Z nudy blog II (Darina Bártová)

 ... až do konce... 18.8.2022 večer Večer toho dne nás čekala další bohoslužba slova. To aby těch keltských věciček nebylo málo. Vzali jsme nakonec osvědčenou formu z loňska, jen jsme vyznání z předlohy Pat Robsonové vyměnili za klasického českého Boušeho, který trochu více koresponduje s našimi důrazy. A protože toho bylo hodně, byl zapojen skoro každý, kdo uměl číst (a měl po ruce ty správný brejle). Adolescenti ani nefrfňali a účastnili se také. Celé to vyznělo nikoli jako tryzna (super), ale spíše jako radostné setkání s Hospodinem. Tak by to také mělo být. Večer byl potom standardním mixem povídání, zpívání a zase povídání, jen jsem se snažila končit den ještě dnes a nikoli zítra. 19.8.2022 Byl před námi poslední celý den. Dopoledne nás čekalo ještě něco programu a sdílení se. Doprovodnou postavu byl Eliáš a trochu emauzští učedníci. Oba biblické texty mám hodně ráda a hodně mi sedí. Bylo prima podívat se na ně úhlem pohledu někoho dalšího, kdo dovede vyhmátnout třeba i ji

 ... pokračování ... 18.8.2022 den Denní rutina pokračovala a tematicky jsme se octli někde kolem smíření – se sebou, s druhými, s Bohem. Dopolední program k tomu trochu nahrál. Doprovodnou postavou byla Terezie z Lisieux. Zrovna tuto dámu jsem nikdy moc nemusela, ale možná je to dáno spíš její interpretací, která mi ji setrvale představovala jako hodně infantilní světici. Obecně mám naježené chlupy (protestantské i katolické), když někdo jmenuje druhého (většinou se to týká žen) zdrobnělinou při formální příležitosti. O něčem to vypovídá (ale nechme psychologizování stranou). Pokud jde o Terezie, fandím zkrátka víc té z Avily a mám na to při svém věku nárok. Zvídavé otázky, na které se mělo odpovídat, se pak stejně trochu tématu vymkly. O to byly zajímavější. S improvizací a la šachové hodiny jsme se dokonce tentokrát ani příliš nezakecávali. Aspoň v naší sdílecí skupině ne. Po včerejším turistickém výkonu se mi nechtělo nikde moc rajzovat, na druhé straně se mi nechtělo zůstáva

... pokračování... 17.8.2022 Ráno se vstávalo obtížně. Spíš kvůli tomu, že venkovní teploty stoupaly a v noci bylo v pokojích vedro. Pořádně jsem zabrala až spíše k ránu a tak můj pravidelný rituál kafe – cvičení –sprcha – zbytek kafe připomínal spíš pohyb v lehkém mentálním oparu. Probrala jsem se až někde na cestě mezi snídaní a modlitbou. Ranní modlitby jely bez zádrhelů, lajky se činily a de facto nepotřebovaly ani mou roli „našeptávače“, což mi dělalo jen radost. Program se stočil už trošku vážněji, na to, jak si člověk stojí před Bohem. Ne, nebylo to vyhrožování plameny pekelnými, naopak. Nejprve mne upoutalo, že Bůh mluví MOU řečí. Také otázky nahozené pro sdílení byly pozitivní, ale pro někoho asi vůbec ne lehké. Zamýšleli jsme se nad svými dary a jejich používáním, pak ale také nad tím, zda a jak projevujeme milosrdenství a spravedlnost. Tedy celkem výživný materiál ke zpracování. Tady už se trochu projevovaly i znalosti nebo neznalosti tzv. soft skills – leckdo si to uc

 ... pokračování...¨ 15.8.2022 Pondělní program už naskočil do rutiny. I do mé osobní. Ráno se vypotácet uvařit si kafe. Potom se ztrapňovat na chodbě svými prostocviky. Na počátku týdne to šlo, vstávala jsem brzo, ale koncem týdne už mi občas přeběhl kolem hlavy další probudivší se a kávy-chtivý účastník. S postupující únavou se mi dařilo vstávat později. Sprcha, dopití kafe. Konečně probuzení. Snídaně, modlitba, program. Letos mne téma „chytilo“, přesto nemám zápisník nijak naditý postřehy. Sem tam lehká poznámka, odkaz, vykřičník s připomínkou na cosi, co jsem možná v minulosti přešla bez povšimnutí. První „sdílecí“ skupinku jsme měly všechny „holky“ dohromady. Jenže nás bylo moc, z předložených otázek k zamyšlení jsme horko těžko vyčerpali jednu. A to tu o tom, zda máme strach z Boha. Moje spontánní reakce byla: No, jéje! Ale pak jsem si to přežvýkala v tom smyslu, že strach přichází tehdy, když se mi někam vmezeří falešné představy o Bohu. Nevyčerpali jsme otázky o tom, jak se

... pokračování... 13.8.2022 večer Díky svému cestovatelskému dobrodružství jsme byli skoro poslední dorazivší v sobotu. Jednu výhodu to mělo, dojeli jsme právě včas k večeři. Poté nastal lehký ubytovací zmatek. Bylo nad slunce jasné, že ve třech ženských se do „našeho“ tradičního pokojíku nevejdeme. Poté, co jsme prošmejdili celý barák, se jako nejjednodušší jevilo přehodit se s „klukama“ (lze označovat za kluky muže 40+???), kteří byli jen dva. Zůstal nám tedy téměř stejný výhled na louku a les, na západy slunce. A o nějaké 4 kroky se prodloužila cesta za ranním kafem na straně jedné, na straně druhé se o stejný počet kroků zkrátila cesta za ranní sprchou. Byl to přijatelný kompromis, tak jsem ani „nefrfnňala“, vybalila si a spěchala na první večerní posezení. Těšila jsem se, až si aspoň stručně povíme, kdo co a jak. Některé jsem neviděla rok, jiné pár měsíců, další zatím nikdy. Jenže ouha! Vypadalo to, že se žádné posezení konat nebude! A že se možná celá akce obrátí v prach. Po

