Z nudy blog II (Darina Bártová)

Den začíná podobně, až na to, že urvu spánek do 6.30. Asi proto, že mi v noci pes tancoval po břiše, chtěl spát se mnou a pak zjistil, že na to je příliš vedro. Dnes zvládám i rozcvičku, je to potřeba, přece jen se zádům nelíbí škubání vodítka. Ranní procházku jdeme pomalu skoro hodinu. Zakončíme ji nákupem rohlíků. Nicméně konstatuji, že pejskaři na Praze 9 jsou prasátka. Pohyb po trávníku parku ve staré zástavbě kolem Nemocniční připomíná spíš poskakování v minovém poli. Ale „suvenýr si dnes našlápnu až později. Pes vzorně sedí před marketem jako přibitý. Na psí hřiště se dostáváme pozdě, ale jsou tu samí fajn psi a po opatrné socializaci to jde i s „čivavami“ (podle vzhledu spíš směska ala množírna, ale neptala jsem se). Pes se vylítal vcelku kvalitně a pak míříme zase do knihovny. Je to nejsnesitelnější místo v rozpálené Praze, kam se můžeme schovat. I dnes tu udělám nějakou práci, pes chvíli štěká na sousedy, potom se stulí pod stůl v oddělení cizojazyčné lite...

Ráno se vzbouzím v 6. Pes chrní a musím ho trochu přemlouvat, že jdeme ven. Pak snídaně, to mne nechává v klidu a frčíme na hřiště. Sám nabízí cviky, které se mu osvědčily. Trénujeme rozlišování pacek při podávání, přivolání, reakci na oslovení. Občas už máme i oční kontakt. Na hřišti někdo zapomněl provazový přetahovací uzel a ano, to je ta správná hračka. I když obecně zájem o opakování čehokoli je slabý, jde to tak max. 5x. Tedy mimo věci, které chce a kde vysvětlujeme pravidla. Boj o pohovku doma trvá. Pak jedeme do práce. Dnes je to špatné, asi proto, že jsme v neznámém prostředí. A je tu vedro na padnutí. Pes štěká pokaždé, když se mi někdo snaží dostat do kanclu, ale pak se k těm lidem vcelku má a hraje roztomilého pejska. S jedinou výjimkou - a tady mne napadá, že na informacích, že vycvičení psi dovedou rozpoznat v kolektivu lidí např. jedince, který se v rámci sociálních interakcí vymyká (to je hezky inkluzivní jazyk, pro neznalé: psi umí r...

Anabáze odstartovala v 5.50 ráno. Do bytu vtrhl uragán. Shiba-inu, 1 rok stáří, pes. Že prý to ráno dospím, tvrdil páníček. Jo, houby. Pes se začal seznamovat s interiérem stylem kulový blesk. V 6.30 jsem to vzdala a začala ranní rituály. Cvičení ok, kafe ok, ve sprše mi asistoval zvědavý čenich. Po snídani jsme se vydali do víru velkoměsta – na psí hřiště. Socializace s australským ovčákem proběhla dobře, kluci si chvilku hráli. S boxerem to už nebylo ono, tam už přišlo na pořad dne nějaké to ježení srsti z obou stran, ale oba dva psovodi jsme zareagovali včas, aby nedošlo ke kontaktu. /es zatím nežral a nezajímaly ho ani granule v kapsičce u mého pasu. Pozorně sledoval lidi, evidentně hledal ty „své“. Smůla, ti asi právě sedí v letadle nad jižní Evropou. Dnešek jsme jeli strávit do knihovny biskupství. Je tam zahrada. Ukázalo se ale, že hitem sezóny byla chladná chodba, kde si pes aspoň dvě hodinky odpočinul ve stínu. Pohnula jsem tedy malič...

