Z nudy blog II (Darina Bártová)

K narozeninám jsem si dala třetí pokus zvládnout to bez kyslíku. První dva zatím nebyly moc slavné. Ale nějak se mi v noci hadička uvolnila a já měla ráno saturaci kupodivu velmi dobrou. A tak jsem doufala, že těch 48 hodin konečně dokážu. Nicméně doktorka, která měla službu, přišla ráno s tím, že jsem měla pravdu, že podle rentgenu se mi hezky (může být tohle hezky?) rozjíždí zápal plic a že teď bude záviset na tom, zda to udýchám. Pokud ano, jdu domů a v klidu nechám plíce uzdravit. Pokud ne, začnou mě ládovat kortikoidy a budu v nemocnici dalších 10 dní. Do kortikoidů se mi moc nechtělo už třeba kvůli očím, protože vím, že nitrooční tlaky u mne reagují docela divoce. A dalších 10 dní zde? To tedy stojí za to dýchat na plné pecky – a doufat. Pořád jsem měla děsný kašel, zažívání také nebylo zcela v pořádku, to jsem ale trochu připisovala naší bizarní stravě. Na tlak jsem konečně dostala prášky a bylo to sice vyšší, než je norma, ale kupodivu ne o moc. S rehabilitační jsem cvičila

Už jsem se zmínila, že po jednom báječném euforickém dnu jsem se zhoršila. Bolel mne hrudník, zhoršil se kašel a celkově mi bylo ne sice úplně „nic moc“, ale určitě aspoň ne „moc“. Všimla si toho i rehabilitační, která mne přišla zase rozhýbávat. Nejdřív kvůli zádům. To zabralo rychle, po 3 dnech lehkých cviků jsem mohla zase sedět a ležet. Tak jsme přidali i cviky právě na dýchání pro lidi se zápalem plic. Pilulky proti kašli jsem už chroupala jak bonbóny, na noc mi dávali „něco silnějšího“ (děkuji, aspoň jsem se vyspala). A když jsem se zmínila doktorovi, že se nějak necítím, hnali mne hned další den na rentgen. Byl to takový netradiční dárek k narozeninám. Z narozenin jsem neměla dobrý pocit, loni v nemocnici (vlastně v této budově o 2 patra výš) s výhřezem, který stále není v pořádku a asi nikdy úplně nebude, letos s covidem. Narozeninovou párty bych si představovala aspoň trochu jinak. Dobře, tak tedy rentgen. Říkala jsem si, že toho využiji a koupím si po cestě aspoň kafe neb

Stravování v nemocnici je vždy kapitolou speciální. Tentokrát to bylo ještě o něco horší. To, že jsme byli infekční, znamenalo, že vše, co od jídla zbylo, se likvidovalo. Jenže… občas bylo to, co nám předkládali, velice roztodivné. Nu, buchtičky se šodó byly pro člověka s intolerancí laktózy příznačné. Byla jsem tehdy o hladu. Ve dnech, kdy mi bylo nejhůř, bylo jasné, že do nemocnice dorazila dodávka vepřového. A vepřové s UHO bylo každý den. Po celý týden. K tomu se střídaly těstoviny a rýže. Pak se zlomil týden a následující dny byly kuřecí. Mezi tím občas něco záhadného stylu parodie na sekanou, případně paprikový lusk bez paprikového lusku, rajská omáčka z neochuceného protlaku, zmrzlé nasládlé brambory. Po týdnu ranního opakování, že kafe vážně nebudu, protože mléko, mi ho už nenutili. Zůstal tedy pouhý nemocniční čaj, rozředěný za tu dobu dvakrát dodávkou džusu. Snídaně byly také podivné, běžně si suchý chleba s kusem salátové okurky ráno opravdu nedopřávám. Zjistila jsem pak, že

 Jednoho rána se probudím a jako by cvakl vypínačem, je mi skoro dobře. Ten stav trvá zhruba den, ale je pěkný. Mezi tím se řeší některé mé potíže. Místo masky dostávám tzv. brýle (hadičky do nosu), které jsou milosrdnější k obličeji (sice se na hadičce jednou v noci skoro málem oběsím, ale ok). Jejich vedlejší účinek, krvácení z nosu, je snesitelnější. Jen zhruba každé 4 hodiny je třeba sebrat odvahu a vysmrkat tu krev. To je jen nepatrná patálie. Dalším plusem je, že se tu objevuje fyzioterapeutka a nějak začínáme řešit moje bolavá záda/nohy. Nakonec to zvládneme bez medikace, což je fajn. Dostávat ke codeinu ještě další opiáty by už bylo opravdu příliš mnoho dobrého. Se skokovým zlepšením stavu mohu najednou – jít do sprchy a neomdlít cestou. Krevní tlak se začíná zvedat a tak se další 3 dny dožaduji toho, že by bylo fajn nasadit mi prášky, které beru, protože ani 150/100 nejsou ideální hodnoty. Saturaci drží kyslík, a když jsem na tom dobře, zkusí mi ho na pár hodin sundat. Pop