TDO znamená Týden duchovní obnovy. Ten název trochu mate, nejsou to klasické rekolekce. Ale už se zkrátka ujal. Následující povídání není žádný oficiální deníček, jedná se čistě o můj osobní náhled na dění. Jiné úhly pohledu dalších účastníků mají nejen právo, ale přímo povinnost se lišit. 13.8.2022 Vyrazila jsem ihned po naší slavné starokatolické vavřinecké pouti, ani jsem si pořádně grilovačku neužila. Se svým batohem (balím stejně velký na 3 dny i na 3 týdny) jsem se prodrala nedělní Prahou do Libně. O následný adrenalin se mi postaraly České dráhy (to není spoiler na reklamu, vážně ne). Mrkla jsem jedním okem na tabuli odjezdů. Vše v pořádku, i nařídila jsem svému chytrému telefonu, aby mi koupil jízdenku. Pak jsem se přesunula na nástupiště. Do odjezdu zbývalo pohodových 10 minut. Stojím, stojím… Doba příjezdu vlaku – nic. Dalších 5 minut – nic. Nádražní rozhlas nic. Můj chytrý telefon se tvářil, že nikde není problém, že tedy sedím ve vlaku a šupajdím ke Kolínu. Evidentně js

Budím se do tichého rána. Klasický rituál, cvičit, sprcha, modlitba. Laudy u otevřeného okna nad záhonem nádherných bledě žluto-oranžových secesních růží. Je neděle, křesťané slaví Krista, mimo jiné i jako slunce spravedlnosti. Ale dnešní text je z Kázání na hoře, o nepečování. K díkům za dary země se hodí. Stejně i slova žalmu o tom, že nebesa vypravují o Boží slávě. Dozvukem včerejší noci jsou mnohé z otázek, které mne navštěvují u ohňů tak nějak vždy v průběhu let: o vlastním zápalu pro věc, o samotě, tichu a knotech doutnajících. Dnešek předkládá otázku, zda je možné dát víc, než sebe sama – jaké jsou legitimní symboly takového vydání se a jak moc je na nás, křesťanech zrovna tohle vidět. Dopolední bohoslužba se pak vypořádala s vytvořeným věncem – po požehnání byl pověšen na vchodové dveře. Odpoledne byl čas na výstupy na horu a návštěvu pramenů. Švindlovali jsme. Nahoru na horu nás vyvezlo auto. Do osady s podivným jménem Ounuz. Je to takový Hobitín. Pár baráčků. Jeden jedi

Křesťanský obsah původně zemědělského svátku Lughnasadh se pojí s osobou sv. Patrika. Původní náplní byla oslava sklizně, protože v období před žněmi se původní zemědělská společnost ocitala v těžké nouzi: zásoby minulého roku byly téměř spotřebovány a pokud by sklizeň obilí a plodů nebyla dostatečná, hrozil hlad. V křesťanské podobě svátku je v Irsku zvykem mimo radosti z úrody také návštěva pramenů a studní (keltský svět má mnoho takových míst spojených s jmény konkrétních světců). Dalším spíše novodobějším zvykem je výstup na horu či kopec. A zvykem starodávným je potom specifický typ tance. Tento zvyk se v současnosti přetavil do pořádání hudebních a tanečních festivalů. K tomuto svátku tedy patří obilí, květy, ovoce, čerstvě upečený chléb jásavé radostné barvy. Jinak vděčnost, i když pod vlivem amerického Díkůvzdání se poděkování za úrodu v křesťanském prostoru (pokud se vůbec slaví), posunulo až k závěru sklizně, tedy do konce podzimu. Na pečení chleba jsem si netroufla, na

Do Prčic mě posílá občas kdekdo, studenti, kolegové, spolu-křesťané. Bylo na čas jim vyhovět. A do Prčic, tedy správně do okolí Prčice, jsem se vypravila. Web Toulava dokonce tvrdí, že všechny cesty vedou nikoli do Říma, ale do Prčice! Zkusila jsem to tedy. Přirozeně zcela mimo davové akce. A do Prčice, tedy vlastně napřed do Sedlce, jsem přikodrcala busíkem od Sedlčan. Zcela pragmaticky. Pohybovala jsem se totiž v rámci PID (pražské integrované). Sedlec Jako první byl na pořadu Sedlec. Je to rozhodně udržovanější část dvojměstí. Seznamování se s ním jsem začala od mostu Karla Burky. Vlastně nikoli. Úplně přesně od místního COOPu, kde jsem na tu hodinku toulání odložila do úložné skříňky bágl. (Poradili místní, ale ne abyste nás napráskali!) Most se jmenuje po mecenášovi, který jej dal r. 1815 vybudovat. Mecenáš skončil blbě, upadl do dluhů a jeho majetek by konfiskován. Most ale stojí. Dokonce je na něm několik zvláštností. Tou první je svorné soužití sv. Floriána se sv. Janem z