Kde a kdy se to tedy všechno dalo do pohybu? Bylo po synodě. Překvapilo mne, že otázka svěcení žen do všech stupňů proběhla hladce. Diskuse, které předcházely v uplynulých letech byly hledáním cesty a tříbením pozic. Nastal tedy čas zformulovat si nejprve sama pro sebe, zda mám vůbec odvahu do tohoto jablíčka kousnout. Posune to některé vztahy, je jedno, zda to chci či ne, leccos se zkrátka změní. Jsem ochotná to unést? Změní to moje zaběhané rutiny a provane to můj už poněkud nudný životné styl. Udu se muset znovu učit, budu muset znovu čelit výzvám. Právě tohle mne láká. Je tu přítomen i prvek zvědavosti. Jaké to je si může člověk představovat, ale dokud nechodí v těch správných botkách daného povolání, ví o tom všem de facto houby. Jaké to bude? Bude-li to vůbec? Pár týdnů jsem sbírala odvahu, protože bylo jasné, že iniciativu budu muset vyvinout já aspoň pokud jde o položení otázky na téma, zda mám vůbec šanci. Za těch pár týdnů si ode mne Hospodin vyslechl hodně věc...

Ráno mne probudilo světlo. Bylo ještě velice, velice brzo. Přemlouvala jsem chvíli své já, že by bylo dobré si ještě trošku zdřímnout, ale nešlo to. Opatrně jsem tedy vyklouzla z pokoje, z domku (ten penzionek byl opravdu takový kapesní, že se tu dalo sice přespat, ale nebylo to moc na soukromé pobývání). Vesnice v drtivé většině spala. Prošla jsem kousek hlavní cestou a pak zamířila do polí a zahrad. Tam už bylo možné zvolnit chůzi, trochu přemýšlet a hodně se modlit. První živí tvorové, které jsem potkala, byly krávy. Přátelsky jsme si chviličku hleděli do očí. Ty kravské jsou obrovské, hluboké a něžné. Pak jsme se vydali každý svou cestou. Krávy k rannímu dojení, já dále cestou mezi vinicemi a zahradami. V trávě byla ještě rosa, hmyz se ještě neprobudil, ale sluníčko se už vyhouplo nad obzor. Ptáci ladili a pak začal ranní koncert naplno. Bylo to krásné, jít jen co noha nohu mine, vědět, že mám spoustu času, vědět, že vše to, co je uvnitř mne, nemusím nutně z...

Přes nespornou popularitu a úspěch Keltských modliteb je pořád ještě trochu potřebí vysvětlovat, že ti z nás (nejen) starokatolíků, kdo fandí keltské spiritualitě, fandí přirozeně křesťanské spiritualitě. Na otázky typu, zda v bílém hábitu se zlatým srpem lezu na strom obřadně sekat jmelí, obvykle odpovídám, že bílý hábit by pro takový počin byl nepraktický, jakož i zlatý srp. Zlato je měkké, dá se do něj rýpat, nic s ním neuseknete. Navíc, výšky moc nemusím. A tahle představa má hodně daleko do křesťanské spirituality. Jen tak mimochodem a na okraj, inspirace keltským křesťanstvím neznamená bezduchou imitaci. Ten dlouhý úvod směřoval k tomu, že se naše „keltofilní“ starokatolické společenství vydalo na krátkou malou pouť za kořeny křesťanské víry u nás. Putování jsme spojili s oslavou Beltainu, což je svátek radostný, protože vyhlíží léto, otevírá slunnou a světlou část roku. V rámci liturgického roku se potkává s dobou velikonoční. Je tedy rozhodně...

Za několik hodin budu říkat veřejně své díky těm, kdo mne přivedli k tomuto dni. Martina budu jmenovat také. Den 29. říjen 2021 si budu pamatovat navždy. Poslední cesta do Vodňan. Nemluvili jsme o tom, že Martin umírá. Věděli jsme to oba, nebylo třeba o tom mluvit. Mluvili jsme o úplně jiných věcech. O věcech radostných, o poezii, malování. O budoucnosti. O Martinově budoucnosti. Mám ten rozhovor zavřený hluboko v sobě. Ne snad, že bychom řešili něco zásadně tajného či mystického. Jen… loučili jsme se, nic víc, nic míň. Ta chvíle měla svou vlastní mystiku, svou vlastní váhu. A protože jsme nebyli renomovaní keltští světci, nemohli jsme si vyměnit biskupské či opatské berly. Zůstalo jen u požehnání. Od Martina to bylo de facto jeho novokněžské, já jemu žehnala na cestu. Přesto, že jsem věděla, že je o něj svátostně postaráno, vždyť zde bylo mnoho lidí kteří ho drželi a postarat se svátostně mohli, štvalo mě, že v tuto chvíli nemohu víc. Cestou zpátky se mi připomínal...