ticho se vkrádalo do kraje. I děti už byly zahnány pod střechu a šum hlasů z domu zněl jako velmi vzdálený příboj. Šum hlasů… v tomto týdnu se mnohokrát z onoho šumu zhmotnila otázka, která mířila na mne… uvažuješ o duchovenské službě? Všechny ty o

Kategorie Ne-vážně Třetí neděle adventní se nesla nejen v znamení dětské vánoční bohoslužby, ale rozdávaly se – očekávané i neočekávané – dárky. Milým překvapením byla kniha pro každého z duchovních (dárek očekávaný a vcelku většinou i čtivý, díky). Překvapením, s nímž i naše společenství nejprve tak zcela nevědělo rady, byla Kniha bohoslužeb. Když jsem onen modrý tisk převracela v rukou, táhly mi hlavou mírně neuctivé myšlenky o tom, jak se produkují lejstra. Navíc, v době digitální gramotnosti, umělé inteligence, databázových systémů, distribuovaných dat a dalších vymožeností poslat papírovou knihu s kolonkami, to je tedy něco. Koukala jsem do balíčku jak husa do flašky. Doslova. Hledala jsem totiž, zda není náhodou přibalen právě čerstvě seříznutý husí brk a kalamář s duběnkovým inkoustem. Nebyl! Stáli jsme kolem toho nečekaného daru trochu v rozpacích. Záblesk nadšení se zjevil pouze v matfyzáckém oku předsedy farní rady, který při pohledu na stránku s instrukcemi a listy s kol