Dny jsou stále stejné. Změnilo se jen obsazení vedlejších postelí. A tentokrát to stojí za to. Nejdále ode mne leží starší paní, která je trochu „ředitelka zeměkoule“. Má syna lékaře a někde za branou nemocnice i manžela. Přes telefon je řídí a ovládá pevnou rukou. Zároveň dokáže naprosto suprově externalizovat všechny své démony a přenášet je na okolí. Nejvíce tedy na rodinu. A oni jí to baští a šlapou brázdu. Dvacetkrát denně jim za něco telefonicky vynadá. Nikdy neřekne dobře nebo jsem ráda … v určité fázi, kdy musí čelit nějakému svému nepracovanému strachu, hází své obavy i na nás. Nesoudím ji. Znám to. Mám za sebou také pár let zpracovávání potenciálně průšvihových zážitků. Mám za sebou i onu strategii, kdy jsme měla pocit, že čím více budu řvát (do světa i na ostatní), tím spíš se něco změní… Takže tohle se dá vydržet. Střední postel obsazuje jeden z dalších dnů paní původem z kavkazských národů. Tohle už je o něco obtížnější, protože dochází ke střetu kultur. Paní je zvyk

Ve stavu, v němž se vynacházím těch asi 10 dní, stále nejsem schopna jakýchkoli duchovních úkonů či výkonů. Po pravdě řečeno, nejsem schopna ani těch neduchovních, ale o tom jsem již vyprávěla. Ve stavu, v němž se vynacházím, jsem zcela pasivní. Nevzmůžu se ani na Ježíšovu modlitbu a to už je co říct!. Připouštím si možnost, že… ale vlastně nemohu nic dělat. Nemám mentální kapacitu na to Bohu cokoli říkat, nemám kapacitu ani na škemrání o to, jak to má být dál. Nejde to. Naprosto ne. Jeden z mých přátel, starokatolický kněz, se při každé bohoslužbě modlí za ty, kdo boj s covidem prohráli a nebyli na to připraveni. Jevilo se mi to v těch předchozích měsících trochu jako klišé. Že to říká možná trochu jako něco, co se naučil, co „se má“. Hluboká omluva! Za všechny ty, kdo jsou opravdu v průšvihovém stavu a nemohou nic. Když nic jiného, tak ty naše přímluvy vážně potřebují. Nemocniční kaplan za mnou dorazí až po víkendu (o víkendu opravdu v nemocnici chcípl pes). Schopný, profesionáln

 Převážejí mne kupodivu na oční oddělení. Ne, není to nonsens. Očaři zkrátka zastavili zákroky a ze svého lůžkového udělali covid oddělení. Hned po příjezdu se objeví dvě sestry a začíná cvrkot. Měří se všechno: teplota 39,5 ° C, saturace 88, tlak 70/42. Laskavé ruce mne uložily do postele, okamžitě mi pleskly na obličej masku s kyslíkem. Zeptali se dokonce, zda chci setkání s nemocničním kaplanem (předpokládám, že je to standard, který se poskytuje, i když je otázka, jak jsem v tu chvíli vypadala). Ležela jsem a připadala jsem si konečně v bezpečí. Pro tu chvíli. Následující čas mám trochu rozmazaný. Den byl členěn jaksi formálně. Ráno kolem půl šesté se na nás vrhly sestry z noční směny, zasypaly nám do lékovek prášky, proměřily (teplota, tlak, saturace), případně nabodali (odběry, glykemie). Poté nám sebrali zbytky včerejšího nemocničního čaje, prášky tedy nebylo čím zapít. Do osmi pak byl klid a většina oddělení znovu usnula. Snídaně (týden jsem křičela, že jsem bezlaktózová, n

Je noc… někam mne dovezli, položili do postele a hodili mi Paralen a prášky na kašel. Prášky fungují asi dvě hodiny. Pak další dávka záchvatů kašle. Ráno se rozkoukávám. Jsem na infekčním oddělení. Na pokoji jsme tři a je to mizerné. Paní vpravo má kyslík, paní proti mně halucinuje. Přede mnou vidí návod, jak polohovat při zápalu plic. Paní proti mně v záchvatu halucinací utíkala, i přikurtovali ji v poloze na zádech. Dalších 30 hodin ji nikdo nepolohuje, jen ji krmí a přebalují. Paní vedle mne je na tom blbě. Já jsem na tom taky docela blbě, ale nic se neděje. Nikdo si mne nevšímá. A pokud si personál všímá ostatních, znamená to vždy průšvih. Nelaskavě vybíjejí svou únavu a své frustrace do nás. Slovně, občas i tím, že zacházení s lidmi není právě jemné. My jsme přece zdrojem jejich nepohodlí (fakticky jsme, ale je to jejich práce). Občas nám vykládají, jaké je to tu s námi hrozné. Na halucinující paní křičí. Jo, je obtížné (víc pro nás), když někdo v totálním zmatku volá nepřítomné

 Silvestr. Veselý, slunný. Šlapu si někde kolem Zdib, spokojená, že i s berlemi se dá chodit venku, že je možné se radovat, jak to pěkně jde, jak jsem vylepšila fyzičku. Usmívám se a sluníčko se usmívá na mne. Nový rok. Všichni ještě spí a já vyrážím na ranní vycházku, protože teď přece nikde nikdo. Je trochu promrzlo a já malinko pokašlávám. Nic se neděje. Nový rok o pár hodin později… bolest svalů, nevolno. Odpadávám do postele. Není mi dvakrát. Kašlu. Zatím nic víc. Další den. Kašel se zhoršuje, únava a bolesti svalů také. Ale pořád je to snesitelné. Následující ráno jako když cvakne vypínačem. Necítím. Zkouším to na nějakém šíleném parfému typu „duchy Nataša“. Necítím ale lautr nic. Takže je jasno. Kašlu a ujišťuji se, že ti, kdo ztratili čich, mají přece mírný průběh. Říkal mi to kdekdo. Pravda, horečka, která šplhá přes 38 ° C, s touto mou vírou trochu otřásá. Ale musím vydržet, doktorka bude až v pondělí… V pondělí doktorka je, ale až odpoledne. Prokašlávám se tedy dne